DONELLA H. MEADOWSOVÁ, DENNIS L. MEADOWS a JORGEN RANDERS: Překročení mezí

V 50. letech se americko-evropská civilizace ještě vzpamatovávala z 2. světové války. 60. léta již byla ve znamení svobody, optimizmu a tvořivosti. Ekonomický a technický růst otevíral dveře do šťastné globální budoucnosti, jejíž očekávání pro nás skončilo jedné srpnové noci a pro západ po sérii rasových a sociálních bouří a po důsledném varování Meadowsových „Mezí růstu“ (1972). Byla to kniha, jakkoliv zpochybňovaná, jež ovlivnila generace ekologů, politiků a odborníků zabývajících se zemským systémem.

Záhy byla přeložena do češtiny a jako důvěrný studijní materiál, jako zvláštní „samizdat“ zběhlý ze stolu plánovačů pětiletek, pronikala do ekologických kroužků, kde působila nejenom zcela vážné obavy o osud světa, ale také úvahy o tom, zda náhodou Sovětský svaz se svými obrovskými rezervami nepřežije kapitalizmus. Byly to zvláště neveselé roky. Postupem doby se ukázalo, že modelům „Mezí růstu“ nelze příliš věřit, ale že základní motiv knihy – tedy možnost, že se globální stroj zastaví poté, co spotřebuje většinu zdrojů – je reálný. V každém případě stáli Meadowsovi u zrodu globálního myšlení. A teď se po dvaceti letech vracejí a zkoumají svá bývalá východiska. A dospívají k následujícím závěrům:

1. (1972): Bude-li trvat současná tendence růstu světové populace, industrializace, znečišťování, produkce potravin a vyčerpávání přírodního bohatství, bude někdy v průběhu příštích sta let na této planetě dosaženo mezí růstu. Nejpravděpodobnějším důsledkem bude náhlý a nekontrolovatelný pokles populace i průmyslové kapacity.

1. (1992): Využívání životně důležitého přírodního bohatství i predikce mnoha druhů znečisťujících látek lidmi již překročilo míru, která je fyzicky udržitelná. Bez významného omezení toků materiálů a energie nastane v nadcházejících desetiletích nekontrolovatelný úpadek produkce potravin, využívání energie a průmyslové produkce na jednoho člověka.

2. (1972): Tuto tendenci je možné změnit a je možné připravit podmínky ekologické a ekonomické stability, které by byly udržitelné daleko do budoucnosti. Stav globální rovnováhy lze navrhnout tak, aby byly uspokojeny základní materiální potřeby každého člověka na Zemi a aby každý člověk měl stejnou možnost uplatnění své individuální schopnosti.

2. (1992): Tento úpadek není nevyhnutelný. Aby bylo možné se mu vyhnout, jsou nezbytné dvě změny. První je komplexní revize politiky a praktik, které vedou k trvalému růstu materiální spotřeby a populace. Druhá představuje rychlý, drastický vzrůst efektivity, využívání materiálů a energie.

3. (1972): Jestliže se lidstvo rozhodne usilovat o uskutečnění druhého bodu místo prvního, je jeho šance na úspěch tím větší, čím dříve začne pracovat na jeho dosažení.

3. (1992): Trvale udržitelná společnost je dosud technicky a ekonomicky možná. Mohla by být mnohem přitažlivější než společnost, která se pokouší řešit své problémy neustálou expanzí. Přechod k trvale udržitelné společnosti vyžaduje pečlivé vyvážení dlouhodobých a krátkodobých cílů a důraz na přiměřenost, spravedlivost a kvalitu života, místo na velikost produktu. Tento přechod vyžaduje více než zvýšenou produktivitu a více než změnu technologie. Vyžaduje také zralost, soucit a moudrost.

Hlavní část knihy se soustřeďuje na analýzu důležitých problémů, jako jsou energetika, potraviny, růst populace, stav zásob a klimatické změny. Podobně jako v první knize jde o celkem průměrný výčet problémů, kde má člověk pocit, že jsou volena spíš horší data než ta reálná. Jako příklad mohu uvést kapitolu o lesích, kde se píše: „V Evropě v podstatě nezůstaly žádné primární lesy. Ubývající lesy představují řízené pěstění pouze několika komerčních druhů stromů.“ Panenských pralesů je jistě v Evropě pomálu, ale solidní přirozené lesy stále tvoří 20 – 30 % plochy evropského lesa, ale kdybychom připočítali severské a ruské lesy, bylo by to číslo ještě podstatně větší. Nechci však hlavní témata rozmělňovat v detailech. Skutečně důležité je hlavní ladění knihy.

Tím je upozornění, že žijeme nad poměry, že spotřebováváme příliš mnoho zdrojů (průměrná spotřeba papíru v USA je 317 kg na osobu a rok) a že nejenom exponenciálního, ale i lineárního růstu dosáhneme během několika desetiletí a také, že jsou země, které již meze růstu překročily (subsaharská Afrika). Zatím se snažíme meze oddálit. Systémová analýza nám však říká, že když v konečném a složitém světě odstraníte jednu mez a pokračujete v růstu, střetnete se s jinou. Čím úspěšněji setkání s limitem odkládáte, tím pravděpodobněji v budoucnu narazíte na několik z nich zároveň. Mnoha systémům nedojde půda či potraviny, ale dojde jim schopnost zvládat situaci. Obecně řečeno, schází nám čas – doba mezi odezvou a reakcí je tak dlouhá, že problém dozraje příliš náhle a systém se zastaví. Je ovšem rozdíl, říká Meadows, jestli automobil zastavíte brzdami nebo ranou do zdi.

Signály trhu, jako je cena ropy, jsou příliš zkresleny šumem, příliš zesíleny spekulacemi a příliš zpracovány zájmovými skupinami, než aby mohly zřetelně oznámit, že se blíží mezím. Trh je slepý k vzdálenější budoucnosti.

Navíc tu je otázka účelu, jemuž technologie a trhy slouží. Jsou to jen nástroje. Nemají v sobě víc moudrosti, sebeovládání nebo soucitu, než má lidský systém, který je uvedl v život. Bude-li se po nich chtít, aby sloužily nesplnitelným cílům, jakým je neustálá expanze, nakonec selžou. Budou-li vyzvány k službě možným cílům, mohou dosáhnout udržitelné společnosti.