Ze starých ročníků Vesmíru

[...] krajní pohled důsledně předmětného myšlení: tu celé kosmické dějství se stává jediným nesmírným předmětem, který je alespoň před zraky možného génia hotov, dán, plně postižitelný, dešifrovatelný a tím vyřízený, mrtvý. Nic od něho nelze čekat, ničeho se nadít, jen obrovského odvíjení série událostí, které vyplývají jedna z druhé s přesností automatu [...]

Moderní přírodověda se vším, co je na ní založeno, navazuje [ve svých historických kořenech] na dědictví antické metafyziky, pro niž skutečnost je skutečností pouze potud, pokud trvá beze změny. Jen pokud se nemění, může být poznána a tedy stát se předmětem našeho myšlení a poznání. Změna sama je čímsi stínovým, čímsi na povrchu věcí; proměnlivé není vůbec nebo jen částečně přístupno opravdovému poznání a nemůže se stát řádným předmětem naší mysli...

To opravdu nové nelze vyvodit z minulosti, není prostým pokračováním ani následkem předchozího stavu, není to ani pouze nová podoba čehosí starého nebo věčně trvalého. To nové také není pouhým přídavkem k minulosti, minulost není o nové jen rozmnožena, nýbrž dostává sama novou tvář, nový charakter, tj. mění se. Jde o obrovský převrat v našem chápání skutečnosti: minulost není dána v hotovosti, ukončenosti a uzavřenosti, ale je naopak neuzavřena, do budoucnosti otevřena a tedy víceznačná.

O minulosti se ještě v přítomnosti rozhoduje a v budoucnosti bude rozhodovat. Stačí nečekaným způsobem navázat a minulému se dostává nového významu [...] Otevřenost do budoucnosti je fenomén, který naprosto uniká předmětnému myšlení... Dokud má totiž nějaká minulá událost aktuální význam, dokud nějak zasahuje do přítomnosti, třeba kauzálně, dotud si podržuje jakousi skrytou víceznačnost, neurčitost a dotud není odbytá, hotová, mrtvá. Naopak jako živá pokračuje na cestě za větší určitostí [...] Tato „živost“ se děje, odehrává v hlubokém vztahu k budoucnosti, tedy k čemusi, co tu není.

Teprve když na události už vůbec nic nového nenarůstá, když nemá nic společného s tím, co se skutečně děje (a je tedy zaměřeno do budoucnosti, která tu není) pak je taková událost definitivně uzavřena, hotová, mrtvá. Ale pak je ničím, taková událost jako by nikdy neproběhla, neboť její existence v minulosti nemá význam pro přítomnost ani pro budoucnost [...]

Nyní se už stává zcela zřejmým, proč ideál „objektivního“ poznání, který usiluje o postižení skutečnosti v její nezávislosti na člověku, nemůže obstát před kritickým zhodnocením [...] Poznání světa, nemá-li být mystifikací, musí být tedy nutně nejen poznáním jeho danosti, ale také jeho perspektivy. Rovněž poznání člověka nemůže v žádném případě zůstat u jeho danosti, neboť člověk je bytost ze všech nejhlouběji zakotvená v perspektivě a tedy v budoucnosti. A proto jak poznání světa, tak zejména sebepoznání člověka musí být podstatně zaměřeno nejen k předmětné stránce skutečnosti, tedy k tomu, co je dáno, ale také k její stránce nepředměntné, tedy k tomu, co není dáno, co se otvírá do budoucnosti. Pravda v tomto smyslu pak není reprodukcí skutečnosti, ale její perspektivou; je perspektivou člověka.

L. Hejdánek, Svět bez člověka

Vesmír 43, str. 85-86, 1964