Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

„Způsob života oddalující kalamitu“

O schopnosti kulturní autolimitace
 |  6. 12. 1995
 |  Vesmír 74, 670, 1995/12

V diskusích o globálních environmentálních problémech sotva může obstát naše snaha být přísnými vědci. Naléhavost a existenční rozměr ekologických problémů nás nutí, abychom si vytvořili nějaký osobní postoj, o který opíráme své bytí v tomto světě. Jejich složitost a neuchopitelnost nás svádí, abychom opouštěli pole oboru, v němž se spolehlivě orientujeme. Tak se stává, že při příležitostech, kdy jindy s obezřetností referujeme o svých dílčích pracovních výsledcích, vyslovujeme obecné prorocké a spasitelské výroky. Nic na tom nemění ani připojené poznámky a odkazy na literaturu.

Do vytváření a vyjadřování našich vědeckých názorů na vývoj globální ekologické situace pak zasahuje naše psychické založení, naše averze a naše osobní životní zkušenosti nejen environmentální povahy. (Překvapuje mne, že se ještě takového výzkumného sousta nechopil, pokud vím, žádný psycholog, který by z tohoto hlediska prozkoumal vědce-ekology a badatele environmentálních disciplin, popřípadě ekologické aktivisty různé míry radikality.) Není divu, že se debata o ekologických problémech stává spíš střetem temperamentů a psychologických typů, které se vzájemně dost neposlouchají, než fundovanou snahou systematicky dospět k badatelské shodě. Tomuto úskalí se nevyhnula ani diskuse o trvale udržitelném rozvoji na stránkách Vesmíru (74, 390, 1995/7, 74, 391, 1995/7, 74, 570, 1995/10, 74, 573, 1995/10).

B. Moldan v úvodním článku píše o konceptu trvale udržitelného rozvoje, jak je vyjádřen v dnes už klasické „Zprávě Brundtlandové Naše společná budoucnost“ (1987). „Stojí na přesvědčení, že životní prostředí není ničeno růstem samotným, nýbrž že kritická je povaha růstu“ (Moldan). Jakkoli má tento přístup své stránky sociální, kulturní a etické, přece zůstává především výrazem důvěry v nové výrobní a spotřební technologie. Kdyby další výměna názorů ve Vesmíru zůstala u tohoto námětu, mohla být zajímavá zejména ve srovnání s analogickými diskusemi v zahraničí. Ač se tam k principu „trvale udržitelného rozvoje“ hlásí většina oficiálních míst, někteří kritikové tvrdí, že „trvale udržitelný rozvoj“ je vlastně eufemizmus pro „trvalý růst“. A ten nemůže být „trvale udržitelný“ – jde prý o kulatý čtverec.

Účastníci diskuse však nečtou svého inspirátora pozorně a ignorujíce relativně ustálenou terminologii, vedou si svou. Původní podnět podstatně vychylují (M. Braniš na začátku druhého odstavce explicitně), takže další diskuse se už nevede o „trvale udržitelném rozvoji“, ale o „trvale udržitelném životě (či žití)“ nebo přesněji o „trvale udržitelném způsobu života“. Tato idea však byla formulována jako rozšíření, či jindy dokonce jako protiváha konceptu „trvale udržitelného rozvoje“. Na rozdíl od něho totiž implikuje omezení spotřeby a výroby. Když se nyní hlásím do diskuse, přijímám tento rozšiřující významový posun a budu psát o „trvale udržitelném způsobu života“.

B. Moldan tvrdí, že „pesimistické představy“ (o neslučitelnosti ekonomického růstu se zachováním přírodních zdrojů, spojené s požadavkem snížit hmotnou spotřebu) „se podařilo překonat“. Ignoruje přitom neumlkající katastrofickou intonaci světových autorů (Cousteaua, Jonase, Meadowse, Goldsmithe) a kompetentních institucí (Worldwatch Institute). Po druhém diskusním kole na stránkách Vesmíru může Bedřich Moldan konstatovat, že se „nepodařilo pesimistickou představu překonat“ ani v Čechách. Lubomír Nátr píše, opíraje se o exaktní přírodovědecké argumenty, že na „trvale udržitelný vývoj je už (asi) pozdě!“. Martin Braniš rovněž patří k těm, kteří podle Moldana setrvávají ve starém pesimizmu“, neboť i on klade důraz na nezbytnost poklesu materiální úrovně, přičemž za jeho největší překážku považuje „dogma, že jediné bohatství je materiální“. Nevěří v celosvětový obrat k trvale udržitelnému rozvoji (životu). Naděje je podle něj snad v tom, že by tu změnily svůj zorný úhel bohaté země.

Ještě více skepse vyjadřuje vůči diskutovanému konceptu Emil Tkadlec. Zaměňuje však „trvale udržitelný rozvoj“ v pojetí Brundtlandové a v tlumočení Moldanově za „Strategii trvale udržitelného žití“ (Caring for the Earth. A Strategy for Sustainable Living, IUCN, UNEP, WWF 1991), zdůrazňující právě změny ve způsobu života. V tomto charakteristickém nedorozumění (viz úvod tohoto článku) tkví asi kořen jeho odmítavé reakce. (Myšlenku trvale udržitelného rozvoje E. Brundtlandové by Tkadlec, jak jeho textu rozumím, patrně přijmout mohl.)

Koncept trvale udržitelného způsobu života považuje Tkadlec za utopický a do značné míry nebezpečný pokus o nápravu lidí. On sám, ve shodě s některými evolučními biology a etology, chápe člověka jako biologickou bytost, která „je naprogramována přírodním výběrem na maximalizaci osobního zisku“. Podle něj se tu člověk neliší od ostatních organizmů – „nejsou k dispozici data, která by opravňovala mít jiný názor“.

Přijmeme-li takovou skutečnost, musíme právě jako biologové uznat, že je znepokojivá, ba fatální: Člověk vybavený schopností ofenzivní adaptace dokáže posouvat limit svého růstu; a veden snahou po maximalizaci zisku to doposud dělal a dělá. Podléhá-li však biologickým zákonitostem růstové křivky, nemůže strop limitů daných přírodou zvedat neomezeně dlouho.

Ekologové a environmentalisté (v naší diskusi Lubomír Nátr) přinášejí doklady o pokračující rychlé destrukci ekosystémů. Její „horká místa“ (Wilson) leží přitom v oblastech, v nichž můžeme tlak na ekosystémy způsobený industrializací teprve čekat. Je velmi důležité a z hlediska našich vyhlídek nepříznivé, že ekologická rizika nejsou dostatečně známá, že se vzájemně posilují a že mají velkou setrvačnost. Lidé vedení jen maximalizací zisku však na ně budou reagovat, teprve až poznají důsledky dosavadního jednání na vlastní kůži. Eufemistickými slovy Tkadlecovými: „Určitě někdy v budoucnu nastane čas, kdy se jedinec při kalkulaci svého zisku naučí pod vlivem mnoha ostatních faktorů s přírodou počítat. To lze očekávat až tehdy, když jedinci pochopí vzájemnou výhodnost takového počínání.“ Uvažujeme-li o časových relacích bez předpojatosti a chceme-li se dívat pravdě či pravděpodobnostem do očí, kalamita se nám jeví jako nevyhnutelná.

Během četby Tkadlecova exaktního příspěvku jsem čekala tento důsledný a logický závěr. Autor se však vyznává, že je mu „apokalyptické vidění cizí“, aniž by čtenáři, toužícímu po zdůvodněné naději, dopřál argumenty.

S Emilem Tkadlecem i ostatními diskutujícími se shoduji v tom, že „předělat člověka“ nemůžeme. V krátkém čase, který máme k dispozici, nedokážeme jeho hodnoty ovlivnit výchovou, a to ani v celosvětovém měřítku, ani v tzv. rozvinutých zemích (jak navrhuje Braniš).

