Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jazyk, národ a stát v Africe

aneb Již nikdy klid
 |  5. 4. 1995
 |  Vesmír 74, 208, 1995/4

Je smutným paradoxem, můžeme-li dnes, pár desetiletí po vzniku několika desítek nezávislých států Afriky na troskách velkých koloniálních impérií, která zanikla v 60. letech, znovu použít titul románu velkého nigerijského prozaika Ch. Achebe (bývá srovnáván s naším K. Čapkem), jenž vyšel česky r. 1964. Tragické je, že jej používáme jako podtitulu naší úvahy o velké africké krizi dneška. Ptáme se ovšem dnes právem odpovědnosti, jež je jen druhou stranou mince zvané svoboda, proč celá série států Afriky, které známe z map i učebnic, v současnosti buď nefunguje, nebo se prostě rozpadá, a zdá se, že nenalezne nikdy klid...

Hledáme-li odpověď na tuto otázku, musíme ovšem sami dát dobrý pozor, aby ani náš úsudek nebyl ovlivněn hlasy naší vlastní minulosti: ani rychlými soudy první vlny laciných románů o primitivních afrických domorodcích a moudrých koloniálních důstojnících v nesmyslných bílých tropických přílbách (jaké čítávali ještě naši dědečci i otcové), ani pro nás následující druhou vlnou ideologizujících zjednodušení o třídním boji v pralese. A to již raději vůbec nemluvíme o mnohých současných hlasech o tzv. potížích parlamentní demokracie třeba na Sahaře: všechny ty druhy české povrchnosti úsudku o velké africké krizi našeho století mají ostatně svoji prapříčinu ve spříznění duší (a tam, kde se to dalo časově stihnout, i těl) autorů oněch všech tří vln. Abychom pochopili, proč tomu tak je, je třeba se objektivně znovu vrátit k několika pojmům z oblasti seskupování lidí a jejich dorozumívání v prostoru a v čase. I v Africe si lidský rod vytvářel seskupení, komunity jedinců, rodin a rodů, které si byly vzájemně bližší než jedinci ze seskupení druhých. Nepochybně tu hrála svoji významnou roli také blízkost a příbuznost jazyková, jež umožňovala dorozumění. Přitom samozřejmě dorozumění jazykové je jen jednou stránkou věci. Ne nadarmo se česky říká třeba s panem Novákem nemluvím... To znamená, jsme sice spolu příslušníci jedné jazykové komunity, jež navzájem komunikovat může (zítra spolu třeba mluvit budem), ale nejsme příslušníky komunity, jež by ke komunikaci dnes měla chuť, či důvod. Když si lidé rozumějí, ale dorozumívat se nechtějí, záminku nekomunikovat si najdou, stejně jako ti, kdož si jazykově nerozumějí, ale když se věcně dorozumět chtějí, tak si najdou společný jazyk, i kdyby se mu měli pracně učit. To, co komunikačně platí pro jedince, platí i pro lidská seskupení, a tak se odedávna vytvářejí na všech kontinentech seskupení lidí jak podle hranic totožnosti nebo blízkosti mateřského jazyka, tak napříč těchto hranic. Přitom se odedávna vzájemně protínají, podpírají i navzájem si odporují hranice sociálních a jazykových společenství s hranicemi fungováni institucí, které si tato společenská seskupení někdy vytvořila a jež se tradičně nazývají státy.

Tento vývoj vztahu státu k jazyku a národu a jejich varietám v prostoru a času neprobíhal bez rušivých vlivů ani v Evropě. Přesto však ve většině případů byl vytvořen čas i prostor pro vývoj přirozený a dlouhodobý, ať už tomu bylo u státu velkého, typu Francie nebo Velké Británie, či středního až malého, jako je tomu třeba u nás nebo v Holandsku. Existence vícejazyčných států typu Švýcarska nebo Belgie, stejně tak jako osudy různých variet jednoho jazyka užívaného ve více státech (němčina) na tom nic nemění.

