Chymická zahrada

Tak jsme se konečně dočkali: Veletržní palác byl opraven a sbírky moderního českého malířství a sochařství našly veřejné přístřeší. Galerie jsou ale divná zařízení, něco jako věznice uměleckých děl. Jsou tam povoleny návštěvy, které mají předepsanou rychlost obchůzky – když se u nějakého obrazu zdržujete příliš dlouho, anebo naopak někam rychle přecházíte, stáváte se podezřelými. Hodně děl je na dlouhodobé samotce; jiným je čas od času ze složitých bezpečnostních opatření dovoleno navštívit jinou věznici. Zkrátka, nemyslím si, že by se umění a uměleckým dílům v takovémto prostředí dařilo. Ostatně cesty k umění nevedou zpravidla přes galerie a jak kdysi někdo napsal, nesetkáte-li se s krásou a uměním už cestou do Louvru, je zbytečné tam chodit.

Když byl Veletržní palác ještě vyhořelý a pustý, využila prázdných a zaprášených prostor Margita Titlová (bylo to v roce 1985) a instalovala tam obrovské kresby, samozřejmě nezarámované a nezasklené, ale jak se mi to ve vzpomínce jeví, dokonale v souladu s tímto prostředím. Tenkrát se kresby dostaly na svobodu a ne do vězení. A téhož roku vystavila své kresby-obrazy v kulturním středisku na Opatově, uprostřed sídliště Jižní Město (výstava to byla společná s Mertou a Stratilem). To byl další pozoruhodný prostor; žádná galerie, ale předsálí kulturáku, kudy procházely stovky návštěvníků, od dětí po důchodce. Nevím u kolika došlo k onomu zázračnému setkání s uměním, jistě jich bylo jen pár, ale jsem si jist, že skóre bylo vyšší než u všech stánků umění (odhlížím teď od toho, co se tam tehdy vystavovalo). Pro jistotu: jde mi o otevření světa umění (které nemůže být než zázračné) a teze je, že k takovému setkání prostě galerie nejsou tím pravým místem.

Kresby, které tehdy Margita Titlová vystavila, připomínaly divoce pomalované kůže z nějakého tajemného rituálu; jejich tajemnost byla ještě podtržena zlatou barvou. Byly to kresby jen pro pravou hemisféru, prostě bylo to ono věčně ženské, kde jakýkoli zásah levé hemisféry analytické a racionální může všecho zničit. Podobně tomu bylo o několik let později (1992) na její výstavě Rokoko nyní.

Na obálce tohoto čísla jsou fotografie z její poslední pražské výstavy Chymická zahrada – řád a organický chaos v Nové síni. Na první pohled či na první setkání to vypadá, že je to o něčem jiném. Nemyslím si to; je to zase o principu mužském a principu ženském – ostatně máte tam obě odpovídající barvy – červenou i modrou. Víme nyní z matematické teorie chaosu, že chaos je tvořivý, že však nejsme s to ovlivnit to, jaký řád z něj vyjde. A víme také, že řád je chaosem živen, bez něj se stává strnulým a mrtvým. Projděte se aspoň na obrázcích chymickou zahradou, od počátečního vynoření se něčeho z chaosu, přes objevení se času, ke strohému bezčasovému řádu až k závěrečnému oživení řádu dechem vznášení – a to vše ve věčném (rovněž chaotickém) cyklu.

Do umění (ani do vědění) nelze vstoupit skrze řád; cesta k němu musí vést nějakou chymickou zahradou.