Na druhé straně však nesdílím paušálnost Tkadlecova popření lidského altruizmu na individuální úrovni. Nemyslím jsi, že každý čin člověka je pouze hledáním maximálního zisku, a to ani v onom rozšířeném pojetí, které má Tkadlec na mysli. V tvrzení, že „člověk se tu neliší od ostatních organizmů“ a že „nejsou k dispozici data, která by opravňovala mít jiný názor“, se E. Tkadlec mýlí; biologičtí deterministé měli a mají ve vědách o člověku opozici. Například ve světové sociologii je dnes sociobiologická pozice slabá. „Jiný názor“ však mají i četní biologové, kteří paralely mezi lidským a biologickým světem dělají. Rozhodně není všeobecně přijímána redukcionistická Dawkinsova teorie sobeckého genu. Někteří badatelé (Bateson, Margulisová, Portmann, a to nemluvím o radikálních „outsiderech“) tvrdí, že maximalizace zisku není jediným principem bytí ani v případě biologických organizmů.

Představa, že člověk je schopen přinášet oběti pro druhé, je přítomná v lidské kultuře po dlouhou dobu její existence, v Evropě nejvýznamněji v křesťanství. Komunistická ideologie, k níž implicitně přiřazuje všechny altruisty E. Tkadlec, byla v tomto proudu jen jednou, s materializmem podivně zkříženou variantou. Je třeba přiznat, že idealizmus byl v dějinách vždy nebezpečný tam, kde měl v ruce moc a kde se pokusil lidem altruizmus vnucovat. Nicméně fakt, že „nejhrůznější zločiny se vždy konaly pod praporem dobrých úmyslů“, nás přece nesmí zbavit dobrých úmyslů vůbec.

Přítomnost altruizmu může ilustrovat příklad přímo související s naším tématem: Po léta se zajímám jako sociolog o motivaci různých variant ochránců přírody. V jejím spektru je pozoruhodný postoj, který nevidím jako příklad kooperačního chování v rámci maximalizace zisku. Ačkoliv bychom mohli ochranu přírody chápat jako biologicky podmíněnou snahu o záchranu lidského druhu, tato motivace neodpovídá žádné z kategorií reciprokého přírodního altruizmu. Leda bychom jeho meze mimořádně rozšířili. Potom bychom z něho ovšem nemuseli vyjímat ani snahy obsažené v konceptu trvale udržitelného způsobu života!

Soudím však spíš, že máme co činit s přístupem ke světu, který sotva lze pojmenovat v klasifikacích „materialistických biologických věd“ (Tkadlec). Jde nejspíš o schopnost soucitu, lásky, jindy o estetické cítění a vědomí řádu světa. Jsou to vlastnosti, které jsou v člověku přítomny v podivné směsi s biologicky danými rysy. Jako tenká a nesouvislá, děravá slupka překrývají naše biologické vlastnosti a sklony

Slabost, křehkost a parciálnost lidského altruizmu mne vede ke skeptickému názoru, že ani myšlenka trvale udržitelného způsobu života není schopna ekologický kolaps odvrátit. Přesto se mi jeví snaha chránit přírodu a budoucí generace člověka a ochota zříci se pro jejich prosperitu vlastního hmotného prospěchu relativně perspektivnější než naděje plynoucí z maximalizace zisku. Altruizmus zakotvený v lidské kultuře nečeká totiž na lekci, kterou potřebuje ke svému přepólování ona orientace na zisk, statisíce let „počítající“ s přírodu jen pro krátkodobé využívání.

Proto nepovažuji myšlenku trvale udržitelného způsobu života ani za utopickou, ani za zbytečnou. Snaží se nevyčkávat, kam až věci dojdou. Ukazuje, jak je možné negativní procesy brzdit. Spíše než o „trvale udržitelném způsobu života“ bych tedy hovořila o „způsobu života zmírňujícím a oddalujícím kalamitu“. Z hlediska nejbližších budoucích generací a z hlediska kvality naší přítomné existence to není málo. Jde o model, který by mohl naznačit vládám, jak rozhodovat, pokud by chtěly být prozřetelné. Je sdělením, že zhruba víme o cestě jak žít a jak vyrábět, pokud nechceme mít s vypjatým ničením přírody společného víc, než kolik je nezbytně nutné. Koneckonců, nejde jen o to odvrátit nebezpečí číhající na lidský druh, před nímž nás prý uhlídá náš smysl pro maximalizaci zisku; jde snad i o odpovědnost člověka za důsledky jeho jednání pro okolní svět.

Pokud bychom se chtěli vrátit k exaktnějšímu vyjadřování, k biologickým analogiím a k růstovým křivkám: princip trvale udržitelného způsobu života i princip trvale udržitelného rozvoje jako jeho součást můžeme chápat jako negativní zpětnou vazbu, autolimitaci, jíž jsou schopny některé biologické populace dříve, než narazí na tvrdé absolutní limity kvantitativního růstu, dané vnějším prostředím. Mluvila bych zde o schopnosti kulturní autolimitace. Bohužel se zdá, že lidstvo ji nedokázalo vytvořit včas a v dostatečné účinnosti. Ale i tak má svůj smysl a svou hodnotu.

Tolik katastrofických zpráv, za nimi však žádná otázka, jak to všechno skončí. Poté, co k našemu prospěchu i škodě padla v moderním životě snad všechna tabu, jedno přetrvává: neptáme se vážně na možnost ekologického kolapsu. Je to psychická sebeochrana před vlastní reakcí, dějinný optimismus, to dítě evropského vidění světa, či křesťanské spolehnutí se na vyšší moc, co v nás umlčuje znepokojivé otázky týkající se osudu našich dětí a vnuků?

Vytěsňujeme je s tím, že „to zase nějak dopadne“. Uchylujeme se k prostoduchým apriorním postojům poukazujícím, že lidé během historie prošli mnohými strázněmi a katastrofami a vždy z nich nakonec šťastně vyšli. [...]

Našemu přání nic nevidět a neslyšet podlehli i badatelé přímo povolaní, aby nám podávali a interpretovali zprávy o vývoji země a jeho výhledech. Až donedávna provázeli i nejzávažnější sdělení jen nesmělým a neurčitým nabádáním ke změně kurzu v chování vůči přírodě. Už více než dvě desetiletí konstatují, že je „za pět minut dvanáct″, jako by neviděli, že čas se nezastavil a že už může být po dvanácté. A tak v roce 1993 čteme stejně jako v Mezích růstu v roce 1973: „Nezačneme-li urychleně jednat…“

Co vlastně obsahují neurčité výroky „ jestliže lidstvo rychle nezmění své chování…“? Víru, že lidstvo do rána či do roka náhle prozře a odhodí, co jeho život až doposud utvářelo. Je zvláštní, že ani takzvaní realisté nepochybují o šťastném konci a poté, co mnozí přiznali, že váznou šance demografických a technologických řešení, uchýlili se k naději vycházející z „okamžité změny hodnot lidstva“.

Jaká je pravděpodobnost oné okamžité změny? V minulých kapitolách jsme si ukázali, jak hluboko tkví kořeny našich vnitřních hodnot. Ať už mají povahu biologickou nebo historickou, nemohou se změnit den ze dne. Mění se jen málo a především v dlouhých časových údobích. [...]

O ekologické účinnosti změn lidských hodnot a způsobu života má navíc smysl uvažovat jenom tehdy, pokud by se tyto změny týkaly velké části, nechceme-li rovnou říci všeho lidstva. Při bilancování našich vyhlídek nezapomeňme, že většina obyvatel Země se naopak teprve chystá nastoupit ekologicky devastující cestu industrializace.

Z kapitoly O naději v ekologické krizi I. Zoufalství jako lék v knize H. Librové Pestří a zelení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Hana Librová

Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., (*1943) vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě UJEP (dnes MU) v Brně a absolvovala vědeckou přípravu v oboru sociologie na Filozofické fakultě J. A. Komenského v Bratislavě. Na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně založila obor humanitní environmentalistika. Zabývá se sociologickými aspekty ekologických problémů, zvláště ekologicky příznivými životními způsoby. Napsala knihy Sociální potřeba a hodnota krajiny (1987), Láska ke krajině? (1988), Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994), Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003).

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné