Tři knihy o Rusku

O Rusku bylo u nás mnoho napsáno a mnoho zamlčeno. Vzpomínali jsme Prokopa, opata sázavského, Karlův pokus obnovit slovanskou liturgii v Emauzích, husitské poselství směřující s ekumenickou nabídkou do obleženého Cařihradu, ale také české vystěhovalectví na Kavkaz, Havlíčkova dobrodružství i Hankovy ruské metály. Mnohokrát jsme uvažovali O Čechách jako o zemi oscilující mezi Východem a Západem, o zemi náležející do západní Evropy, ale nějak neschopné se s tímto faktem bezezbytku smířit. V Čechách vždy bylo něco blízké ruskému pojetí světa a Rusové to věděli. Usazovali se v Praze již před lety a dnes jen v samotné Praze působí nejméně 60 ruských malířů a desítka básníků. Nestýkají se s Čechy, ti o ně příliš nestojí, ale s některými z těch 30 či více tisíc Američanů, kteří v Praze našli trvale přechodné bydliště. Společně si - asi nadneseně - notují, že Praha 90. let je podobná Paříži let třicátých. Jedni přicházejí z brlohů a stepí, druzí od mrakodrapů, čtou F. Kafku a najednou, každý z jiné strany, začínají chápat, co mají společného a čím je toto město přitahuje. Bez ohledu na projevy politiků o mostu mezi Východem a Západem se neočekávaným i nepovšimnutým způsobem bývalé proklamace stávají skutečností.

V této době nás vše táhne na západ, ale je chybou pouštět ze zřetele tu hroznou, nádhernou, nezměrnou zemi na východě, která bude vždycky ovlivňovat nejenom naše hospodářství, ale i naši spiritualitu. Jsem spíš člověk anglosaského světa než rusofil, ale nedovolím si mávnout rukou třeba nad žákyní, která si jde ve škole půjčit učebnici ruského jazyka. Ne kvůli politice ani kvůli rodičům, ale protože čím víc objevuje západní svět, tím víc jí v něm něco podstatného schází. A řekl bych, že těchto lidí bude přibývat. S Ruskem se to ale má jako s tím jedem a lékem v Paracelsově podání - rozhoduje množství. A abychom věděli, jaké množství je ještě stravitelné, potřebujeme Rusko znát alespoň tak, jako TGM píšící dějiny ruského myšlení "Rusko a Evropa".

Martin C. Putna nás ve své knize "Rusko mimo Rusko. Dějiny a kultura ruské emigrace 1917-1991" provádí hlavními postavami ruské emigrace v řadě krátkých a výstižných medailonů, které vypovídají nejenom o díle a životě např. D. Merežkovského, I. Bunina, V. Nabokova, M. Cvetajevové a mnoha dalších, ale také o životě vůbec. Jeho črty se čtou jako dobrodružné romány Josepha Conrada. Vnější dobrodružství se promítají jako zkoušky duše, jako vnitřní dramata na cestě do pekla a někdy i do ráje.

Emigrant Maxim Gorkij žije s agentkou tajné služby, vrací se do Sovětského svazu a podléhá režimu. Udělá svou práci a je na Krymu zavražděn. Marina Cvetajeva se na naléhání svého muže, agenta, vrací domů. Uštvaná básnířka se v tatarské vesnici Jabluga oběsí. Muž je vlastními zaměstnavateli zastřelen, syn padne na frontě. Velmi zajímavou částí Putnovy knihy je popis tzv. "Ruské akce", která na počátku 20. let proběhla zejména z popudu K. Kramáře.

Jejím cílem bylo učinit z Prahy centrum ruské zahraniční inteligence, především vědců a žurnalistů. Byl zde vytvořen rozsáhlý systém ruského školství, sahající od útulku pro sirotky, přes gymnázium až ke zřízení ruské univerzity. Pověst ruských vědců byla zastíněna slávou ruské literatury, takže dnes si vzpomínáme jen na Romana Jakobsona, člena Pražského lingvistického kroužku. V té době se však v Praze zdržovalo nejméně 25 tisíc ruských emigrantů. A zdá se, že tyto doby nejsou za námi...

Jednou z důležitých postav ruské emigrace byl filozof Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874 Kyjev - 1948 Clamart ve Francii). Hlavním tématem jeho života byl obor, kterému říkal "historiosofie", což můžeme přeložit jako ponaučení o smyslu dějin. Berďajev viděl utrpení, kterým procházel jeho národ, a nemohl snést pomyšlení, že takováto lekce by neměla přinést poznání jak zamezit národní tragédii na pokračování. Berďajevovo dílo se u nás objevuje ve dvou překladech: "Duše Ruska" a "Pramene a zmysel ruského komunizmu". Berďajevovo dílo je považováno za jeden z nejúplnějších a nejhlubších pokusů jak pochopit rozporuplnou ruskou duši a vysvětlit fenomén komunizmu. Co Berďajev říká?

Ruský komunizmus je těžké pochopit pro jeho dvojaký charakter. Z jedné strany to je jev světový a mezinárodní, z druhé strany jev národní a ruský. Znalost marxizmu nám tu příliš nepomůže. Ruský národ je svým založením národem Východu. Rusko je křesťanský Východ, který byl dvě století vystaven mocnému vlivu Západu a na povrchu asimiloval všechny západní ideály. Historický osud ruského národa byl nešťastný a trpitelský, a vyvíjel se katastrofickým tempem, přerušovaně a se změnami v typu civilizace. V jeho dějinách nemůžeme najít organickou jednotu. Musel ovládat příliš obrovská prostranství, příliš velká byla nebezpečí z Východu i ze Západu, který chránil před tatarskými vpády. Duši národa formovala pravoslavná církev a tento náboženský zápal se uchoval až do naší doby i v ruském nihilizmu a komunizmu. Ale zároveň v ní zůstal mocný přirozený prvek spjatý s nesmírnou rozlohou ruské země, s nekonečností ruské roviny. A to se projevilo i ve struktuře ruské psychiky.

Krajinomalba ruské duše odpovídá krajinomalbě země. Ta stejná neohraničenost, beztvárnost, zaměření na nekonečno, na dálky. Bylo by možné říct, že ruský národ padl za oběť rozsáhlosti vlastní země a snad proto Rusové nemají dar formy. Despotický ráz ruského státu někteří historici vysvětlují nevyhnutelností ovládat obrovskou ruskou rovinu.

Podobným přesným, objevným a přitom diskutabilním stylem rozebírá Berďajev jednotlivá myšlenková hnutí počínaje 40. léty minulého století až po nástup Lenina k moci, jehož charakterizuje jako vlídného člověka, který se rád smál, měl rád zvířata a svým blízkým nosil dárky. Byl to prý nezištný člověk, nijak zvlášť ctižádostivý. Přesto vypracoval a realizoval velmi přesný plán uchopení moci, i když přitom musel odhodit velkou lidskost, kterou se vyznačovala předcházející ruská revoluční hnutí.

"Rusko nelze charakterizovat jinak než paradoxy," říká na jednom místě Berďajev. A pro nás v této zemi je důležité tyto paradoxy alespoň trochu znát, protože vedle nich, a někdy i s nimi, žijeme. Malý národ musí být chytrý jako veverka. Tygr sice také není hloupé zvíře, přesto se právě na rozdíl od veverek dostal již záhy do červené knihy ohrožených druhů. A možná i proto, že nikdy nepotřeboval číst Putnovy a Berďajevovy eseje.