Etika práce s laboratorními zvířaty

Etika práce s laboratorními zvířaty je téma, které u nás zatím není zdaleka diskutováno tak, jak je tomu v zemích na západ od našich hranic. Důvodů je více, ten hlavní je však zjevný – slova jako spravedlnost, etika a slušnost byla častou součástí rétoriky, nedodržovaly se však ani zákony týkající se lidských práv, natož pak aby se vytvářely zákonné normy pro práci s laboratorními zvířaty, popřípadě nějak kodifikovaly etické principy této práce. A tak ačkoliv Rada Evropy přijala již r. 1986 „Evropskou konvenci o ochraně obratlovců používaných pro pokusné a jiné vědecké účely“, u nás bylo v té době stále ještě dokonalé „ticho po pěšině“ s výjimkou několika nesmělých a ojedinělých pokusů.

Přijetí zmíněné konvence se ani v Radě Evropy zdaleka nezrodilo bezbolestně a bezproblémově. Bylo právě naopak výsledkem neustálých střetů mezi postupně sílícím táborem ochránců přírody, prosazujících často úplný zákaz pokusů na laboratorních zvířatech, a vědců, sice většinou podstatně logičtěji argumentujících, ale často podrážděně a nelibě nesoucích takové komplikující zásahy do práce. Přiznejme tedy objektivně oběma stranám zásluhy na konečném výsledku.

Co se však mezitím dělo u nás? Po roce 1989 se i v naší republice zprvu nesměle a později čím dál silněji začali ozývat ekologové a ochránci zvířat, a tak se už debata na toto téma začala rozbíhat i zde. Svým článkem, v němž jsem se pokusil vybrat několik zajímavých myšlenek týkajících se práce s laboratorními zvířaty ze zahraničních vědeckých časopisů, bych chtěl přispět k tomu, abychom v debatách mezi vědci a ekology ani v případných střetech neopakovali chyby našich západních kolegů, ale spíše se snažili pozvednout tuto debatu s využitím jejich zkušeností na vyšší kvalitativní úroveň.

Používání laboratorních zvířat

V časopise Lancet je zpráva o konferenci na téma „pokusy se zvířaty a budoucnost medicínského výzkumu“, kterou pořádala Britská asociace pro používání laboratorních zvířat v medicínském výzkumu. V provolání přijatém na této konferenci účastníci konstatovali, že používání laboratorních zvířat je nezbytné pro vyřešení mnoha dosud otevřených problémů medicíny a mělo by být umožněno, pokud přináší prospěch lidské společnosti, jestliže neexistuje jiná alternativa a jestliže bolest a utrpení použitých zvířat jsou co nejvíce minimalizovány.

Velmi zajímavý je článek Petera Singera v časopise Nature, pojednávající o dvou knihách zabývajících se použitím laboratorních zvířat, které v poslední době vyšly v USA. Kniha “Ve jménu vědy“ autorky Barbary Orlans je plná informací o příčinách utrpení zvířat v laboratořích a také o systému dohledu a regulací, který by měl zbytečnému utrpení předejít. Autorka též konstatuje, že v poslední době došlo v USA, bohužel, ke značné popularizaci debaty o tomto tématu, což téměř znemožňuje rozumnou dohodu mezi ochránci zvířecích práv a vědci.

Zcela jiná je pak kniha “Obchod s opicemi“, která podává informaci o zajímavém případu, jenž se udál r. 1981 v Silver Spring ve státě Maryland (USA) v Ústavu pro výzkum chování. Šlo tehdy o 17 lidoopů. Poprvé v historii totiž policie provedla kontrolu v laboratoři vědce podezřelého z porušení Zákona o zacházení se zvířaty. Poprvé došlo ke stíhání a odsouzení vědce pro kruté chování k laboratorním zvířatům. Byl to též první případ, kdy Národní zdravotní ústav USA zastavil svou finanční podporu vědci pro nedodržení zákonů o práci se zvířaty.

Chtěl bych se zde též zmínit o článku „Paradoxní výsledky a utrpení zvířat“ z časopisu Behavioral and brain sciences, v němž autorka konstatuje, že jediný způsob jak ozřejmit, zda a jak moc jsou při pokusech zvířata stresována, je cílený výzkum orientovaný na tuto problematiku. Uvádí však, že výsledky takovýchto pokusů jsou často velmi rozporné a že to, co je stresujícím faktorem pro jeden druh laboratorního zvířete, nemusí jinému, byť třeba i velmi blízce příbuznému druhu vůbec škodit. Jako příklad uvádí studii, kdy byly stresu ve formě jeden měsíc trvajícího hluku vystaveny za stejných podmínek dvě skupiny primátů. U druhu Macaca mulatta došlo po působení tohoto faktoru ke zvýšení středního arteriálního tlaku o 28 %, rovněž tepová frekvence a hladina katecholaminů (hormonů zvýšeně vyplavovaných při stresu) výrazně vzrostla. U skupiny paviánů zůstaly všechny tyto paramentry na normální úrovni. Toto je důkazem, že ani u relativně velmi blízce příbuzných druhů nemůžeme automaticky předpokládat stejnou reakci na nejrůznější stresující podněty a tím se stává objektivizace utrpení jednotlivých laboratorních zvířat při pokusech velmi obtížnou.

Obsáhlý článek v New England Journal of medicine nazvaný „Vědci a hnutí za práva zvířat“ je velmi přehledným shrnutím dosavadního vývoje na tomto poli. Autoři píší: „Současné hnutí za práva zvířat ohrožuje budoucnost vědeckého výzkumu v medicíně víc, než cokoli jiného. Hnutí není jen skupinkou fanatiků, kteří nemohou mít větší vliv na reálný běh věcí. Je naopak vedeno lidmi značně zběhlými ve veřejné a politické práci, kteří vybudovali dobře fungující mechanizmus stavící se proti využití zvířat v laboratorních pokusech.“ Obratným zastíráním radikálnosti svých cílů a některých nevybíravých metod práce získalo hnutí mnoho příznivců z řad obyčejných lidí, kteří třeba jen chovají nějaké domácí zvíře a představují si, že podporou těchto organizací vlastně chrání svého domácího miláčka. Naprosto zásadní nyní je podle autora to, zda vědci dokáží pomoci přežít vědeckému výzkumu pracujícímu se zvířaty důkladným vysvětlováním veřejnosti, proč je tento výzkum nutno zachovat. Nebude to jistě jednoduché, vždyť v USA jsou výzkumníci často nazýváni vrahy, řezníky a podobně, nezřídka jsou dokonce srovnáváni s nacisty a jejich experimenty na Židech za 2. světové války. A že se odpor proti používání laboratorních zvířat neomezuje jen na slovní výpady, dokazuje i několik případů fyzického násilí, které nespočívalo jen ve vypouštění laboratorních zvířat z klecí a v rozbíjení laboratoří, ale dokonce v přímých útocích na nepohodlné osoby a jejich zastrašování.

A na závěr se vraťme ještě domů, abychom si ve světle těchto zajímavých faktů porovnali, jak vypadá současná situace u nás. 27. dubna 1994 se v Lékařském domě v Praze konalo sympozium „Etika a problémy práce s laboratorními zvířaty“, jehož se kromě vědců z nejrůznějších, především medicínských oborů, v nichž se laboratorní zvířata k výzkumu často používají, zúčastnili též zástupci druhé strany – Ligy na ochranu zvířat ČR a Nadace Spisovatelé za práva zvířat. Naše postupné vyrovnávání se světu i v tomto ohledu dokazovaly příspěvky jak vědců, tak zástupců výše zmíněných ekologických organizací, a především pak závěrečná diskuse.

Za přínos celého sympozia však lze nepochybně považovat, že proběhlo v duchu velmi mírném, ba téměř přátelském ve srovnání s tím, co se často děje při podobných akcích v západních zemích. I velmi malá hrstka demonstrantů před místem konání s jen jedním protestním transparentem dokazuje, že u nás máme zatím opravdu dost času připravit se na odpor ekologických aktivistů proti pokusům na zvířatech dříve, než propukne se silou srovnatelnou se situací např. v USA. Věřme, že než se tak stane, bude legislativa u nás v této oblasti natolik dokonalá a vědci natolik disciplinovaní, že nezavdají příčinu k výraznějším kontroverzím. Je totiž nepochybné, že i přes tzv. alternativní metody výzkumu (počítačové modelování určitých pokusů, pokusy na tkáňových kulturách místo na živém zvířeti atp.), ochránci zvířat často zmiňované, se věda ještě velmi dlouho bez pokusů na živých zvířatech neobejde. Úplný zákaz nebo výrazné omezení takovýchto pokusů by bylo obrovskou chybou, která by mohla značně zpomalit pokrok v mnoha oblastech lidské činnosti. Je proto povinností vědců udělat vše, co je v jejich silách, aby se podobnému vývoji zabránilo.