Smutnou specifikou Afriky je, že přirozené základy vztahu jazyk-národ-stát, které i tady leckde existovaly, byly narušovány mnohem častěji, než tomu bylo v jiných oblastech světa. Tlak jedné africké populace proti druhé často předcházel marockým a arabsko-islámským invazím a otrokářským výpravám. Ty pro změnu vystřídali otrokáři a bukanýři evropského původu. Hranice evropských kolonií byly stanoveny většinou z vnějšku, bez jakéhokoli ohledu na přirozené integrační procesy afrických společenství jazykových, národnostních a státních. Hranice kolonií dohodnuté účastníky berlínského kongresu na konci 19. století vytvářejí dodnes atlasové obrysy afrických států. V jejich rámci pak koexistuje několik typů států ve státě . Zbaveny svých vnějších práv, nejsou vyznačeny na žádné školní mapě, ale svých práv působit směrem dovnitř nikdy nepozbyly. Má-li se i dnes vysoce postavený hodnostář moderního afrického státu rozhodnout, bude-li dále velvyslancem, poslancem, ředitelem či ministrem moderního státu, jenž figuruje na našich mapách, anebo zda se má ujmout náčelnické funkce v státě tradičním, jenž na mapách nenajdem, bývá rozhodování až překvapivě jednoznačné. Míra, v níž tyto tradiční jednotky komunikují (nebo nekomunikují) mezi sebou navzájem, nebo míry, v nichž se udržuje komunikace ven směrem k  modernímu státu, a dokonce za jeho hranice, jsou také (mimo jiné) měřítkem funkčnosti státu v Africe. Pokud tato míra komunikace byla a je nízká, moderní stát jako přirozená instituce vlastně funguje vnitřně jen v symbolech. Navenek má své delegáty v často prestižních mezinárodních organizacích, jeho velvyslance najdeme v hlavních městech desítek států zeměkoule, ale komunikační jednota takového moderního státu leckdy končí nepříliš daleko za prahem posledního úřadu. Z hlediska vnitřní komunikace je existence takového státu omezena na tenčí či rozsáhlejší vrstvu elit, které udržují v chodu především svou vlastní představu státu. A činí tak s pomocí úředního jazyka, jímž se lze domluvit za hranicemi třeba v půlce moderního světa, ale jemuž v lepších případech rozumí každý pátý obyvatel rozsáhlých venkovských oblastí. Zbytečno dodávat, že jde o indoevropský jazyk koloniální administrativy, často už více než desítky let neexistující.

Jakási forma autority moderního státu, jež byla předána posledními evropskými koloniálními guvernéry africkým politikům v letech šedesátých, se udržovala (a v některých případech i posilovala) v prvních letech po získání nezávislosti. K jejímu udržování přispívalo velmocenské soutěžení vnějšího světa: každé velmoci rozděleného světa šlo tehdy o hlasy v OSN, o základny zaměřené proti tomu druhému . Pod vlivem přetrvávajících finančních injekcí hospodářské pomoci velmoci se tak spíše udržovala autorita i moc státu, který byl obvykle hlavním příjemcem a distributorem pomoci, ať přicházela odkudkoli. Ne náhodou je s tímto obdobím spojena i snaha řady afrických zemí vymanit se také z komunikační krize, zajistit alespoň minimální dorozumívání uvnitř hranic státu. Nadšené panafrické proklamace vystřídaly pokusy o posilováni komunikačních funkcí a rolí nejvýznamnějších tzv. národních nebo také regionálních afrických jazyků spolu se současnou alfabetizací dospělých na venkově. Vedle toho se rozbíhají pokusy o zlepšení a rozšíření výuky evropského oficiálního jazyka mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva a snaha zvýšit tak katastrofálně nízké procento těch, kdož mu rozumějí a jsou efektivně schopni se jím alespoň minimálně dorozumívat.

Některé z těchto pokusů skončily ve stadiu zbožných přání, po jiných zbylo jen pár stop v podobě začatých edic místních či okresních alfabetizačních časopisů a rozpadávajících se budov poloprázdných škol, v nichž dnes střídavě stávkují učitelé nebo žáci, kteří nově získanou gramotnost po čase opět ztrácejí. Chybí jim totiž často možnost ji užívat. Jen některé takové kampaně vydaly významné plody, jež přetrvávají (jako třeba akce jorubské, hauské nebo svahilské). Velkou roli v těch pozitivních případech hrály nejdříve vynikající postavy evropských a afrických misionářů a nadšených evropských učitelů a administrátorů, ale od šedesátých let i ty velké postavy afrických státníků, kteří přišli do politiky jako učitelé přímo ze školních stupínků: málokdo v Evropě dnes vzpomene, že Julius Nyerere, stejně tak jako sir Alhaji Tafawa Balewa byli ve své době nejen předními státníky Tanzanie nebo Nigérie, ale dávno před tím začínali jako učitelé, kteří kdysi vštěpovali svým žákům v buši nejen úctu k Shakespearovi, ale i k rodnému jazyku, v němž sami psali a do něhož překládali.

Bohužel však souhra různých faktorů dnes často nahrává naopak katastrofickému prohlubování komunikačních propastí uvnitř afrických států. A nemohou-li se občané dorozumět ani kdyby chtěli, otevírají se tím Pandořiny skříňky zlé vůle mnohem rychleji a snáze. Od okamžiku, kdy si lidé nerozumějí, není k momentu, kdy se začnou zabíjet, zdaleka tak daleko, jak by si naivní vnější pozorovatelé mysleli. Tak např. staletý kontakt ras i jazyků v oblasti velkých afrických jezer tu, tak jako jinde, vedl k míšení v obou rovinách. V středoafrické mezijezerní oblasti zvané Ruanda-Urundi (což od konce 19. stol. byla oblast původně německého koloniálního záboru) došlo asi dávno před příchodem kolonizátorů k vytvoření dynastických států, v nichž se vládnoucí vrstvou stala populace tutsijských pastevců, zatímco hutuská, společensky níže postavená populace se zabývala především zemědělstvím. Předpokládá se severní původ tutsijských populací a antropologicky se zdá, že jejich vzdálenými příbuznými jsou příslušníci dnešních nilosaharských populací obývajících nyní jižní okraj Sahary a přilehlé části Sahelu. Naproti tomu u Hutů se předpokládá jižní, tedy bantuský, černošský původ. Tak jako jinde, z původního jazyka tenké vrstvy vládnoucích pak často zůstávají jen stopy, jež pozná pouze podrobná konfrontace s jazyky jinými. (Podobný byl např. v Evropě sociolingvistický osud frankofonních Normanů po jejich vítězství u Hastings v 11. st. a v následujících staletích jejich vlády nad Anglií; ztratili svůj původní jazyk, ale tím jak jazykově asimilovali s ovládnutou většinou, obohatili angličtinu mnoha prvky svého původního jazyka.)

Vzhledem k tomu, že početní poměr tutsijských populací k hutuským je v dnešní Rwandě asi 14 %: 84 % (vyjádřeno v procentech dnešní celé populace státu), ba v Burundi je tentýž nepoměr ještě větší (9 % : 90 %), nijak nás nepřekvapí, že z hlediska jazykového potkal Tutsije v těchto oblastech osud ne nepodobný osudu Normanů v Anglii. Dnes oficiální rundština (kirundi) a rwandština (kiňarwanda) jsou bantuské jazyky navzájem blízké, jimiž hovoří obě hlavní složky populace těchto zemí. Původní německá koloniální politika zde do první světové války prosazovala navíc ještě svahilštinu, již do těchto vnitrozemských oblastí zanesli z pobřežních oblastí prvotní obchodníci i otrokáři. Naproti tomu belgická správa po první světové válce spolu s vlivnými křesťanskými misiemi, jimž svahilština byla do jisté míry spjata s islámem, a později v šedesátých letech i vlády nezávislé africké Rwandy a Burundi rychle akceptovaly dvojjazyčnost francouzštiny a rundštiny, resp. rwandštiny. Tak se v prvních letech po získání nezávislosti mohlo zdát, že tyto dvě malé země ve středu Afriky nebudou mít větší komunikační ani národnostní problémy. Život však ukázal, že staleté spory zakotvené v paralele odlišného původu, rasy, zvyků, obživy i způsobu sdružováni a uplatňování autority byly silnější. A absurditu naivních pokusů let šedesátých svést zdejší konflikty pouze na zlé belgické kolonialisty (jež se objevovaly i u nás) ilustruje dnešní situace lépe než co jiného.

Nejdrastičtěji se dnes ovšem projevuje prolínáni faktorů vnitřních i vnějších u konfliktů jazyk-národ-rasa-stát v případě Jihoafrické republiky. První holandští osadníci, Búrové, přišli na jih Afriky před více než třemi sty let v situaci, kdy o podstatné části jižní Afriky zápasili rasově, kulturně i jazykově rozdílní původní obyvatelé této oblasti - Kojsani - s bantuskými černošskými populacemi. Tvrzení o tom, že násilí búrské na bantuských černoších jen vystřídalo tlak, který tyto národnosti samy dříve vykonávaly na jinou, původnější rasu i jazyky této oblasti, není tedy jen búrskou propagandou. Ostatně i zde je jazyk do jisté míry zrcadlem širších konfliktů: tak jako dnešní búrský jazyk afrikaans, jehož základem je starší varieta holandštiny, přijal řadu výpůjček z bantuských jazyků, tak zase řada bantuských jazyků převzala prvky z kojsanských jazyků. Ale nejde jen o jazyky. Búrové po staletích srostli s Afrikou tak, že ji dnes považují za svoji vlast. A o tom, jak Búrové ve svém boji za nezávislost proti přesile nových vln koloniálních armád užívali dokonale svou znalost africké přírody ještě na začátku našeho století, vědělo kdysi i u našich skautů každé vlče, už proto, že tahle historie stála u kolébky jejich hnutí.

Vývoj od staré identity jazyka, národa a státu k nové se tak dnes naplňuje hledáním nových možností. Není vyloučeno, že země, v níž rasizmus i snaha o oddělení ras (apartheid) šly v minulosti paralelně s míšením ras i jazyků, nakonec pomůže Africe hledat nové cesty ze slepých uliček nedorozumění, nenávisti a z nich plynoucí izolace.

