K (skrytým) problémům trvale udržitelného rozvoje

To, že cesta zpět na stromy neexistuje (a když ano, tak snad jen jako následek nějaké strašné globální katastrofy), je patrně hlavní příčinou toho, že současní zastánci nejrůznějších koncepcí ochrany životního prostředí o vyloučení ekonomického růstu z budoucích představ o životě člověka ani neuvažují. Spíše se snaží opatřit nevycválaný konzumní ekonomický růst jakousi ekologickou uzdou. Samozřejmě, ideálem environmentalistů (přiznám se i mým ideálem) zůstává myšlenka o dominantním postavení ekologického myšlení nad konzumním. Ale bez dlouholeté (a kdoví, zda výhledově úspěšné) rasantní převýchovy takřka celého lidstva dojde tato vize těžko brzy svého uskutečnění. Myšlenka (trvale) udržitelného (ekonomického) rozvoje je tedy nejen správná a vhodná, ale ve své současné kompromisní podobě (a v dnešním světě) patrně jediná možná – a doufejme, že sebezáchovná. Aby ovšem byla na celém světě respektována, musí být přijatelná pro všechny. A od toho “pro všechny″ se odvíjí, podle mého, řada problémů a potíží, které při svém dospívání bude koncepce trvale udržitelného rozvoje muset překonat.

Trvale udržitelný rozvoj v sobě obsahuje především aspekt omezení spotřeby, produkce, zavádění úsporných (moderních) technologií apod. Takový růst pochopitelně výrazněji vyhovuje bohatším státům. Proto je také celosvětové přijetí koncepce trvale udržitelného rozvoje vázáno na řadu ústupků, a to zejména ve vztahu k ekonomickému rozvoji zemí třetího světa. Nerovnoměrné rozdělení bohatství (a tedy i moci) ve prospěch Severu je evidentní a nějaká omezení, zvláště exploatace zdrojů, průmyslové produkce, občanské spotřeby a dalších nezbytných podmínek vedoucích ke zbohatnutí, nejsou v zemích Jihu nijak laskavě přijímána. Na mnoha mezinárodních setkáních také bylo mnohokráte řečeno, že udržitelný rozvoj je další ze strategií rozvinutých průmyslových zemí umožňujících dále omezovat země teprve se průmyslově rozvíjející. Ty chtějí na dělení společných (globálních) statků participovat a ne se nechat neustále považovat za přihlížející outsidery, když se velmoci u kulatých (ať už mírových nebo válečných) stolů dělí o moc (a tedy o přístup ke zdrojům). Z politicko-ekonomických důvodů tedy myšlenka trvale udržitelného rozvoje nemůže hlásat cosi, co by najednou a všem státům planety přikazovalo omezit se a dále nerozvíjet (nebo rozvíjet málo a kontrolovaně) své materiální statky.

Za problematické považuji i představy o postupném vyrovnávání rozdílů mezi bohatými a chudými. Uvědomuji si nevůli bohatých dobrovolně se vzdát své komparativní výhody a předat ji jiným (bohatý vlastně bez chudého nemůže existovat, neboť pak by se neměl s kým srovnávat). Jde nejen o transfer technologií, ale také o ceny surovin, zboží z nich vyrobeného a cenu lidské práce. Zde je evidentní snaha udržovat chudší státy ve skupině těch levnějších (a tedy méně vydělávajících). Po nějakém “narovnání″ relací by pochopitelně plynuly zisky od bohatých k chudým. Je přirozeně těžké, ne-li nemožné, vysvětlit tržně se chovajícícm společnostem (i státům), co z toho budou mít. Na druhé straně, i kdyby k takovému předávání a vyrovnávání mělo dojít, nejde vlastně při předávání materiálního a duševního bohatství Severu o předávání idustrializace, a tedy o předávání nevhodného konzumního způsobu života, od něhož se pak velmi problematicky společnost odklání? V souvislosti s řádným využíváním takto předaného bohatství (industrializace) by mělo dojít k “předávání″ něčeho jako výchovy, jak s industrializací zacházet. To bude ale velmi těžké. Všichni víme, jak ve světě dopadá snaha učit a poučovat druhé bez jejich vůle toto učení přijímat. Je vůbec z morálního a kulturně etického hlediska vhodné, aby (ekonomicky) bohaté státy “předaly″ industrializaci všem tzv. nerozvinutým (rozuměj nerozvinutým ve smyslu západní euroamerické společnosti)? Je vůbec vhodné glajchšaltovat lidskou kulturu (lidské kultury) podle jednoho modelu (všude japonská technika, americké hamburgry a ruská mafie)? Nemají náhodou některé národy, kmeny, rody zůstat tzv. chudé a chovat se dál vlastně nanejvýš udržitelně a zárověň si zachovat své tradice (obzvláště Křováci, Pygmejové, jihoameričtí Indiáni apod.)? Je-li součástí koncepce trvale udržitelného rozvoje též ochrana biologické diverzity, nemělo by se uvažovat i o ochraně kulturní diverzity?

