Ohrožené druhy naší fauny – ťuhýkovití
| 5. 7. 1994
Rozvoj lidské civilizace přináší negativní změny i v druhovém zastoupení avifauny. Na celém světě již mnoho ptačích druhů vyhynulo úplně anebo počty žijících jedinců silně poklesly. Naproti tomu jiné druhy, které se změnám prostředí dokázaly přizpůsobit, začínají pronikat do měst a usazovat se v lokalitách, kde dříve nebyly.
Jednou z ohrožených skupin ptáků, kteří jsou závislí na živočišné potravě a vyžadují k životu specifické prostředí, jsou ťuhýkovití. Na celém světě tento řád představuje více než 70 druhů rozšířených na 5 kontinentech. U nás hnízdí, nebo alespoň donedávna hnízdily, 4 druhy ťuhýků. Z nich zatím pravidelně hnízdí na většině území ťuhýk obecný (Lanius collurio), pouze roztroušeně se vyskytuje ťuhýk šedý (Lanius excubitor) a hnízdění ťuhýka menšího (Lanius minor) a ťuhýka rudohlavého (Lanius senator) již u nás v posledních letech téměř nebylo zaznamenáno. Negativní trend v rozšíření ťuhýkovitých je celosvětovým problémem. S cílem nalézt příčiny tohoto úbytku a možnosti jeho dalšího zastavení bylo r. 1993 svoláno na Floridu první celosvětové mezinárodní sympozium o ťuhýkovitých. Účastníci sympozia ukázali, že trend poklesu hnízdních populací všech ťuhýků v různých zemích je jednotný. Přesné příčiny tohoto jevu však nebylo možné jednoznačně určit; uvažovaly se změny v klimatu, snižování úživnosti prostředí, ztráty vhodných hnízdišť apod. Byl vypracován jednotný monitorovací program, který by měl sjednotit výzkum a ochranu ťuhýkovitých v jednotlivých zemích. Byla ustavena Evropská pracovní skupina pro výzkum rodu Lanius, jejíž součástí je i česká Skupina pro výzkum ťuhýkovitých. Cílem evropské skupiny je shromáždit a zpřístupnit veškerou dosavadní literaturu o ťuhýkovitých žijících v Evropě, provádět dlouhodobé pozorování změn v počtu hnízdících populací ťuhýků a hledat příčiny tohoto poklesu. Součástí činnosti je také záchrana hnízdišť a ochrana jednotlivých druhů.
U nás je zatím nejpočetněji hnízdícím druhem ťuhýk obecný. Jeho stavy však v mnoha oblastech, hlavně v nižších polohách, silně poklesly vlivem velkoplošného zemědělského hospodaření a v důsledku ztráty vhodných hnízdišť. Ťuhýk obecný totiž vyžaduje křovinaté plochy, jako jsou meze a remízky se zastoupením trnitých keřů (šípku, hlohu, trnky). Pouze ve středních polohách pahorkatin a v kopcovitém terénu, kde zůstal zachován maloplošný systém hospodaření, ťuhýci obecní hnízdí pravidelně a stavy jejich hnízdních populací zůstávají alespoň lokálně stabilizovány. V křovinatých lokalitách může hustota populace přesáhnout i 10 hnízdních párů/km2. Ťuhýk obecný, který se dožívá až 7 let, zůstává věren svým hnízdištím. Výzkumy s kroužkovanými ptáky ukázaly, že až 40 % samců a asi 25 % samic se vrací ze zimovišť na lokality, kde v předcházejícím roce úspěšně vyhnízdili. U mláďat je návratnost ze zimovišť menší a při usazování vykazují větší rozptyl. Uvádí se, že jen asi 4 – 7 % mladých ptáků se navrací na lokality, odkud pocházejí. Naši ťuhýci obecní zimují v rovníkové až jižní Africe. Přitom je zajímavé, že se nejen vracejí na stejná hnízdiště u nás, ale také na stejné lokality při zimování v Africe. Snad ještě více než u nás je ťuhýk obecný ohrožen v západní Evropě, kde pokles hnízdících populací uvádějí všechny země. Například v Holandsku hnízdilo na počátku našeho století asi 15 000 párů ťuhýka obecného, ale v posledních 3 letech zde zaznamenali již pouze 150 – 200 hnízdících párů. Ve Velké Británii hnízdil v minulém století ťuhýk obecný pravidelně na většině území. Od začátku našeho století zde lze sledovat nejdříve pomalý, v posledních 40 letech pak prudký pokles hnízdních populací. Roku 1960 hnízdilo ve Velké Británii ještě 253 párů, r. 1971 již jen 81 párů a r. 1989 zde nebyl poprvé zaznamenán ani jeden případ vyhnízdění ťuhýka obecného.
Ťuhýk šedý, největší z našich ťuhýků, hnízdí roztroušeně po většině našeho území, ale jeho počty nejsou vysoké. Počet hnízdících párů je pro celou Českou republiku odhadován na 1 – 2 000. S ťuhýkem šedým se můžeme setkat i v zimě, kdy u nás zimují severské populace, zatímco naši ťuhýci šedí odlétají zimovat do jižní Evropy. Tak jako ťuhýk obecný, i ťuhýk šedý ubývá po celé západní Evropě a v mnoha oblastech tento druh již nehnízdí vůbec. Například ve Švýcarsku bylo poslední hnízdění ťuhýka šedého zaznamenáno r. 1985.
Ještě kritičtější je situace ťuhýka menšího a ťuhýka rudohlavého. Na počátku tohoto století hnízdili oba u nás, stejně jako v západní Evropě, pravidelně a ještě i při celostátním mapování hnízdního rozšíření ptactva v letech 1973 – 1977 byla u nás hnízdění těchto druhů zaznamenána, i když pouze ojedinělá a nepravidelná. V posledních letech však již údaje o hnízdění ťuhýka menšího a ťuhýka rudohlavého v České republice chybějí. Je to bohužel trend celoevropský. Ve Švýcarsku například vymizel ťuhýk menší ještě o několik let dříve než ťuhýk šedý.
Ťuhýk obecný, menší a rudohlavý byli i u nás zařazeni do Červené knihy chráněných rostlin a živočichů. Pouze další poznávání způsobu jejich života a v důsledku toho jejich maximální ochrana snad mohou zajistit, abychom do budoucna tyto ptáky nemuseli znát jen ze stránek obrázkových publikací a sbírek muzeí.
Obrázky
Citát
D. Třeštík: Jak těžko je být v Čechách liberálem, stejně jako konzervativcem, str. 13-15 ve sborníku Lidské hodnoty a společnost v pohybu, uspoř. J. Plos, J. Vavroušek, KNI a STUŽ, Praha 1994
Nemůžeme se divit, že máme namísto inženýrů spoustu Platónových pohrobků, kteří si stejně jako [sociální] inženýři myslí, že svět je zlepšitelný a manipulovatelný, když už ne přízemní, špinavou politikou, tedy „čistým“ myšlením. Vypomáhají si zase tradicí, tím, co se v Čechách vždy dělalo: předstíralo se, že se politika řídí ideami, které vymýšlejí filozofové. A tak se vymýšlí a vymýšlí, samozřejmě pro nic a za nic, protože žaludek tohoto světa, této naší planetární doby, už podobnou těžkou stravu netráví.
Je prostě stejně těžko být v Čechách pokrokářským liberálem, jako konzervativcem. Na druhé straně je však zřejmé, že je tu těžko nebýt alespoň tak trochu obrozencem, nejenom proto, že je to zde v kraji zvykem, ale proto, že je to třeba. Měl by jím být každý občan, každý by měl pociťovat alespoň trochu odpovědnosti za věci obecné, především za stát, protože stát nemůže bez tohoto vztahu občanů k sobě, bez státnosti, fungovat, ale ani existovat. Těm kteří to necítí, to ovšem nelze ani zdůvodnit, ani přikázat.
Neexistují majitelé Pravd na jedné straně a „bezduší“ pragmatici na straně druhé. Neexistují totiž žádné jasné a nesporné pravdy, nemohou tedy mít majitele. Intelektuál není šafářem pravd, je tím, kdo na proměnném poli stále se měnících, překvapivých, nečekaných a protichůdných idejí pečuje ani ne tak o tyto ideje, jako o toto pole. Pragmatik je tím, kdo se rozhoduje. Mezi rozhodováním a rozumem, myšlením a idejemi, však není a nemůže být přímé souvislosti. Přesto by měl „pragmatik“ také pečovat o pole idejí, hlavně o jeho svobodu. Jen tady se totiž může vytvářet provizorní a stále se měnící konsenzus, jen tady může vznikat ta pravda, která je vůbec možná. Jen ta může fungovat jako přetržitá a nespojitá tradice, něco, co nám umožní se rozhodovat.
U nás na Chodsku mu říkáme „masojídek„, a to pojmenování zasluhuje pozornosti, poněvadž je v něm obsaženo mnoho bystrého, ale spravedlivého postřehu. Povídá o ťuhýkovi, že je to draveček, potvrzuje všecko, co o něm přírodopisy vyprávějí, ale zdrobněním naznačuje s umírněnou laskavostí, že pověst tohoto ptáčka je horší, než si zasluhuje. – Přiletuje k nám v polovině května a hned si hledá v kamenitých stráňkách nejraději blízko luk trnkové nebo hlohové křoví, aby si v něm založil hnízdo. V tu dobu přilétl také do mé zahrady, kde se mu dostalo nepěkného uvítání od ostatních zpěvných ptáků. Spustili, jen ho spatřili, stejně hašteřivý ryčný poprask, jako když se zatoulá do zahrady sousedova kočka. A jen jsem vyhlédl oknem, uviděl jsem ho sedícího jakoby nic na větvičce kolmého kordonu – a kolem něho po stromech celá sbírka ptáků – a všichni mu o překot nadávali. Vypadal jako školáček, který provedl cosi tuze nepěkného, při čemž ho spolužáci přistihli a nyní mu vyhrožují, že to poví panu učiteli. A jak tak seděl skoro jako na hanbě, bylo mi až líto a zdálo se mi, že pod zdánlivou nevšímavostí trpí studem, ale má také vztek.
Po zpěvu bych ho byl těžko našel, protože napodobil zpěv skoro všech ostatních ptáků a vlastní notou se zřídka prozradil. Pověděl mi o něm jeho krutý zvyk, neboť napichoval na ostré trny v hlohu různé brouky, housenky a větší můry. Ale to přestalo, když začal krmit mláďata, jichž měl pět v pevně vybudovaném hnízdě. Žel však! – V téže době mne přesvědčil, že ničí také hnízdění jiných ptáků. Viděl jsem, jak nosí z vrabčího hnízda, umístěného pod okapem střechy, sotva vylíhlá holátka, roztrhává je a krmí jimi svoje písklata. Stejného hříchu se dopustil i v hnízdě zvonka přesto, že tento statečný pták se mu postavil na odpor. Byl však ťuhýkem zle potepán a zahnán. Ale když vyvedl mladé, nic takového už jsem nepozoroval. Potom už si hleděl jen hmyzu, ačkoli mnozí ptáci hnízdili již po druhé. Nechci tím tvrdit, že se už svého navyklého hříchu nedopustil – on hrníček, čím jednou navřel, tím i zavře; ale nepřistihl jsem ho.
Potom mne pobavil neuvěřitelnou dovedností, s níž napodobil jednou čiřikání koroptve, že jsem se až rozhlížel, kde se tu vzala - a krátce nato mne stejně napálil štěkotem malého psíka. A tak není divu, že jsem si ho přes všechnu hříšnost skoro zamiloval a že se mi po něm stýskalo, když v polovině srpna s celou rodinou opustil naši zahradu a letěl na Balkán a ještě kamsi dál, aby si vyhledal příjemnější zimní byt.
Nejvyšší větvici nádherného keře šípkového, který šťastnou náhodou ušetřen byl při bezohledném vypalování keříků zdobících meze, ve chladném, mlhavém ránu květnovém objevil se nový host… Krouživým pohybem dlouhého černobílého ocasu vyjadřuje masák svou náladu. Veliké černé, hluboké oko, jež zdá se ještě hlubší v černém zarámování, bloudí po známém okolí. Polohlasem line se vzorně napodobená píseň skřivánčí, zavolá žluva, čejka zaknihá, ševel pěnice popelavé mísí se s tvrdými údery drozdími, sedmihlásek zahlaholí a vyplašené koroptve zaharaší a začirykají. Dávno minulé jaro a léto ožilo v drobných prsou umělce-napodobitele. Napodobitelský talent masákův je obdivuhodný. Komposice špačkova je hudlařením proti věrnému podání masákově, básnické variace sedmihláskovy jsou uměleckým kouskem poddajnosti vlastního zpěvného nadání, ale reprodukce masákova je doslovné opakování slyšeného. K postavě pěvce má břitký, vroubkem opatřený a na konci zahnutý zobák, ostré drápy na silných, pevně kořist svírajících prstech, dovede po způsobu poštolčím třepetati se nad jedním místem, kořist vyhlížeje, dovede prudce útočiti a čeho se jednou chopil, zdrávo nevyjde z jeho spárů. Ale přece převážně zkouší břit svého zobáku na tvrdé pokožce brouků a útoky své omezuje na prchající kobylku či vosu. Pěvčí povaha převládá nad dravčím nadáním. Malá ukázka přerodu. Tak kdysi as povstávali nynější dravci. Masák stojí na půli cesty a ve své podobě a povaze ukazuje jasně pomíjivost druhů.
O autorovi
Vladimír Holáň
Doporučujeme
Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?
Do srdce temnoty 
