Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Albert Einstein – vědec a filozof

Albert Einstein: Z mých pozdějších let (Jak vidím svět II)
 |  5. 9. 1995
 |  Vesmír 74, 513, 1995/9

Dva roky po vydání souboru Einsteinových článků a esejů pod již tradičním českým názvem “Jak vidím svět″ vyšla v nakladatelství Lidové noviny obdobná sbírka, zahrnující statě z let 1935 – 1950. Na rozdíl od první knížky, která v novém překladu a s malými doplňky byla třetím českým vydáním, se objevují články nového souboru v češtině poprvé.

Překlad vytvořila ještě před listopadem 1989 skupina brněnských fyziků pro samizdatovou edici “Prameny″, jejíž ediční radu i technické zázemí tvořili M. Černohorský, M. Jelínek, V. Jochmann, J. Miller, M. Petrusek a V. Turek. Veliká část knihy by sice asi mohla vyjít i před r. 1989, znamenalo by to však vypustit některé stati, tak jako tomu bylo v případě “totalitního″ vydání “Jak vidím svět″. Pětileté zpoždění je však více než kompenzováno hezkým grafickým provedením.

Překladatelé (M. Fojtíková, Y. Gaillyová, J. Holan, M. Hamerský, J. Komrska, A. Lacina, V. Mitvalský, J. Musilová a J. Novotný pod vedením M. Černohorského) se zhostili úkolu velmi úspěšně. Možná i proto, že pracovali pouze pro radost z díla (nebo alespoň aby se vyhnuli nelibosti ze strany pečlivého prof. Černohorského, protože silným poutem mezi nimi je přátelská úcta k této výrazné osobnosti).

Živoucí legenda A. Einstein byl často žádán o vyjádření k věcem veřejným a často se k nim vyjadřoval i z vlastní potřeby. Proto obdobně jako “Jak vidím svět″ je i “Z mých pozdějších let″ pestrou tematickou mozaikou, sestavenou do šesti příbuzných celků: I. Přesvědčení a kréda, II. Věda, III. Veřejné záležitosti, IV. Věda a život, V. Osobnosti, VI. Můj národ. Omezím se na několik poznámek k Einsteinovu přístupu k vědě a filozofii. Citáty z “Jak vidím svět″ jsou označeny [I], ty, které pocházejí “Z mých pozdějších let″, jako [II].

Albert Einstein: filozof-vědec

Einstein se k filozofickým otázkám vyjadřoval jen příležitostně a stručně, nenapsal žádné rozsáhejší dílo čistě filozofického charakteru. Poválečnou ediční řadu “Knihovna žijících filozofů″ zahájil právě sborník s názvem užitým jako titulek tohoto odstavce. Jistě právem, především vzhledem k vlivu, který jeho dílo mělo na filozofické myšlení tohoto století, a to dokonce i tehdy, bylo-li chápáno chybně. Filozofické úvahy však tvořily nezbytnou součást jeho tvůrčí práce. Ve stati “Fyzika a realita″ [II], psané r.1936 pro The Journal of Franklin Institute, říká: “V době jako je naše, kdy nás zkušenost nutí hledat novější a solidnější základ, fyzik prostě nemůže nechat uvažování o těchto teoretických základech filozofovi, protože on ví nejlépe a cítí jasněji, kde bota tlačí. Při hledání nového základu se musí pokusit vyjasnit ve své vlastní mysli právě to, jak dalece jsou pojmy, kterých užívá, oprávněné a nezbytné.

Praktickou ukázkou filozofie vymezené jako úsilí o vyjasňování pojmového aparátu je nepochybně jeho cesta k speciální teorii relativity. I pro dnešního studenta bývá nejobtížnějším krokem při zvládání této teorie pochopit, že navyklé prostorové a časové představy jsou odvozeny z každodenního života, v němž zkušenosti s velkými rychlostmi a silným gravitačním polem chybějí a nemají apriorní charakter. Musí přijmout pojmový aparát budovaný operacionalistickým způsobem, tedy jako systém vztahů mezi měřitelnými veličinami.

Takovéto chápání vědeckých teorií, dnes ve fyzice běžné, nebylo však zdaleka samozřejmostí na počátku století. Velikému teoretikovi H. A. Lorentzovi chyběl z dnešního hlediska nepatrný krůček, aby vytvořil speciální teorii relativity, když nalezl po něm nazývanou transformaci, která nemění tvar základních rovnic elektrodynamiky. Takováto invariance všech fyzikálních zákonů vzhledem k Lorentzově transformaci je formálním vyjádřením speciálního principu relativity. Přesto však právem mluvíme o Einsteinově teorii relativity, protože i duchovního velikána, jakým Lorentz nesporně byl, zřejmě zatěžovala stará zbroj klasické fyziky příliš, než aby učinil právě ten poslední krok.

Kam s ním?

Zařadit Einsteina do škatulky určitého filozofického směru není snadné. Naznačené vymezení role filozofie v upřesňování pojmového aparátu ne náhodou připomíná program logického pozitivizmu. Einstein se vědecky i filozoficky prohlašoval za žáka Ernsta Macha. V r.1912, v době svého pražského pobytu, se podílel na výzvě k ustavení Společnosti pro pozitivistickou filozofii, kterou spolu s ním podepsala řada významných osobností vědeckého světa, např. Sigmund Freud, skvělí matematici David Hilbert a Felix Klein a samozřejmě též Ernst Mach. Představitelé pozdějšího novopozitivizmu mu zůstávali názorově velmi blízcí, tak jako i představitelé dalších odrůd školy logické analýzy. Mnozí z nich se věnovali popularizaci a pojmovému rozboru jeho díla a knihy, jako např. Reichenbachova Philosophie der Raum-Zeit Lehre, se setkaly s příznivým Einsteinovým hodnocením a sehrály důležitou roli při obraně relativity proti útokům z “filozofické″ pozice.

Slovník užívaný Einsteinem v citovaném eseji “Fyzika a realita″ nese nesporné stopy pozitivistického vyjadřování: Pojem (hmotného objektu) vděčí za svůj význam výhradně úhrnu smyslových vjemů, které s ním spojujeme....V našem myšlení přisuzujeme pojmu hmotný objekt význam do značné míry nezávislý na vjemech ...to máme na mysli, když přisuzujeme objektu “reálnou existenci″. Oprávněnost takového postupu se zakládá výhradně na skutečnosti, že prostřednictvím takových pojmů a myšlenkových vztahů mezi nimi se dokážeme orientovat ve spleti smyslových vjemů... Přesto jej však nemůžeme jednoznačně zařadit do novopozitivistického klanu.

Na mnoha místech dává zřetelně najevo, že ho neuspokojuje zákaz klást otázky, které leží za hranicí možností empirické analýzy: Přijme-li člověk za svou Humeovu kritiku, pak ho napadne, že je zapotřebí odstranit z myšlení všechny pojmy a výpovědi, které nelze odvodit ze smyslové “suroviny″...Tento postoj považuji za naprosto správný, ale návod k myšlení, který je na něm založen, za nesprávný. Tento výrok totiž braný důsledně vylučuje jakékoli uvažování vůbec jako “metafyzické″. Aby se myšlení nezvrhlo v “metafyziku″, případně prázdné tlachání, je jenom zapotřebí, aby se dostatek definic pojmového systému bezpečně vázal na smyslové prožitky.... (Bertrand Russel a filosofické myšlení, [I], viz rovněž Vesmír 72, 695–696, 1993). I když Occamovu břitvu pokládá za nezbytný nástroj a zručně se jím ohání, cítí jako záhadu, proč je práce s ní tak úspěšná – že totiž pojmů, které se v konečné analýze ukáží jako nezbytné pro popis velmi široké oblasti jevů, zbude tak málo. Táže se, jak je možné, že pravidla, která slouží k “uspořádání smyslových vjemů″, jsou poměrně jednoduchá a proč teorie vzniklé jako “volné konstrukce lidského myšlení″ a opřené o určitou omezenou oblast empirie mají takovou prediktivní sílu: Můžeme říci, že “věčnou záhadou světa je jeho pochopitelnost″.

Tento často citovaný Einsteinův výrok není jen bonmot – je to základní prvek Einsteinovy víry. Víry, o které upřímně doznává, že je metafyzická, nevyvoditelná jen jako důsledek empirické zkušenosti, i když její “metafyzičnost″ minimalizuje jak jen může: Je-li zde řeč o “pochopitelnosti″, pak se tohoto výrazu užívá ve významu nejvýš skromném. Rozumí se jím toto: vytváření určitého uspořádání mezi smyslovými vjemy, přičemž toto uspořádání se tvoří obecnými pojmy, dále vztahy mezi těmito pojmy navzájem a vztahy mezi pojmy a smyslovou zkušeností, přičemž tyto vztahy mohou mít nejrůznější podobu. V tomto smyslu je svět našich smyslových zkušeností pochopitelný. Co zde chce Einstein asi především zdůraznit, je nepřijatelnost apriorních úsudků o podobě teorie. Pak ale následuje věta vystihující základní Einsteinův pocit ze světa: Skutečnost, že je pochopitelný, je zázrak...

Tento jen zdánlivě rozporný Einsteinův postoj je výsledkem jeho zkušenosti jako tvůrce a vystihuje bolavé místo důsledného empirizmu jako praktické pracovní filozofie vědce. Přesná pojmová analýza je nezbytná, chceme-li pochopit hotovou teorii a užívat ji jako nástroj “normální vědy″, řečeno v terminologii T. Kuhna. Vznik nových teorií “měnících paradigmata″ lze však zpravidla jen stěží chápat jako “abstrakci třídící empirická data″.

Einstein zdůrazňuje tuto skutečnost na řadě míst a dokládá ji svou cestou k obecné relativitě. V době, kdy ji vytvořil, prakticky neexistoval empirický materiál, který by odporoval newtonovské teorii gravitace. Nepatrný anomální posuv perihelia Merkura byl sice znám, ale nabízela se řada cest, jak jej vysvětlit v rámci Newtonovy teorie (připomeňme, že jde o stočení elipsy, po níž se planeta pohybuje, o méně než úhlovou minutu za století, přičemž obdobný efekt vyvolaný působením jiných planet je mnohonásobně větší), nadto Einstein o něm pravděpodobně zpočátku nevěděl. Svou teorii založil na jediné empirické skutečnosti, jejíž důležitost zdůrazňoval již Newton v Principiích, totiž rovnosti tíhové a setrvačné hmotnosti.

Je těžké formulovat důvod, proč tuto rovnost nevzít prostě jako fakt, pro který již nehledáme “vysvětlení″, kromě právě víry, že svět je jednoduchý, víry, která i dnes podkládá snahy o sestrojení “teorie všeho″. Einstein však tuto výzvu přijal a vytvořil teorii, která dala později spolehlivě ověřené předpovědi. Kromě již zmíněného posuvu perihelia jde o předpověď ohybu světla, posuvu spektrálních čar a zpomalení světla v gravitačním poli. Navíc otevřela cestu k relativistické kosmologii a fyzice černých děr, které jí dávají další empirickou podporu.

Einsteinovská víra v jednoduchost a pochopitelnost světa může být (a vskutku byla, jest a bude) vcelku úspěšně kritizována z nejrůznějších filozofických pozic. Nesporně však byla, jest a bude hnacím motorem teoretické fyziky.

Einstein užívaný a zneužívaný

Uvedl jseme, že Einsteinovo dílo ovlivňovalo filozofické myšlení i v těch případech, kdy bylo mylně chápáno. Takových příkladů najdeme velmi mnoho.

Komicky např. působí, jak právě na vztahu k teorii relativity ukazovala marxistická filozofie svou životnost a vývojeschopnost. Vzhledem k tomu, že Einstein nazýval svým učitelem E. Macha, hlavního gnozeologického satana Leninova Materializmu a empiriokriticizmu, a ve své filozofii z něho opravdu vycházel, nebyla ani speciální relativita zpočátku přijímána marxistickými filozofy právě přívětivě. Když se však stala spolehlivě experimentálně ověřeným a nezbytným nástrojem moderní fyziky, posunul se jejich odsudek k obecné relativitě, zvláště jejím kosmologickým důsledkům. Nakonec se však vývojová spirála přetočila o 180 stupňů a teorie relativity obalená určitým slovním balastem byla kanonizována jako význačný “důkaz správnosti dialekticko-materialistického světového názoru″.

Nebyli to ovšem jen marxisté, kteří se kolem Einsteinových teorií dopouštěli rozsáhlých omylů. Jméno “teorie relativity″ vede v obecném povědomí k představě, že podle Einsteina je všechno relativní. To je samozřejmě hrubé nedorozumění. Relativní jsou podle Einsteinovy teorie některé věci, které klasická fyzika pokládala za absolutní, např. současnost dvou nesoumístných událostí. I v teorii relativity však existuje řada veličin, které jsou nezávislé na volbě vztažné soustatvy, např. vlastní čas částice, klidová hmotnost apod. a jsou tedy v tomto smyslu “absolutní″. Vágní zobecnění k filozofickému relativizmu nemá ve skutečném obsahu teorie relativity žádnou reálnou oporu.