AFRICKÉ JAZYKY

Vzhledem k tomu, že popis jazyků Afriky začal později než popis jazyků Evropy nebo některých dalších klasických oblastí, není jejich klasifikace ještě propracována tak přesně. Navíc texty psané v minulosti najdeme jen v některých oblastech Afriky: písmo znala např. severní Afrika se starou tradicí písem semitských, pak tu byly hieroglyfy staré egyptštiny ap. V oblasti mezi Sierrou Leone a Libérií v západní Africe bylo objeveno několik původních slabičných a ideografických písem místních afrických jazyků (jako např. písmo vajské). Protože mimo tyto oblasti existovaly africké jazyky a kultury převážně v podmínkách tzv. orální civilizace bez písma, nemáme pro většinu z nich texty doložena starší stadia vývoje. Rekonstrukce jejich historického vývoje je proto ztížena a klasifikace do rodin (s předpokládanými prajazyky) může ještě zažít mnoho změn. V současné době předpokládá většina lingvistů existenci čtyř základních jazykových rodin.

1. Rodina afroasijská (což je koncepčně přepracované chápání staršího nepřesného dualizmu semito-hamitského). Na území severní Afriky sem v nynější době patří živé jazyky berberské (vedle mnoha jazyků vnitrozemí Maroka a Alžírska sem patří i saharská tuarežština) a semitské (arabština a její dialekty). Na jih od Sahary patří do této rodiny jazyky čadské pánve (pro dorozumívání v západní Africe v současnosti je z nich nejdůležitější hauština) a jazyky semitské a kušitské, jimiž se hovoří v oblasti Etiopie a tzv. afrického rohu.

2. Rodina nigerokordofánská. K ní se počítá převážná část jazyků Afriky jižně od Sahary. Bantuské jazyky východní a jižní Afriky (z nejznámějších svahilština, konžština, lubština, bembština, ale dále na jihu i zuluština, xhoština aj.), tzv. atlantské jazyky západního pobřeží Afriky, jazyky voltajské i adamawské větve a některé další: dohromady všechny formálně spojuje užívání tzv. jmenných tříd. Jde o jev typologicky podobný indoevropské kategorii tzv. jmenných rodů, ale formálně i významově mnohem bohatší. Tak např. západoafrická fulbština má až 25 jmenných tříd, jež vyjadřují souhrou přípon a obměn počáteční souhlásky jména: po stránce významové jsou např. živočichové v tř. 12 a 13, přičemž třída 13 obsahuje jen dobytek. Do nigerokordofánské rodiny ale patří i jazyky kwaské oblasti Guinejského zálivu, které formální gramatické morfémy a kategorie skoro nepoužívají: k nim patří např. eweština, jorubština, iboština aj. Zařazení tzv. mandingských jazyků oblasti horního Nigeru a přilehlých sahelských oblastí do této rodiny je předmětem diskusí.

3. V nesouvislém pásu Sahary a Sahelu mezi jazyky první a druhé rodiny někteří badatelé předpokládají existenci tzv. rodiny nilosaharské, kamž většinou zařazují některé jazyky jižního Súdánu, severní Etiopie a dalších přilehlých oblastí, ale i songajštinu, jíž se hovoří podél středního toku Nigeru na západě Afriky a v řadě saharských oáz.

4. Na jihozápadě afrického kontinentu se zachovaly zbytky tzv. kojsanské jazykové rodiny. Vedle Sanů (z nichž někteří byli nazváni Bushmany, česky Křováky) k nim počítáme i Hotentoty. (Název hottentüt, holandsky znamená koktal, pochází od evropských kolonistů - Búrů, kteří tak již před třemi stoletími reagovali na skutečnost, že se v těchto jazycích poprvé setkali s tzv. mlaskavkami, tj. hláskami vytvářenými nikoli proudem vzduchu vydechovaným z plic (jako jsou např. tvořeny všechny hlásky české, ale i indoevropské vůbec), nýbrž proudem vdechovaným. Existují důkazy (existence zbylých jazykových ostrůvků, nálezy archeologické ap.), že kojsanskými populacemi byly kdysi osídleny mnohem rozsáhlejší oblasti jižní a jihovýchodní Afriky.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Petr Zima

Doc. PhDr. Petr Zima, CSc., (*1934) vystudoval Filozofickou fakultu UK. Přednáší obecnou a africkou lingvistiku na Fakultě humanitních studií UK. Je odpovědným řešitelem projektu GA ČR 405/99/0995 „Dynamika formy a významu“, spoluřešitelem komplexního grantového projektu „Dialog ve světě lidí a strojů“, členem Evropského výzkumného seskupení (Groupement de Recherche Européen) CNRS č. 1172 Lexikální difuze ad.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné