Inženýři živých věcí

V minulém čísle jsme se dozvěděli, co všechno lidé v laboratořích dovedou dělat s molekulami nukleových kyselin: nejen je podle promyšleného plánu sešívat, střihat, lepit a záplatovat, ale i umožnit takto vymodelovaným molekulám, aby se samy šíleným tempem množily¹⁾ Pravda, v popsaném případě byl cíl užitečný (namíchat ve zkumavce počítač) a navíc téměř nedostupný, avšak uvědomíme-li si, že jde o stejný typ molekul, jaké příroda vybrala k určování, přenášení a množení vlastností, schopností, vzhledu a chování živých organizmů – nás nevyjímaje –, neubráníme se lehkému mrazení v zádech.

V tomto čísle píše Zuzana Storchová (Vesmír 74, 605, 1995/11) o sporech, zda mutace, ony nenápadné změny v genetickém kódu, které mají nápadné následky a jimž asi i já vděčím za to, že se liším od bakterie, – zda tyto mutace jsou dílem náhody, anebo zda si je organizmus moudře ordinuje sám. A hleďme, máme i třetí možnost: že jim je bude ordinovat člověk, velký inženýr živých věcí.

Mám na stole pěknou zelenou brožuru s apelativním názvem „Potřeba většího usměrnění a regulace genetického inženýrství“ s podtitulem "Prohlášení vědců znepokojených současnými trendy v nové biotechnologii" ²⁾. Těch vědců je 25 a jsou mezi nimi renomovaní molekulární biologové, mikrobiologové, teoretičtí biologové, biofyzici, ekologové a agronomové. A jak to tak čtu, znovu se nemohu ubránit mrazení.

V porovnání se všemi dosavadními necitlivými zásahy člověka do jemného přediva přírody, ať už se mu vymstily anebo teprve vymstí a ať už se to dělo pod praporem vědy nebo ne, manipulace s geny je, dovídám se, nekonečně nebezpečnější. Geneticky zkonstruované organizmy vypuštěné nebo uniknuvší do přírody mohou migrovat, dále mutovat a rozmnožovat se nekontrolovatelným způsobem. Ve volné přírodě pak mohou být nenápadně vtaženy do mechanizmu přirozeného výběru, z něhož vystoupí v nové, dokonalejší a k přežití přizpůsobené podobě (a všechny nás sežerou, což se už v prohlášení znepokojených vědců neuvádí).

Žádná legrace, však. Je jisté, že třeba vedle radioaktivního zamoření, které má koneckonců přece jen svůj známý, i když dlouhý poločas, jsou následky našeho hraní si s genomy podstatně méně předvídatelné a jediné, co víme, je, že mohou mít autokatalyticky lavinovitý průběh.

Situace je horší i tím, že některé bioinženýrské produkty, zejména ty, které se týkají zemědělských plodin, mohou být (a již jsou) komerčně velmi zajímavé. A tam, kde se otevírají měšce, jde veškerá střízlivost a pozornost k budoucím generacím stranou. I ve financování vědy se to projevuje: granty na výzkum ve vědách o živé přírodě se přesouvají do komerčně potenčních směrů, především genetického inženýrství, na úkor šířeji pojatých, holistických a integrujících projektů.

Čtu dál, mrazí mě, ale po chvíli zjišťuji, že mé mrazení má – paradoxně – opačný zdroj. Co že tito znepokojení vědci hodlají dělat? Chtějí „uvědomit relevantní národní a mezinárodní institucionální autority o potřebě strategií a opatření k monitorování a regulaci aktivit v oblasti genetického inženýrství“ (cituji i s napodobením úředního stylu jazyka).

Tak a máme to. Ať válčí inženýři s autoritami! Kam se však přidají vědci? To je zajímavá věc: Vědci budou na obou stranách. Jedni, uchváceni svým uměním manipulovat s geny, budou hájit svobodu vědeckého bádání, a to s jistotou, že jejich věda ví, co je lidstvu a přírodě prospěšné. Druzí, zděšeni svými odhady možných následků činnosti prvních, budou prosazovat vědecky podložená moratoria na vytipované směry výzkumu, a to s jistotou, že jejich věda ví, co je lidstvu a přírodě škodlivé.

Myslím, že nikdo, opakuji nikdo, neví, co je lidstvu a přírodě prospěšné a co škodlivé. Pokud se neomezíme jen na ten nejužší horizont kolem nás a před námi, nevíme ani, co je to prospěšnost a co škodlivost. Definujte mi někdo, prosím, co je to plevel a co je to škůdce, řekněte mi, zda biodiverzita je prostředek nebo cíl, poučte mě, zda druh, který vytlačuje jiné druhy, je lepší nebo horší. Zda člověk, který vytváří nové druhy, je lepší nebo horší.