Ekologický aspekt trvalé udržitelnosti

Přírodní prostředí, příroda, přírodní zdroje – módně nazývané “environmentální prostor″ – představují z ekonomického hlediska významná aktiva, která můžeme zařadit do čtyř kategorií: materiální statky, ekologické služby, životní prostředí a biodiverzita. ¹⁾ Tato aktiva jsou základní podmínkou a předpokladem hospodářského i celkového civilizačního rozvoje.

Hodnotíme-li ekonomický rozvoj v jednotlivých zemích nebo v globálním měřítku z hlediska interakcí mezi lidskou společností a biosférou planety, zjišťujeme, že hospodářská činnost ve své současné podobě nemá nikde na světě trvale udržitelný charakter. Přírodní zdroje jsou hospodářsky zužitkovávány takovým způsobem, že z nich není možno dosáhnout trvalého výtěžku – naopak jsou spíše stále více degradovány. Planetární systémy jsou v mnoha směrech vážně ohroženy, např. klimatický systém emisemi skleníkových plynů nebo stratosférická ozonová vrstva látkami, jež ji ničí. Lidské zdraví je narušováno působením nejrůznějších škodlivin. Bohatství biologických druhů, jednotlivých ekosystémů i genetická rozmanitost v rámci jednotlivých druhů se rychle snižují.

Na začátku 70. let se konflikt mezi ekonomickým růstem a zachováním únosné kvality životního prostředí a přírodních zdrojů v globálním měřítku zdál být nepřekonatelný. Prokázalo se, že klíčové hospodářské ukazatele rostou paralelně s ukazateli znečištění a neudržitelného tempa hospodářského využívání a celkového znehodnocování přírodních zdrojů i prostředí. Přírodní aktiva se s pokračujícím ekonomickým růstem nutně snižují. ²⁾

Tyto pesimistické představy se podařilo překonat. Prosadila se myšlenka trvale udržitelného rozvoje, která je založena na přesvědčení, že životní prostředí není ničeno růstem samotným, nýbrž že kritická je povaha růstu. Vývoj hospodářského rozvoje a růstu znečištění a jiného znehodnocení prostředí a přírodních zdrojů, které po převážnou část historie industriální společnosti rostly souběžně, paralelní nutně být nemusí, lze je rozdvojit. Mezi ekonomickou aktivitu a její negativní vliv na prostředí se dá postavit bariéra. Otázka “jak nerůst″ se změnila v otázku "jak růst".³⁾

Ekologické paradigma

Proti myšlence trvale udržitelného rozvoje ovšem existuje vážná opozice. Mnozí ji odmítají jako vágní, proklamativní, neoperativní. Někteří prohlašují, že jde o ″zelený fundamentalizmus″ převlečený do nového roucha, jiní naopak soudí, že jde o podvod průmyslových a jiných “ekonomických″ skupin. Ve skutečnosti je idea trvale udržitelného rozvoje především vytyčením směru a zároveň “nejmenším společným jmenovatelem″, na kterém se dokázalo shodnout světové společenství. Nikdo nepředstírá, že trvale udržitelný rozvoj je nějakým definitivním plánem nebo “komplexní strategií″ pro budování nového světa. Znamená různé věci v různých oborech a v různých zemích a regionech. Je to výzva k hledání cest a nástrojů k jeho uskutečnění.

Autoři teorie trvalé udržitelnosti hospodářského rozvoje soudí, že cesta vede především radikálním snížením ekologické náročnosti – neboli zvýšením ekologické účinnosti – hospodářské činnosti. Znamená to snížení objemu vstupů do technologických a jiných ekonomických procesů, tedy snížení spotřeby všech přírodních zdrojů a objemu veškerých výstupů. Zatímco “ekologické paradigma″ začátku 70. let vidělo možnost snížení zátěže prostředí jen prostřednictvím snížení materiálních nároků (a počtu lidí), to znamená zastavením hospodářského a populačního růstu, současné paradigma se zaměřuje na snížení ekologické náročnosti. ⁴⁾

Významy pojmu trvalé udržitelnosti

Pojem trvalé udržitelnosti má různé významy v různých kontextech: ekonomickém, sociálním, etickém a ekologickém. Z ekonomického hlediska jde o zachování trvale udržitelného výnosu, přičemž nynější objem aktiv, který tento výnos poskytuje, musí být udržen nebo rozmnožen. ⁵⁾

Ze sociálního hlediska jde především o odstranění chudoby, propasti mezi Severem a Jihem, o rozvoj lidské osobnosti, o zachování kladných rysů nynějších sociálních a kulturních struktur, o spravedlivější a mírumilovnější svět.

Pojem trvalé udržitelnosti má ovšem také výrazný rozměr etický, který zdůraznila již Naše společná budoucnost svou známou definicí stanovící, že současná generace nesmí svým jednáním ohrozit právo příštích generací uspokojovat své potřeby.

Kritérium ekologické únosnosti

Po mém soudu je klíčovým aspektem zřetel ekologický, který dává myšlence trvalé udržitelnosti konkrétní, akční charakter. Znamená zavedení kritéria ekologické únosnosti do rozhodovacích procesů na všech úrovních, při všech lidských činnostech.

Ekologická únosnost se týká především využívání všech služeb a statků, které jsme zmínili výše. Těchto aktiv se musí užívat tak, aby jejich základna nebyla snižována ve svém úhrnu ani aby žádná důležitá oblast nebyla kriticky narušena. K tomu je třeba mít k dispozici spolehlivé indikátory ekologické únosnosti – nebo častěji neúnosnosti – jednotlivých činností, které musí postihnout klíčové elementy interakcí mezi přírodním a společenským systémem. Takovými indikátory jsou např. rychlost eroze nebo jiného znehodnocování zemědělské půdy, stupeň mýcení a poškozování lesů, velikost emisí skleníkových plynů narušujících klimatický systém, výše expozice lidské populace vůči významným škodlivinám nebo míra redukce biologické rozmanitosti.

Uplatnění kritéria ekologické únosnosti je jednou z nezbytných podmínek k tomu, aby se hospodářský rozvoj stal trvale udržitelným. Je to v podstatě univerzální kritérium pro jakoukoliv lidskou činnost, podobně jako jsou kritéria morální správnosti, sociální přijatelnosti, ekonomické výhodnosti. Nabývá různé podoby v různých situacích, může mít formu nepsanou nebo psanou (např. zákony). Má historicky podmíněný charakter, protože lidská činnost a její vliv na prostředí se v čase mění a postupně se kriticky ohroženými mohou stát různé aspekty přírodních hodnot.

Kritérium ekologické únosnosti je v zásadě omezující podmínka. Může ovšem působit i stimulačně, protože stejně jako jiná zmíněná kritéria inspiruje k novým pohledům a přístupům.