Nerad bych byl pokládán za bezohledného nacionalistu až rasistu a nerad bych vnucoval některým kmenům (národům, zemím, světadílům) ponižující roli jakýchsi věčně usmolených exotických primitivů, na které se my v nažehlených safari oblečcích vyjíždíme podívat. Ale ať se na mne nikdo nezlobí. Největší problém v uplatnění trvale udržitelného rozvoje na celé planetě vidím v samé podstatě ekonomického (a vlastně i ekologického) chování člověka. V lidské společnosti platí vlastně totéž, co v přírodě. Dělení zdrojů nemůže být nikdy spravedlivé. Všichni nemohou mít stejně. Proto se v přírodě rozděluje nejen podle kvantity, ale také podle kvality. Různé druhy nevyužívají stejné zdroje, neobývají stejná stanoviště, nemají stejné nároky na faktory prostředí. Naše nevýhoda je v tom, že se sice ve jménu trvale udržitelného rozvoje (žití) chceme podobat přírodě, ale jsme jeden druh. Máme vlastně stejné potravní, stanovištní i společenské nároky. Když tedy jeden vidí druhého, že materiální dostatek až nadbytek je zdrojem moci, a tedy zabezpečení do budoucna, není důvod očekávat, že se bude ten, co nemá (statky, moc, zásoby, postavení ...), chovat jinak. Trvale udržitelný rozvoj tedy musí přijít na to, ne jak dát všem stejně, ale jak se připodobnit okolní přírodě a diverzifikovat (pokud to vlastně půjde – a mnohdy o tom pochybuji) lidské potřeby, požadavky a nároky. Uznat tedy i jiné rozměry existence člověka, rodin, států, etnik, krajů ... Bohužel, jako největší překážku tu vidím všeobecné přijímání (a posilování) dogmatu, že jediné bohatství je materiální, ve smyslu industriálního (euroamerického) chápání, a jediná kultura je televizní, automobilová a ta karbanátková. Za těchto “startovních″ podmínek nastupování cesty udržitelného rozvoje je nutno připustit, že jde o (udržitelný) rozvoj náš a pro nás. Nikde se totiž nepíše, že po určité době takového rozvoje skutečně dojde k vyrovnání ekonomických potenciálů a výsledků na celém světě. Někdo bude mít vždy více a někdo méně.

Dívám-li se na trvale udržitelný rozvoj jako na určitý model fungování státu (států), není mi příliš jasné, zda a jak se budou země vzájemě porovnávat, kdo je udržitelnější, kdo už “nastoupil″ cestu udržitelnosti, kdo ještě ne, a budou-li pro “hříšníky″ také nějaké sankce. Zatímco je ekonomická úroveň (bohatství) různými zavedenými ukazateli měřitelná, indikátory udržitelnosti jsou velmi nejasné. Nejsou daleko doby, kdy o nastoupení cesty ke komunizmu rozhodovala strana a úspěšné plnění ukazatelů socialistického rozvoje bylo předmětem oslavných projevů a oceňování vlaječkami. “Skutek však utek.″ (Problematika indikátorů trvale udržitelného rozvoje by si žádala zvláštní článek.)

Pokud bych měl uvažovat o tom, jak z výše uvedených (a patrně i dalších) potíží vybřednout, asi bych doporučil, aby tzv. rozvinuté země začaly u sebe a daly ještě před transferem technologií a financí to hlavní – příklad. Jedině tím prokáží tzv. zaostalým, že ve skutečnosti je ekonomická úroveň státu (i jeho jednotlivých oblastí) pouze jednou z charakteristik (výdobytků) rozvoje. Musí ale také ukázat v čem tkví ty ostatní výdobytky. Je tedy na čase začít s výchovou budoucích ekonomů a politiků, kteří – ať chceme nebo ne – budou těmi, kdo ten příklad budou prezentovat navenek, a s převýchovou i nás samých, kteří ten příklad budeme (muset chtít) prožívat. Započetí udržitelného rozvoje tedy musí začít spíše na úrovni jednotlivých států nebo regionů nebo společenství (EU?). Přijetí nějaké doktríny nejprve (nebo pouze) na celosvětové úrovni se mi dnes jeví jako utopická myšlenka.