Biosféra jako smetiště genů?

/viz rovněž glosu Radima Brdičky 74, 32, 1995/1/

Podíváme-li se na modř oblohy nebo na její třpyt v noci, když je vyhvězdíno, měla by se ozvat ve svědomí člověka pozemského výčitka, že z té krásy jsme za posledních několik desetiletí udělali smetiště. Produkty našich úspěšných i neúspěšných “kroků do vesmíru″ tu opuštěně bloumají jako rezivé hrnce na divoké skládce za vsí. Bohužel, už se s tím nedá nic dělat.

Je však před námi hrozba dalšího smetiště, se kterým se ještě něco dělat dá a musí, protože je přízračné a zákeřné zároveň. Vyhořelý stupeň rakety je zřetelné konkrétno, plecháč s předvídatelnou dráhou a jednoznačným osudem – dříve či později shoří a zanikne.

Co však zatoulaný gen, produkt našich dětských krůčků v ″přetváření živé přírody″, molekulární genetiky? Především se může množit. Také přeskakovat mezi různými živáčky a s nimi se pohybovat v prostoru. A co nejhorší – může se měnit a mít svůj vlastní vývoj. Na předvídání, natož ovládání těchto osudů je současná věda krátká.

Jak praví historie, člověk se neznámého bál, a dobře činil. Dokud budou osudy toulavých genů neznámé, jest nám se jich bát. Jenže hra s geny je tak mocným a cenným nástrojem jak vědy, tak dalšího bytí lidstva, že se jí nemůžeme vzdát a musíme ji vylepšovat a používat.

Proto moudří ve vědě a právech vytvořili pravidla, jak by džin mohl sloužit, aniž ho vypustíme z láhve. Jejich dosud platná verze je ve směrnicích Evropského společenství 90/219/EEC a 90/220/EEC. I ony vzešly ze strachu z neznámého, jenže molekulární genetika jde rychle kupředu a neznámého ukrajuje, takže směrnice jsou dnes omezující víc, než je nutné, a budou co nevidět novelizovány.

V České republice se zatím tváříme, že v láhvi džin není.

Jenže to z nás nesejme odpovědnost za rizika vůči prostředí i třeba lidskému zdraví, která vytváříme lehkomyslným zacházením s geny. Kromě toho ″vstupovat do Evropy″ není jen McDonald a Fischer Reisen, ale také mimo jiné srovnání našeho zákonodárství s evropským. V genovém inženýrství bychom se ovšem neradi srovnávali s úrovní poloviny 80. let, kdy směrnice ES vznikaly a přidělávaly další nadměrné úředničení naší vědě. Aby si věda vydělala grantový groš, má ho až tak dost. Podívali jsme se přes plot zkušenějších a uvažujeme o následujícím pojetí:

Zákonná úprava musí být velmi obecná a rámcová, protože jde o rychle se vyvíjející obor a zákon nelze novelizovat každý rok. Měla by obsahovat pouze tři body:

A) Identifikovat okruh rizika. Tento bod je poplatný nejen současnému stavu vědy, ale i veřejnému mínění a etickým hlediskům. Proto na úrovni zákona musí být co nejobecnější a upřesnění ponechat na nižších právních rovinách (nařízení, vyhlášky).

B) Uložit obecnou povinnost, že každý uživatel, který hodlá vyvíjet aktivitu v tomto rizikovém okruhu, je povinen to ohlásit Instituci a řídit se jejími rozhodnutími. Tento stupeň je třeba podepřít sankcemi.

C) Zřídit Instituci odpovědnou za to, že z uvedeného rizikového okruhu nevzejde škoda člověku, jeho majetku a prostředí. Odpovědnost zajistit příslušnými pravomocemi. Odpovědnost musí zahrnovat i to, že s veškerými informacemi, které uživatel označí za důvěrné, se bude jako s důvěrnými zacházet, a dále, že rozhodnutí budou učiněna v časovém limitu, který bude co nejméně omezovat uživatele. V pravomoci Instituce bude mj. akreditace bezpečnostních komisí uživatele, čímž se vytvoří decentralizovaný systém.

Jelikož takováto instituce bude muset řešit případy vědeckého výzkumu, vyučování, průmyslu, zemědělství, částečně i zdravotnictví, zdá se nejlogičtější, aby byla zřízena při rezortu životního prostředí, ale aby měla i odbornou radu, která by zahrnovala specialisty ze všech těchto odvětví.

Protože harmonizace našeho zákonodárství s evropským zahrnuje, střízlivě odhadováno, 3 až 5 tisíc právních dokumentů, nemůžeme si dělat iluze, že příslušný zákon začne platit napřesrok. Abychom tu v době jeho budoucího uplatnění nestáli zkroušeně nad genetickým smetištěm, jako je to ve vesmíru, navrhlo MŽP vydat v první etapě metodické pokyny. Výhoda je i v tom, že si tak vyzkoušíme fungování naší koncepce.

Molekulární genetika zasahuje nejen do činnosti člověka, ale i do něho samého jako genová terapie a analýza lidského genomu. Domníváme se, že tato oblast, v níž je člověk subjektem i objektem, by se neměla slučovat pod jednu legislativu s bezpečností biotechnologií. Má zcela jiný akcent, spíše eticko-právní, zasahující do ochrany osobnosti a lékařské etiky, která už svá pravidla tradičně má. Ostatně každá lékařská aplikace musí projít etapou bakterií nebo virů a buněčných kultur, čímž se automaticky touto etapou zařazuje pod regulaci bezpečnosti.