Paleontologie a amatérští sběratelé

Po celém světě se diskutuje o tom, jak se vyrovnat s negativními důsledky skutečnosti, že za zkameněliny se platí velké částky a že se proto staly nejen obchodním artiklem, ale mnohdy i předmětem kriminální činnosti. V tomto ohledu je můžeme srovnat s uměleckými díly, ale na rozdíl od nich mají ještě jednu nezastupitelnou funkci. Kromě estetické hodnoty jsou totiž také dokladem evoluce života na Zemi a mají tudíž hodnotu vědeckou. Jakmile se proto fosilie dostane do nějaké soukromé sbírky, která není veřejně přístupná, je to jako by neexistovala nebo nebyla vůbec nalezena. Tato okolnost se zvláště v poslední době stala příčinou konfliktu, kde na jedné straně stojí profesionální paleontologové (ale i evoluční biologové a geologové, kteří fosilní organizmy používají jako zdroj vědeckých informací) a na druhé straně soukromí sběratelé. Protože tato konfliktní situace neprospívá ani jedné ze stran, lze si položit otázku, zda a jakým způsobem by bylo možné ji překonat.

V českých zemích jsme se s amatérskými sběrateli setkávali již koncem minulého století, kdy v pražském muzeu působil jako kustod paleontologických sbírek Antonín Frič, který byl zároveň profesorem zoologie na univerzitě. Pro něj amatérští sběratelé nepředstavovali problém. Naopak, byli to většinou dělníci v lomech, a protože jim Frič za nálezy z muzejních prostředků platil, bylo to přínosem pro obě strany. Přesto však bylo několik soukromých sběratelů, kteří trvali na tom, že si nálezy i po Fričově vědeckém zpracování ponechají ve svém držení. Dnes, více než po sto letech, se ukazuje, že se mnohé z těchto unikátních nálezů ztratily, většinou při likvidaci pozůstalosti, a jméno majitele sbírky je zapomenuto. Soukromé sběratelství nemusí mít negativní důsledky, pokud jsou nálezy postoupeny veřejné instituci. Přitom ani tak moc nevadí, že například velká sbírka třetihorních žab ze severních Čech byla v šedesátých letech minulého století prodána do Britského muzea. Stejným způsobem se postupuje v mnoha zemích i dnes. Například v USA je zdaleka největší procento přírůstků získáváno od soukromých sběratelů (viz Vesmír 74, 655, 1995/11).

Horší situace je v případech, kdy sběratel trvá na tom, aby nálezy zůstaly v jeho soukromém držení. V tom případě je dvojí možnost: buď lze uplatnit přísně donucovací přístup, založený na beztak děravé legislativě, a soukromým sběratelům přístup na lokality zakázat a za sběry je pokutovat. To podle dosavadních zkušeností situaci jen zhorší, protože se kontakt mezi profesionálními paleontology a amatérskými sběrateli zcela přeruší a ničemu se nezamezí. Druhá možnost je nalezení nějakého druhu spolupráce. Ta může spočívat v předání alespoň typových exemplářů do veřejné instituce, s výslovným uvedením jména dárce nebo – pokud sběratel trvá na soukromém držení celé sbírky – může vědecká publikace odkazovat na sbírku jako na soukromou, čímž se zachovají aspoň údaje o tom, kde v budoucnu po sbírce pátrat.

Na soukromé sběratele se často pohlíží zcela jednostranně jako na zloděje, kteří rabují a ničí lokality. V mnoha případech tomu tak skutečně je, ale je nutné vždy brát rovněž v úvahu, že nezřídka zachrání, co by jinak povětrnostními vlivy nebo průmyslovou těžbou bylo zničeno, a to za situace, kdy profesionální vědecké instituce nemají dostatek peněz na záchranný výzkum. Navíc si někteří z nich uvědomují skutečnost, že jejich sbírka se odborným zpracováním zhodnocuje, a z toho důvodu spolupráci s profesionály vyhledávají.

Těsnější kontakt mezi profesionálními paleontology a sběrateli proto může zamezit mnoha negativním jevům, včetně ilegálního rabování lokalit. Této snaze však bohužel unikají ti, kteří fosilie berou jen jako obchodní artikl. Ilegálnímu vývozu a následnému prodeji by snad bylo možné zabránit až tehdy, kdy veřejné instituce (zejména muzea) v tuzemsku budou mít dostatek finančních prostředků na nákup, aby bylo možné splnit finanční požadavky dané cenovou nabídkou například v sousedním Německu. Avšak pravděpodobně to nejhorší, co může zkameněliny ohrozit, je obchodování nebo výměna na burzách, kde při změně majitele může dojít k záměně doprovodných údajů o lokalitě a nálezových okolnostech. U fosilií, jež nebyly získány přímo od osoby, která sběr prováděla, nelze mít jistotu, že důležitá část informační hodnoty daného exempláře je původní a pravdivá. Takové kusy jsou bez ohledu na míru zachování bezcenné.

V současné situaci se tedy z racionálního hlediska jeví jako účinné apelovat na vztah k fosiliím jako na součást přírodního dědictví celého lidstva, který by měl mít přednost před soukromým vlastnictvím, a stejně neúčinné je vymýšlet sebedokonalejší normy, které by vztah k fosiliím (a k ostatním přírodninám) upravovaly. Jde o to, aby se nalezl takový modus vivendi, který by obě strany přirozeně motivoval ke vzájemné spolupráci. Nebo bez eufemizmů: o nápravu přátelským objetím.