„Internalizing Environmental Costs to Promote Sustainability“

Publikaci můžeme považovat za aktuální příspěvek k současné české diskusi o potřebě či zbytečnosti ekologické politiky. Navazuje na zprávu z prvního pracovního semináře o ekologické efektivnosti v Antverpách 1993. Kapitoly Ekologická efektivnost, Účetnictví environmentálních nákladů, Podpůrné prostředí, Konkurence a obchod doplňuje příloha s 5 případovými studiemi.

Z úvodu cituji: „Ekologické efektivnosti se dosahuje dodávkou zboží a služeb za ceny, které obstojí v konkurenci, uspokojí lidské potřeby a přispějí ke kvalitnímu životu. Při tom se postupně snižují ekologické dopady a intenzita využívání přírodních zdrojů v průběhu celého životního cyklu, a to nejméně na úroveň odpovídající únosné kapacitě Země.“

Zdůrazňuje se zvyšování užitné hodnoty výrobků a služeb. Vychází ze samé podstaty tržní ekonomiky: maximalizovat zisk, získat co nejvíce s nejmenšími možnými vstupy. Tento přístup se již řadu let aplikuje v energetice (viz Vesmír 69, 228, 1990/4). Spotřebitel požaduje dodávku služeb vyžadujících energii (teplo, světlo, pohon elektromotorů), nikoli dodávku fyzikálních jednotek energie. To umožňuje optimalizovat využití energie. Společnost optimalizuje celý systém výroby (tepla, elektřiny) a spotřeby. Ukazuje se, že v mnoha případech je ekonomicky výhodnější investovat do efektivnosti využití energie než do výstavby nových zdrojů.

Praktická aplikace vyžaduje hodnocení celého životního cyklu výrobků. Plnému prosazení konceptu brání to, že výrobci ani spotřebitelé neplatí plné náklady výroby a spotřeby. Placení „environmentálních nákladů“ se ve skutečnosti přenáší na příští generace. To negativně ovlivňuje rozhodování o investicích z hlediska delší perspektivy.

Publikace dále podává základní informace o nástrojích, které podporují ekologicky efektivní chování podnikatelů. Diskutuje se o úloze vlády, o dobrovolných dohodách mezi podnikateli a vládou (popř. samosprávami).

Úspěšné byly dobrovolné dohody o snižování znečištění, z nichž první byly uzavřeny již na počátku 70. let a jsou považovány za nejefektivnější a nejpružnější prostředek dosažení cílů ochrany životního prostředí. Např. v Holandsku zahrnovaly v r. 1991 již 80 % znečištění produkovaného průmyslem. V Japonsku bylo uzavřeno 35 tisíc dohod mezi průmyslem a místními orgány.

Cílem zavádění jedné skupiny ekonomických nástrojů – daní a poplatků – je zatížit vyššími daněmi používání a znečišťování přírodních zdrojů a snížit daně z příjmu, především z pracovní činnosti. To vše při zachování celkové daňové neutrality, tj. při nezměněné výši odvodů do státního rozpočtu. Používání ekonomických nástrojů se podle studie OECD zdvojnásobilo mezi roky 1987 a 1993. Přesto jsou jejich aplikace hodnoceny stále jako zcela nedostatečné.

Druhá kategorie ekonomických nástrojů – obchodovatelná povolení s emisemi – má za sebou úspěšné zkušenosti v USA. Obchodovatelná povolení umožňují splnit cíle ochrany životního prostředí s významně nižšími náklady, než je tomu při tradičním použití „příkazů a zákazů“ (odhad OECD je 25 %).

Velmi dobře je zpracována část věnovaná deformaci trhu politicky vyvolávané státními podporami, zejména zemědělství, energetiky a dopravy. Na konkrétních příkladech se ukazuje, že i ve státech s dlouhou tradicí tržní ekonomiky je „neviditelná ruka“ významně ovlivňována daňovou a fiskální politikou. Současný daňový a fiskální systém deformuje v mnoha vyspělých i rozvojových státech tržní prostředí, převážně v neprospěch udržitelného rozvoje.

Např. roční celosvětové dotace energií se odhadují na 230 miliard dolarů. Kdyby tyto dotace byly zrušeny, mohly by emise oxidu uhličitého klesnout o 9 %. Ve vyspělých státech jsou dotovány zejména ceny uhlí, v SRN to bylo 67 dolarů na tunu emitovaného uhlíku.

Velkým problémem jsou dotace do zemědělství v Severní Americe, západní Evropě a Japonsku. Přijdou daňové poplatníky a spotřebitele ročně na 250 miliard dolarů. V USA hradí zemědělci pouze 17 % nákladů na zavlažování. Dotace podporují zemědělskou produkci, která je již nadbytečná, a nepřímo jsou také příčinou nedostatku vody pro komunální a průmyslové využití v západních státech USA. Současně dochází ke značným ekologickým škodám: k zasolení zavlažované půdy a škodám na fauně žijící ve volné přírodě. Za hlavní překážky zavádění ekonomických nástrojů jsou považovány obavy průmyslu, aby nebyly zneužívány jako zdroj příjmu státního rozpočtu, a nedostatečné zkušenosti s jejich aplikací. Vychází se z úvahy, že jestliže příjmy státního rozpočtu z environmentálních poplatků nebudou vyváženy snížením jiných daní, bude to mít nepříznivé ekonomické a sociální důsledky. Ovlivnění mezinárodního obchodu je věnována poslední kapitola.

Vliv nákladů na ochranu životního prostředí na mezinárodní obchod byl jedním z problémů Konference OSN o obchodu a rozvoji. Zejména otázka, jak rozlišit legitimní environmentální požadavky od nepřijatelného protekcionizmu.

Nelze tvrdit, že knížka obsahuje originální myšlenky. Cenné pro naše prostředí je přehledné zpracování a doplnění studiemi případů z Thajska, Nizozemí, Chile, Jižní Afriky a Kanady. Práce jen potvrzuje skutečnost, že zavedení ekonomických nástrojů řízení ochrany životního prostředí je ještě v raném stadiu. O vlastním oceňování přírodních zdrojů zde není ani zmínka. Celkově hodnotím publikaci pozitivně. Česká podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj předpokládá její vydání v češtině.