W. Welsch v nedávno vydané knize Naše postmoderní moderna uvádí jako jeden z argumentů pro “pluralitu pravdy″: Einsteinova teorie relativity z r. 1905 zrušila pojem celku jako vědecky použitelné hledisko. Nelze s ním pracovat, protože žádný vztažný systém není privilegovaný. Existuje pouze mnohost samostatných systémů s vlastním časem; lze předvádět pouze jejich relace, nikoli nějaký absolutní celek – odtud jméno “teorie relativity″.

Podobně argumentoval profesor estetiky Paul Laporte r.1946 v práci, ve které odůvodňoval, že teorie relativity byla duchovním zdrojem kubizmu. Einstein tento názor v dopise Laportovi odmítl: ...Co se týče srovnání ve vaší práci, podstata teorie relativity je zde nesprávně pochopena; omyl vznikl bezpochyby díky populárnímu výkladu teorie. K popisu reálné situace není třeba více než jednoho systému souřadnic. Teorie jenom říká, že obecný tvar zákonů nezávisí na volbě systému souřadnic. A v podobném duchu by odporoval i Welschovi.

Teorie relativity bezpochyby přinesla hlubokou “změnu paradigmatu″, její pojmový aparát se značně liší od klasické fyziky. Toto opět ale neopravňuje k představě “plurality pravdy″ v tom smyslu, že např. klasický a relativistický popis mají stejnou oprávněnost “v rámci svého paradigmatu″. Einstein na toto téma říká v přednášce k Planckovým šedesátinám [I]: Jenže vývoj prokázal, že ze všech myslitelných konstrukcí se vždy jedna projevila jako nadřazená ostatním. Nikdo, kdo se do věci opravdu zakousl, nepopře, že svět vjemů prakticky jednoznačně determinuje teoretickou soustavu, vzdor tomu, že od vjemů k teoretickým principům nevede logická cesta... Fyzikové nejednomu teoretikovi poznání vytýkají, že tuhle okolnost nebere dostatečně v potaz.

Co zde má Einstein na mysli. Zdůraznili jsme, jak obecná relativita vznikla na velice chudém empirickém materiálu, takže lze těžko mluvit o jednoznačné logické cestě k jejím principům založené pouze na něm. Žádná jiná konkurenční teorie gravitace (pokud v sobě v určitém smyslu obecnou relativitu neobsahuje obdobně, jako Einsteinova obecná relativita obsahuje newtonovskou teorii jako své přiblížení pro malé rychlosti a slabé gravitační pole) nedokáže vysvětlit jevy, jež obecná relativita předpověděla a které byly experimentálně potvrzeny. A podobná situace je ve fyzice zcela typická.

Nechceme se zde zabývat otázkou, zda filozofie “plurality pravdy″ zdůrazňována v úvahách postmodernistů má či nemá své oprávnění. Vyslovujeme však přesvědčení shodné z Einsteinovým, že moderní fyzika jí toto oprávnění nepřináší.

Válka je vyhraná, mír však nenastal

Nepostihl jsem ani všechny fyzikální a gnoseologické úvahy v knize obsažené – připomenu ještě alespoň Einsteinovy výhrady ke kvantové teorii – a zcela vynechám úvahy etické, politologické i příležitostné stati a  přednášky, jako je ta z r.1945, podle níž jsme nazvali tento odstavec. Einsteinova filozofie vědy je však důležitým vodítkem i v ostatních oblastech jeho úvah.

Politolog asi označí jeho volání po politickém sjednocení světa, netotalitním socializmu, představy o spojeném úsilí různých náboženství při morální obrodě, a hlavně zdůrazňování potřeby racionality při řešení světových problémů za naivní úvahy vědce s přeci jen atypickým myšlením i hodnotovým žebříčkem. Vývoj světa za posledních padesát let dá pak jeho kritice vcelku za pravdu. Na  druhé straně v době, kdy studená válka skončila, ale mír nenastal, se nezdá, že by programy a úvahy politiků, ekonomů a myslitelů naivních méně dávaly zase tak mnoho nadějí. Proto si Einsteinův hlas volající na poušti stále zaslouží sluchu.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

Jiří Langer

Doc. RNDr. Jiří Langer, CSc., (*1939) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. Na katedře matematické fyziky se zabývá teorií relativity, historií fyziky a filozofií přírodních věd. Přeložil řadu hezkých knih o fyzice a kosmologii, kromě jiných John Barrow: Konstanty přírody, Lee Smolin: Fyzika v potížích (spolu s J. Podolským), Lawrence M. Krauss: Skryté za zrcadlem, John Barrrow: Kniha o vesmírech. Pedro Ferreira: Nádherná teorie.
Langer Jiří

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné