D. Ž. Bor: Napříč říší královského umění,

Pokud bychom hledali moto této knihy, našli bychom ho ve XXI. kapitole věnované transmutaci kovů. Autor zde píše, že „každý má právo vystavovat se nebezpečí nesprávného hodnocení skutečnosti; cožpak ale ona sama, objektivní věda, není množinou omylů v neustálém pohybu? Dneska je pravdou to, zítra ono...“, a jak se dál dočteme, „alchymie nepodléhá času, naopak čas ji zvolna a plynule potvrzuje“. Tvrzení takto autoritativní naznačuje, že máme co činit s hermetickým pohledem na svět (podle Herma Trismegista, údajného řeckého zakladatele alchymie). Borova kniha se ve skutečnosti pokouší o jistý průřez alchymií, ovšem ezoterická hlediska jí dominují. V předmluvě se správně konstatuje, že knihy o alchymii se donedávna zabývaly především dějinami chemie, a přitom by bylo scestné vidět v alchymii pouhou předchůdkyni chemie. Dodejme, že se tento nedostatek pokusil v sedmdesátých letech odstranit H. J. Sheppard, a jeho verze definice alchymie se dnes široce uznává. Podle ní „alchymie je umění, jak oddělit část vesmíru od existence v čase a dosáhnout zdokonalení této části, což je pro kovy zlato, pro člověka dlouhověkost, potom nesmrtelnost a konečně vykoupení. Zdokonalení hmoty se hledalo působením přípravků (kámen mudrců pro kovy; elixír života pro lidi), zatímco duchovní zušlechtění plynulo z jisté formy vnitřního odkrytí nebo osvícení“. Tuto definici v Borově knize nenajdeme. Je však na místě konstatovat, že v naší literatuře se často ještě dnes odráží skutečnost, že zahraniční prameny byly celá desetiletí buď obtížně dostupné, nebo zcela nedostupné, což platí především pro díla o alchymii a ezoterických naukách. V Borově knize je to rovněž možné vysledovat.

Nejprve však k obsahu knihy, která je znamenitě vypravena především pokud jde o obrazový doprovod, což se však zároveň nepříznivě odráží na její ceně. Několik prvních kapitol prochází stručně dějiny alchymie počínaje původem názvu této nauky, od Herma, přes alchymii v Egyptě (spíš se označuje jako helénistická), v arabském světě a v Evropě. Následující kapitoly sledují hermetickou linii, kdy se, nikoli naposled, objevuje téma symboliky a s tím spojené utajování různých myšlenek a technologických postupů. Bohužel však v seznamu literatury nenajdeme Croslandovu knihu (Historical Studies in the Language of Chemistry), kde jde o symboliku alchymie a chemie. Zato v této knize najdeme hermetickou odpověď na otázku, co je alchymie, jakož i pohledy na stvoření světa. Vedle symboliky barev a geometrických obrazců byla i další, neméně zajímavá, takže se setkáme nejen se stvořením lidí, ale i s hermafroditem, se symbolikou zrození, ovšem také s homunkulem. O něm později. Postupně před čtenářem defilují další symbolické postavy, ať je to král Merlin, či král Midas nebo svatí Jakub a Kryštof. Pravdivost alchymie mají doložit svědectví o transmutaci, jak je v minulosti zaznamenali očití svědkové. Němými svědky jsou mince a medaile údajně vyrobené z alchymistického kovu. Osou alchymistických úvah byla prvotní materie, která je zde pojímána podle lexikonu Martina Rulanda z roku 1612.

Cenné jsou kapitoly shrnující nejdůležitější symboly Velkého díla, vykládající smysl hlavních geometrických obrazců a popisující pece alchymistů a jednotlivé laboratorní operace. Totéž platí také o výčtu alchymistických přístrojů a nádob. Závěrečných dvacet stran tvoří různé hermetické texty. Knihu doprovází bibliografie jak původních děl, tak moderní literatury o alchymistické problematice. Přesto, že se v Borově knize hodně píše o Růžových křižácích, kniha K. R. H. Fricka (Die Erleuchteten), klíčový spis o tomto a dalších hnutích, v seznamu není a nenajdeme tu ani žádnou z knih J. Reada, které jsou dnes klasikou dějin alchymie.

Jmenný rejstřík nám poskytne jinou nápovědu – nejčastěji se v Borově knize objevuje jméno Fulcanelli, jehož Tajemství katedrál je doslova svorníkem knihy. Když čteme hermetické texty, musíme počítat s četnými méně nebo málo srozumitelnými narážkami, a také s tím, že se mnoho textů vykládá jako symbol, ne-li dokonce návod. V tomto směru byly hojně citovány staré řecké mýty, takže alchymisté například soudili, že Zlaté rouno byl návod jak provést transmutaci kovů, možná opravdu napsaný na zvířecí kůži (mimochodem, ovčí rouno se používalo pro rýžování zlata a z toho se mohla zrodit i legenda; viz G. Agricola: De Re Metallica, kniha VIII.). Báje o krásné Atalantě a ohnivém Hippoménovi vešla dokonce do titulu proslulého spisu ze 17. století, neboť i ona symbolizovala Velké dílo. Jinými slovy, základem úvah bylo přesvědčení, že naši předkové, často dost vzdálení, měli znalosti, které my dnes pracně znovu odkrýváme. Tyto znalosti však prý zašifrovali.

V tuto chvíli je vhodné zastavit se u problému interpretace starých textů, která bývá ošidná. V mnoha z nich totiž můžeme spatřovat to, co v danou chvíli chceme. Tak se v Borově knize dočteme, že „jestliže pravíme, že elektronový plyn při vysoké hustotě v krystalické mřížce je z velké části jakoby zkondenzován a má některé vlastnosti podobné kapalině, zní naše tvrzení téměř stejně jako alchymistická teze o kořenné vlhkosti v kovech, která není ničím jiným než prvotním chaosem“ (str. 118). Při tomto traktování starých pramenů pak nepřekvapí tvrzení, že Roger Bacon „znal mikroskop, teleskop a další přístroje,..., znal stavbu buněčného jádra a objevil chromozomy...“(str. 34). V Borově knize nechybí ani zmínka o tom, že „indičtí vojevůdci zapudili Alexandrova vojska třeskem hromu a mocnými ničivými blesky. Zřejmě používali děla nebo raketové střely“ (str. 22). Tvrzení tohoto druhu nacházíme v určitém typu literatury často, takže se u nich zastavme. Dnes patrně nejfundovanější, několikasetstránková práce o dějinách ohněstrůjství, je studie Needhamova (Science and Civilisation in China, Vol. 5, část 7), ale tento badatel se nezmiňuje o dělech nebo raketách Indů. Na druhé straně jeho spis ukazuje jednu podstatnou skutečnost, jak ji dokumentují dějiny střelného prachu a střelných zbraní – jakmile bylo něco objeveno, neváhali to lidé použít. Indická děla by patrně zajímala už ve starověku i jiné státní celky a jistě by se rychle rozšířila. Můžeme pochybovat, že by mezi tímto jejich prvním použitím v Indii a následujícím již zdokumentovaným uplynulo přes tisíc let.

Ještě ke starým textům. Připomenu jeden čínský z počátků dynastie Jüan (vládla 1260 – 1368): Černý drak snesl vejce velké jako tou (asi 10 litrů). Vejce se vzňalo, drak odletěl za rachotu hromu. Rostlo to jako žhavé slunce ohněm rudě planoucím. Byl slyšet mocný úder, a nebesa a země se otřásly, jakoby se hory zřítily do řek. Jak tento text vyložit? Jako nadpřirozený úkaz, či jako jadernou explozi, nebo nějak jinak? Nabízejí se svůdné možnosti a není obtížné jim podlehnout, zvláště když bychom chtěli slyšet právě jen určitou odpověď. Podobnou té, že elektronový plyn je vlastně blízký kořenné vlhkosti. Přitom citovaná ukázka zachytila jen dojem, jaký na pisateli zanechal výstřel z děla, dost primitivního.

Podobnou skupinou jsou zmínky o létajících strojích. V Borově knize jsou citovány z díla Bavora Rodovského, který to přeložil rovněž z Bacona. M. Eliade se hlouběji zabýval mýty a legendami, kde se hrdinové pohybují vzduchem (Myths, Dreams, and Mysteries, kap. V, 1970). K jeho analýze připojme pár poznámek. Především, jestliže sibiřský šaman zpívá legendu a tom, jak hrdina vystoupil na nebesa, nesetkáme se většinou s tím, že by někdo hledal za takovým pohybem létající stroj nebo raketu. Když se však vznáší na nebesa některé dálněvýchodní božstvo, býváme velkorysejší. Přitom onen šaman nás mohl možná přivést k jednomu z kořenů. Zvuk jeho bubínku k nám totiž dolehne i z jiných textů, třeba i z taoistické encyklopedie Ke Chunga (Pao pch-c’, asi 320 n. l.). Jedním ze způsobů jak dosáhnout nesmrtelnosti bylo požívání různých drog (pomiňme teď reálnost vyhlídek na nesmrtelnost), a právě ve stavu intoxikace rostlinnou drogou se mohly dostavit nejrůznější halucinace, pocit vznášení nevyjímaje. Na získání představy, jak vypadá krajina shora, stačí vystupovat na strmé svahy, a pak si snadno domyslíme, že čím výš budeme, tím nám budou domy připadat menší.

Na druhé straně je nesporné, že ve starých textech najdeme obtížně vysvětlitelné pasáže. Jednou z nich se Bor zabývá, když diskutuje o záhadném španělském zlatu mnicha Theophila (str. 47). Opravme nejdřív, že spis De artibus diversi není brevíř, ale řemeslný receptář, a to velmi solidní. Proto skutečně překvapí, když k výrobě zmíněného zlata se měl mimo jiné přísady použít i prášek z bazilišků, lidská krev a ostrý ocet. Podle Bora je to návod „na výrobu v té době nepříliš známé mosazi“. Jak uvádí Tylecote (A History of Metallurgy, 1976), po svém objevení někdy kolem r. 30 př. n. l. se mosaz rychle rozšířila po celém tehdejším světě, tedy dosáhla později i středověkou Evropu. A opravdu, proč by Theophilus pracně šifroval výrobu mosazi coby španělského zlata, když o osmnáct kapitol dál popisuje ve své knize podrobně výrobu této slitiny, počínaje pecí na tavení. Dnes spíš panuje shoda v tom, že španělské zlato je závanem přírodní magie, která se u Theophila ojediněle objevuje (např. kap. 21, kalení pilníků v moči zrzavých chlapců).

Právě tento mnich patří mezi autory, kteří psali z valné části zcela jasnou řečí, ale je pravda, že mnoho řemeslných návodů je psáno šifrovaně nebo kódovaně, což je pochopitelné, protože konkurenční boj panoval od nepaměti. Bor píše, že v egyptských papyrech našli egyptologové nejrůznější řemeslnické návody, které byly tradovány evropskými alchymisty v takřka doslovném znění: dokonce obsahovaly i podobnou závěrečnou formuli, zavazující majitele tajemství k mlčenlivosti (str. 46). K tomu dvě poznámky. Snad nejvýznamnější sbírky řemeslnických návodů, papyrus Leyden X a Stockholm (asi 3. stol. n.l.), jsou psány v otevřené řeči a žádný závazek k mlčenlivosti v nich není. Skutečně je možné najít návod, který je totožný v papyru Leyden X a ve středověkém evropském latinském manuálu Mappae clavicula, ale ani v posledně jmenovaném textu žádný takový závazek není. Ovšem jinde mohl být. Připomeňme ještě jednou existenci konkurence ve starověku. Již R. Campbell Thompson to ukázal na klínopisných textech, kde například v jednom návodu na glazuru jsou všechny ingredience přesně popsány, včetně množství, jen jedna je uvedena dnes nepřeložitelným termínem, nejspíš šifrou daného řemeslníka (Ambix 1, 3 (1937/8)). A druhá poznámka – vedle alchymistů pracovali i řemeslníci, přičemž obě skupiny používaly velmi podobné, ne-li mnohdy identické postupy a je velmi obtížné, často nemožné, rozlišit, kdo daný objev učinil. Úloha řemeslníků se dlouho pomíjela, a jak se dnes ukazuje, na finálním formování chemie se podíleli nepřímo spíš oni než alchymisté.

Tím se můžeme také trochu dotknout údajné transmutace kovů. Její techniky byly v odborné literatuře publikovány, přičemž paralela s řemeslnickými postupy je očividná. Takže jen zmínka o medailonu na Leopolda I., který roku 1677 zhotovil W. Seyler, prý ze stříbra, a ponořením do tinktury proměnil ponořenou část ve zlato. Nápadná byla hustota kovu (ne váha, jak píše Bor; str. 130), jejíž hodnota 12,67 je na zlato příliš nízká. Kvantitativní analýza provedená roku 1932 poskytla toto složení: Au 46 – 49 %, Ag 42 – 44 %, Cu 7 – 8 %, a dále Sn, Zn a Fe. Plech ze slitiny stejného složení vypadal jako stříbro a po ponoření do zředěné kyseliny dusičné zezlátl, jak se rozpustily kovy doprovázející zde zlato. Mimochodem, na obvodu medaile jsou zářezy, které vznikly odebráním vzorků právě na tuto analýzu.

K řemeslnické problematice je nutno upozornit na nejasnost v Borově knize, kde stojí o Albertovi Velikém (konec 12. stol. – 1280), že se zabýval čištěním zlata cementací,[...], oddělováním zlata od stříbra lučavkou,[...] Především není jasné, jak lze tuto operaci provést cementováním, které je na str. 159 správně popsáno jako metoda, kdy se substance vrství jedna na druhou a vystaví se účinku vzduchu, slunce nebo ohně. Pokud jde o lučavku, ta se opravdu takto používala, ale byla objevena až po Albertově smrti. Popisuje ji latinský Geber (kterého Bor neuvádí), jehož spisy se objevily kolem roku 1300, tiskem vyšly až v 16. století.

Latinským Geberem se připomíná jeho záhadný arabský předobraz Džábir, o němž se v knize píše, že podle Fihristu byl žákem Chálidovým. Al-Fihrist, spíš než encyklopedie označovaný jako katalog, byl dílem Abú l-Faradže Muhammada Ibn Isháka an-Nadíma (nikoli jak píše Bor Ibn Abú Jakúba, to byl jeho otec) z r. 987 n.l. O tom, že by legenda arabské alchymie Džábir byl žákem prince Chálida, není zmínka ve Fihristu ani v kapitolách o Džábirovi (§10–12), ani o Chálidovi (§8). V pojednání o arabském světě 9. stol. asi není úplně šťastná formulace o Rázím jako o „řediteli nemocnice“, neboť to příliš navozuje představu ministerstva zdravotnictví při dvoře chalífy.

Ještě pár poznámek. Renezanční bouřlivák Paracelsus (1493 – 1541) se sotva mohl stát zakladatelem středověké spagyrie (str. 69). Opatrná formulace „zdá se“, že by Paracelsus mohl být první, kdo informoval o uměle připraveném homunkulovi (str. 97), je na místě. Opravdu nebyl. V první polovině 14. století popisoval podobný postup rabbi Nissim Girondi z Barcelony a přitom se opíral o starší spisy (viz G. Scholem, On the Kabbalah and Its Symbolism, 1965). Ramón Lully, uváděný několikrát, skutečně nevěřil v alchymii, a jak se zdá, totožnost alchymisty, který si posloužil jeho jménem, dost důvěryhodně odhalil R. Patai (Ambix 35, 14, 1988).

Navzdory právě uvedenému patří tato kniha k nejlepším, které se hlásí k hermetice. Vděčí za to především obrazovému doprovodu, na jehož výkladu se můžeme výtečně seznámit s hledisky, jaká zastávali a zastávají hermetikové. Nicméně po přečtení Borovy knihy se vkrádá otázka – proč? Co tedy vlastně bylo cílem hermetiků? Učinit objevy a ponechat si je pouze pro sebe? Proč psát v nejasných narážkách, aby nikdo jiný nerozuměl? Přitom je bezpochyby mnoho otázek, které byly položeny už dávno, a odpověď na ně se stále hledá: Odkud jsme a čím jsme se se stali; odkud pocházíme a kde jsme se octli; kam spěcháme a z čeho jsme vykoupeni, ...? Ale to psal už Klémens Alexandrijský (3. stol. n.l.), který citoval starší gnostické spisy. Právě gnose se podílela výrazně na formování helénistické alchymie, a tato problematika by si zasloužila podrobnější diskusi (viz např. Sheppard, Scientia 56, 1 (1962)). A proč pátrat po tajemstvích přírody, stále jich je dost, a současně zavazovat své žáky k přísné mlčenlivosti, hermeticky se oddělovat od okolí? Potom se rozhodně sympatičtěji, než tito hermeticky nepřístupní autoři, jeví Daniel Stolcius (16./17. stol.), jenž žádal, aby se podle soudu rozumu a pravdivého ohně zkoumaly hlubiny přírody, abychom se bez závisti a nepřejícnosti stavěli ku pomoci svým bližním. Bohužel, o Stolciovi se v knize nepíše.

Proto bych rád na závěr, nikoli poprvé, připomněl klasika čínské taoistické přírodovědy a alchymie Ke Chunga (? 280 – 340 n.l.). V jeho době usilovali mistři alchymie o prodloužení života směřující posléze k nesmrtelnosti. Ale nestačilo jen pátrat ve starých textech a bádat vlastními silami – ti, kdo se chtějí stát pozemskými nesmrtelnými, musí učinit v nepřetržité řadě tři sta dobrých skutků; ti, kdo chtějí být nebeskými nesmrtelnými, jich musí dosáhnout dvanáct set. Jestliže po vykonání jedenácti set devadesáti devíti spáchá dotyčný jediný špatný čin, všechny předchozí jsou ztraceny a musí začít nanovo. Bylo by příjemné doplnit vlastní neznalost zjištěním, že se i pozdější hermetikové stavěli takto ke svým bližním.