Kámen a strom

S kamenem jsou odpradávna spojovány atributy trvalosti, stability, spolehlivosti, neměnnosti, nepomíjejícnosti, věčnosti, nezničitelnosti, nepohyblivosti, statičnosti, tíhy, směřování dolů. Tyto atributy nacházíme také všude tam, kde kámen přebírá roli symbolickou. Pokládáme základní kameny, aby stavba byla pevná a trvalá, posvátná a význačná místa jsou označována kameny, obětiště a oltáře byly kamenné a není-li snad oltář kamenný, má do něj být kámen aspoň zapuštěn. A to už nemluvím o událostech a lidech, jimž má kámen propůjčit aspoň některé ze zmíněných atributů. A také naše poznání má mít povahu kamene: má být pevné, neotřesitelné a trvalé. Není divu, že se kámen stal i tím exemplárním jsoucnem, tím příkladem, kterým se v jedné tradici, jednom modelu světa odpovídá na otázku, co je to, co je opravdu jsoucí. Tomuto modelu světa také někteří filozofové říkají Steinmodel.

Víme ovšem také, že na místech posvátných a dějinných se nepokládal jenom kámen, ale vysadil se tam vždy i strom. A atributy stromu jsou komplementární k atributům kamene: dynamický život proti statičnosti kamene. Strom je imago mundi, je to také exemplární jsoucno, jenže v jiné tradici, jiném pojetí či modelu světa. Zdeněk Neubauer vymyslel pro tyto dvě tradice zvláštní označení: tradice či kultura hyletická (řekněme ‘lesní’) proti tradici eremiální (řekněme ‘pouštní’). Tradice hyletická žila spíše ve skrytu vůči převládající tradici eremiální, avšak začínáme si ji uvědomovat tím silněji, čím více se svět (duchovní i přírodní) začíná proměňovat v poušť.

Kámen, i ten nejtvrdší, zvětrává a rozpadá se v půdu. Je to kupodivu obsaženo i v našem slově ‘žula’, které k nám přešlo z německého ‘Sohle’ a latinského ‘solum’, znamenajících právě půdu. Tedy to, z čeho strom roste. Není to tak, jak jsem si nějakou dobu myslel, že jde o dvě zcela neslučitelná exemplární jsoucna, o dvě nesmiřitelné tradice. Spíše se mi to jeví jako dva póly, mezi nimiž se rozprostírá pole skutečnosti, neredukovatelné na žádný z těchto pólů. Jedno vím ale určitě: neobejde se to bez světla, univerzálního principu zjevnosti, stvoření, logu, života, pravdy.

Pavel Opočenský pracuje s kameny nejtvrdšími. Řezáním, vrtáním a broušením diamantovými nástroji proniká do hloubi masivních bloků žuly či syenitu a tím je prosvětluje. Sítě řezů a děr, vytvářených s přesností až šperkařskou, zachovávají sice všechny atributy i výtvarné kvality kamene samého, ale současně vše posouvají do řádu světla. Tím nabývají až archaických symbolických významů. Možná že jsou kamenem i stromem současně.