Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Tajemství DNA

Úryvek z knihy Jamese D. Watsona: Tajemství DNA
 |  5. 3. 1996
 |  Vesmír 75, 169, 1996/3

V životě jsem neviděl Francise Cricka vystupovat skromně. [...] I když někteří z jeho nejbližších kolegů oceňovali, že mu to rychle zapaluje, a často jej žádali o radu, ne každý ho snesl a dost lidí si myslelo, že příliš mluví.

Vedoucím oddělení, do kterého Francis patřil, byl Max Perutz, původem Rakušan, chemik, který přišel do Anglie v roce 1936. Shromažďoval data získaná rentgenovou difrakcí krystalů hemoglobinu po více než deset let a vypadalo to, že by z toho konečně mohlo něco být. Pomáhal mu sir Lawrence Bragg, ředitel Cavendishovy laboratoře, jeden ze zakladatelů krystalografie a nositel Nobelovy ceny. Téměř po čtyřicet let se zabýval metodami rentgenové difrakce při řešení stále komplikovanějších molekulárních struktur[...] Čím byla molekula složitější, tím byl Bragg šťastnější, když nová metoda umožnila její objasnění.[...]

Francis byl něco mezi teoretikem Braggem a experimentátorem Perutzem. Příležitostně experimentoval, ale ještě častěji byl pohroužen do teorií, které by strukturu proteinů řešily. Často přicházel s něčím novým, byl nesmírně vzrušený a hned to vyprávěl každému, kdo byl ochoten poslouchat. O den dva později si většinou uvědomil, že jeho teorie nefunguje, a vrátil se ke svým pokusům, dokud mu nezačal vrtat v hlavě další nápad. Francisovy teorie měly v sobě hodně dramatického. Určitě oživovaly atmosféru laboratoře, kde se pokusy obvykle táhly několik měsíců, někdy i let. Zčásti se na tom podílela i síla Crickova hlasu: mluvil hlasitěji a rychleji než kdokoli jiný, a když se zasmál, jeho přítomnost v Cavendish byla naprosto zřejmá. Téměř každý se na takové chvíle těšil, zvláště když jsme měli čas ho pozorně poslouchat a bez obalu ho upozornit, že jsme ztratili nit jeho argumentů. Byla tu však jedna významná výjimka. Sir Lawrence Bragg. Rozhovory s Crickem ho rozčilovaly a často stačil zvuk jeho hlasu, aby Bragg vyhledal bezpečnější úkryt. Do Cavendish na čaj přicházel jen zřídka, protože to znamenalo snášet Crickův hlas dunící celou čajovnou. Ani jinde si Bragg nemohl být jistý. Dvakrát byla chodba před jeho pracovnou zaplavena vodou vytékající z laboratoře, kde Crick pracoval. Teoretik Francis pořádně neupevnil gumovou hadici od odsávačky.

V době mého příchodu se Francisovy teorie rozprostíraly daleko za rámec krystalografie proteinů. Všechno, co bylo důležité, ho přitahovalo a často navštěvoval jiné laboratoře, aby se podíval, jaké nové pokusy tam probíhají. Ačkoli byl v podstatě zdvořilý, nikdy se nerozpakoval dát kolegům najevo, že si podle jeho názoru neuvědomují skutečný význam svých posledních pokusů. Téměř ihned také navrhl sérii nových pokusů, které měly jeho výklad potvrdit. Navíc nikdy neodolal, aby všem, kteří ho poslouchali, vzápětí nesdělil, jak jeho nový nápad může posunout vědu kupředu.

Důsledkem toho byla nevyslovená, ale existující crickofobie, zejména mezi jeho vrstevníky, kteří si již získali určité jméno. Rychlost, s jakou se chopil jejich údajů a snažil se je vecpat do vzájemných souvislostí, vyvolávala u jeho přátel žaludeční potíže, protože si dokázali představit, jakou přehlídku zatemnění mysli, skrytou za rozšafnou a vybranou mluvou cambridžských kolejí, by v případě svého úspěchu dokázal světu demonstrovat. I když měl v Caius College nárok na jedno jídlo týdně, členem žádné koleje dosud nebyl. Částečně proto, že sám nechtěl, aby ho očumovali studenti nižších ročníků. Dalším důvodem byl jeho smích, proti kterému by mnozí donové zcela určitě protestovali, kdyby byli tomuto otřesnému zvuku vystaveni víc než jednou týdně. Jsem přesvědčen, že to Francise občas trápilo, i když musel vědět, že život u Vysokého stolu ovládají pedantské středověké zjevy, neschopné se bavit nebo dokonce sdělit něco smysluplného. Ještě vždy tu existovala opulentně nekonformní King’s College, která byla schopná jej přijmout bez ztráty svého i jeho charakteru. Avšak ani jeho přátelé, kteří věděli, jaký je při obědě rozkošný společník, nemohli zastřít fakt, že nevhodná poznámka při sherry mohla Francise vyprovokovat, aby vás fyzicky napadl.

Úryvek z knihy Jamese D. Watsona: Tajemství DNA, nakl. Academia, Praha 1995, str. 17–19, cena neuvedena

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

James D. Watson

James Dewey Watson (*6. 4. 1928 v Chicagu) sehrál klíčovou roli při objevu struktury DNA (1951–1953). Roku 1962 spolu s Francisem Crickem a Mauricem Wilkinsem získal Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu. V letech 1953–1976 působil na Kalifornské technice a na Harvardově univerzitě. Napomáhal při rozluštění čtyřpísmenného genetického kódu a při objevu úlohy mRNA, která přenáší genetickou informaci z buněčného jádra do cytoplazmy, kde je dále překládána do jazyka proteinů. V roce 1965 publikoval učebnici Molekulární biologie genu, která se stala nejužívanějším moderním biologickým textem. O tři roky později vychází i jeho osobní výpověď o úloze, kterou on i jeho spolupracovníci sehráli při odhalování struktury DNA (The Double Helix, česky Tajemství DNA, 1995).

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné