Aktuální číslo:

2022/7

Téma měsíce:

Rovnováha

Nepředmětnost a nejistota

 |  5. 7. 1994
 |  Vesmír 73, 363, 1994/7

Přečtete-li si v tomto čísle dva, v prvním pohledu nepříliš si podobné příspěvky, jeden o nepředmětném myšlení (z pera filozofa Ladislava Hejdánka – Vesmír 73, 383, 1994/7), druhý o ekonomické vědě (od systémového teoretika Jiřího Klíra – Vesmír 73, 387, 1994/7), možná, že si přece jen všimnete určitých souvislostí.

Vezměme například Klírovu větu „Pokud trváme na tom, že zjednodušené [ekonomické] modely dávají jisté a přesné předpovědi, ztrácíme vztah těchto předpovědí k reálnému světu“ a srovnejme ji s Hejdánkovou větou „Čím víc znalostí dovedou odborné disciplíny nashromáždit, tím méně jsou s to vypovídat o světě vcelku, tj. o světě, v němž skutečně žijeme.“ Jak první, tak i druhý autor poukazují na určitou tendenci, charakteristickou pro tradiční vědu a běžně považovanou za přednost, která je však v jiném, přirozeném kontextu povýtce problematická.

Takovou tendencí je dle Klíra touha po co největší přesnosti, určitosti či exaktnosti a sklon vytvářet axiomatické systémy a propracované abstraktní teorie (zde mu jde zejména o případ ekonomické vědy), dle Hejdánka je takovou tendencí omezování se na „vybrané skutečnosti určitého typu, a navíc jen na zvolený aspekt jejich předmětné stránky“, tedy metodické abstrahování (typické pro speciální vědy obecně).

Oním problematizujícím kontextem je u Klíra společenská realita se všemi relevantními aspekty, nejen ekonomickými, ale i politickými, sociálními, ekologickými, právními atd. U Hejdánka pak je to svět vcelku.

Klír vidí nápravu v povýšení nepřesnosti, nejistoty, nekonzistence a vágnosti na něco závažného, pozitivního a užitečného. Hejdánek razí nepředmětné myšlení, které dle něho nesmí a nebude redukovat skutečnosti na věci. 1) (Filozofu zajisté patří být obecnější, než je systémový vědec.)

Přečtete-li si oba články dobře, uvidíte, že žádný z nich není útokem na vědu (jak je dnes zvykem se plašit). Hejdánek mluví o „druhé velké epoše“ vědeckého myšlení, Klír může (díky menší obecnosti) být konkrétnější: mluví o změněné vědě, která pracuje s nejistotou, ale i o vědě, které se pojem nejistoty stal jejím vlastním předmětem (všimněte si, že zde se zpředmětnění neodmítá).

Jaká by tedy měla správná věda být? Jeden možný aspekt je poměrně snadno čitelný u obou našich autorů: ani jeden netouží po „uzavřených a úzkých disciplínách“ (Klír), které se „ve svém zkoumání omezují na vybrané skutečnosti určitého typu“ (Hejdánek). Čili, dá se soudit, pokud vůbec má být věda disciplinární, tak aspoň s předponou multi-, inter- nebo trans-. To je mé oblíbené téma, jež si nenechám ujít.

Když už jsou tu ty tři předpony, pokusme se snad o malé rozlišení. Multidisciplinární problém, téma nebo studium nechť je to, co připouští nebo vyžaduje spolupráci více odlišných vědních oborů, ty se však přitom nemusejí vzájemně mísit ani slučovat. Příklady multidisciplinárních témat: zeměkoule, zdraví, příroda, společnost, duše. Interdisciplinární obor nebo studium budiž především to, co vzniká mezi nebo na rozhraní nebo v průniku (typicky dvou) již dříve existujících oborů. Příklady: biochemie, psycholingvistika, sociobiologie, astrobotanika.

Konečně přívlastkem transdisciplinární označujme ideje, témata, koncepty, principy a náhledy (a odvozeně i jejich studium), které se vyskytují každý ve více (typicky mnoha) oborech i mimo ně, vždy znovu a znovu, v různých obměnách, podobách a obdobách. Příklady: zpětná vazba, informace, reprezentace, složitost, hierarchie, soběpodobnost, komplementarita, evoluce, stabilita, fluktuace, chaos, kolektivní chování, emergence, sebereprodukce, sebeorganizace, řád. K transdisciplinarnímu postoji (různě označovanému, v různých podobách a s různým stupněm zaměřenosti) se programově hlásí některé slavné i módní vědecké směry a hnutí posledního půlstoletí: kybernetika, systémové vědy, synergetika, „nelineární“ vědy (teorie katastrof, chaosu apod.).

Nejobecnější z nich je, zdá se, systémové hnutí a v té souvislosti se nemohu nezmínit, že právě Jiří Klír je jedním z jeho předních současných světových reprezentantů.

Na systémovém myšlení je charakteristické, že má silný sklon k matematické abstrakci. To by nás ovšem nemělo překvapit, protože matematika je idealizovaným, a tedy ideálním pojítkem mezi odbornými disciplínami – tedy, v jistém smyslu, vyvrcholením transdisciplinárního myšlení. To však jen v jistém smyslu a, zdá se, ne v tom pravém: právě svou abstrakcí ztrácí matematika nutně kontakt s opravdovou skutečností, jak vidno ostatně na příkladu ekonomických teorií.

Protilehlým extrémem je pak filozofie (či snad přírodní filozofie): učíc se a stavíc na poznatcích všech možných věd, je vlastně vyvrcholením multidisciplinarity.

A jak to ve světě bývá, protilehlé extrémy si mohou být velmi blízké. Však také mnozí z velkých filozofů začínali jako studenti matematiky.

Poznámky

1) Viz též Vesmír 43, 85-86, 1964 (výňatky v tomto čísle, viz Vesmír 73, 418, 1994/7)
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Podařilo se obnovit známky života u hodinu mrtvého prasete

Podařilo se obnovit známky života u hodinu mrtvého prasete audio

Jaroslav Petr  |  11. 8. 2022
Po experimentu, který částečně obnovil životní pochody v mozku odebraném před několika hodinami praseti, přichází tým z Yaleovy univerzity s...
„Méně jíst a více cvičit!“

„Méně jíst a více cvičit!“ uzamčeno

Adam Obr  |  12. 7. 2022
Tuto radu dostal prakticky každý, kdo se někdy ve svém životě rozhodl zhubnout. Snížit „aspoň o dvě kila“ hmotnost svých tukových zásob...
Spolupráce s Ruskem po 24. únoru 2022

Spolupráce s Ruskem po 24. únoru 2022 uzamčeno

Vladimír Wagner  |  11. 7. 2022
Ruská invaze dopadá i na vědeckou spolupráci, mnohé z mezinárodních projektů byly po invazi zrušeny nebo jsou významně ohroženy. Zmínit lze třeba...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné