Vynoření ornamentu z ducha postmoderny

Je tomu už dávno, velmi dávno, co se zrcadlo rozbilo. Myslím zrcadlo, které mělo věrně, adekvátně zobrazovat skutečnost jak je, ,objektivní realitu‘. Šlo ovšem o skutečnost za zrcadlem, o tu skutečnost skutečnou; známé se mělo vysvětlit neznámým. Dlouho se to dělalo tak, že se zrcadlo leštilo a vyrovnávalo, aby nezkreslovalo. Patří sem třeba příběh hledání univerzálního a dokonalého jazyka, který by odstranil všechna pokřivení a zkreslení zvrhlého jazyka přirozeného. Hledání jazyka, v němž by reálné znaky neoznačovaly slova nebo zvuky, ale věci samy, a to přímo; jazyka pokud možno bez sloves. (Jednu epizodu tohoto příběhu vyprávím v tomto čísle v recenzi na Maternovu knihu o pojmu pojmu.)

V pozadí bylo ale tušení, že hlavní problém nebude ani v zobrazovaném, ba ani v zobrazujícím, nýbrž v zobrazení samém. Snahou bylo totiž vyloučit toto zobrazování samo. A není divu, neboť jak říká Wittgenstein v Tractatu, zobrazování samo nelze zobrazit. Zobrazování samo se nemůže stát předmětem, věcí už proto, že ono rozhoduje o zobrazovaném, tedy o předmětech, věcech, faktech. Zobrazování nemůže obraz zobrazit, může je jen ukazovat, dodává Wittgenstein. Záhadné a popuzující větě Tractatu, totiž že nemůžeme v jazyce říci nic nelogického, odpovídá zde věta prostá: nemůžeme zobrazit nic nezobrazitelného. Hlavní potíž jazykové filozofie, stejně jako tzv. filozofie vědy, spočívá právě v tom, že se toto nezobrazitelné (například smysl, ,meaning‘) snaží zobrazit a tím zpředmětnit.

Výtvarné umění zproblematizovalo zobrazující funkci už dávno. Přestalo se totiž ptát po zobrazovaném jakožto něčem na zobrazení nezávislém. A zobrazování zproblematizovalo tím, že je postavilo do samého středu jako tvůrčí akt. Bylo tomu tak ovšem vždy, ale zjevným to učinilo teprve umění dvacátého století. A protože tím podstatným je zobrazování a nikoli zobrazované či zobrazující, stává se otázka, co obraz zobrazuje, otázkou druhotnou vůči otázce jak zobrazuje (wittgensteinovsky: ,co ukazuje‘). Toto ,jak‘ teprve určuje ,co‘ a mnoho omylů spočívá v tom, že se pak ptáme po tomto ,co‘ bez onoho ,jak‘.

Adolf Loos kdysi prohlásil o ornamentu, že je to zločin. Zapadá mi to do mého příběhu, neboť funkcionalizmus byl součástí snah o eliminaci zobrazování, které mělo být nahrazeno čistě funkčními vztahy. Ornament je možná nejblíže k samotnému procesu zobrazování, nejblíže k neuskutečnitelnému zobrazení zobrazení. Možná je každé zobrazování ornamentem, který svým rytmem, dechem narušuje naprostou homogenitu plynutí času a tím zvěcňuje: člení skutečnost na invarianty, které pak vnímáme jako zobrazené, jako ,věcnost‘, ,realitu‘.