Čím blíž, tím dál (Ondřej Michálek)

Na grafických listech Ondřeje Michálka, provedených technikami, pro něž mi slovo „rafinované“ připadá chabé, jsou zobrazeny podivné objekty, velice konkrétní (srostlé), vypadající jako otýpky chrastí, ohrádky z větviček, hnízda ze stébel anebo také třeba jako nějaké pozůstatky rozpadajících se kabelů. Sem tam z toho trčí nějaká větvička či drátek, kolem je smetí. Takhle bychom mohli pokračovat dál a dál, fantazii se meze nekladou, jenže už teď musíme cítit, že se netrefujeme. Ne že by to bylo špatné nebo zavrženíhodné, ale takovýmto popisem (je-li to vůbec popis) se hlouběji nedostaneme.

To ale není všechno. Některé větvičky vypadají jako rozžhavená vlákna, světlo vychází z otýpek, někdy protne list blesk chladného světla. A toto spojení chátrání, rozpadu a destrukce se světelnou symbolikou v nás může probouzet skryté a neartikulované pocity ohrožení, zmaru, ale i pocity posvátné úcty vůči jsoucímu a jeho proměnám. To vše je tam obsaženo a každý s trochou citlivosti a nepředpojatosti to tam může po svém nacházet. Ale zase se nějak netrefujeme.

Žádnými takovými popisy se ke smyslu výtvarného díla nepřiblížíme, spíše se stane to, že si mezi dílo samo a jeho vnímání vsuneme vrstvu, která začne působit jako překážka. Je to divné: čím více se budeme snažit vysvětlit obraz, báseň či jiné umělecké dílo, tím více se mu budeme vzdalovat. Je tomu tak, jako v onom známém příběhu o slepci, který se ptal, jak vypadá mléko. Řekli mu, že mléko je bílé, a on chtěl vědět, jak vypadá bílé. Odpověděli mu, že bílá je třeba labuť. Jenže jak vypadá labuť? I vyprávěli mu, že má dlouhý zahnutý krk a naznačili mu tvar krku ohnutou rukou. Ohmatal ji a pak s úlevou řekl: nyní už vím, jak vypadá mléko.

Zdá se mi, že všechny popisy výtvarných děl v termínech použitých technik, okolností vzniku, souvislostí s jinými autory a jejich vlivy jsou spíše vysvětleními ohnuté ruky. Možná je tomu tak proto, že se snaží být blízko obrazu či básni. Jenže čím blíž, tím dál.

Když měla před časem v Praze přednášku Cecilia Heyes (jeden její článek vyjde ve Vesmíru), která se zabývá v Londýně tím, čemu tam říkají „animal cognition“ a čemu bychom snad mohli říkat poznávání u zvířat (poznávání okolí i sebe – což je jedna z ústředních otázek), vyprávěla o jednom podivném pokusu – promiňte – se slepicemi. Nějakým rafinovaným zařízením se dosáhlo toho, že se miska se žrádlem vzdalovala od blížící se slepice rychlostí dvojnásobnou, než byla rychlost slepice. Většina slepic se hnala za beznadějně ubíhajícím cílem, jen několik „poznalo“ marnost tohoto počínání. Obrátily se k misce zády a staraly se o věci jiné (samozřejmě také o žrádlo). Jenže jak se tak od misky vzdalovaly (změnily směr rychlosti), miska se k nim začala přibližovat podle stejného zákona dvojnásobnou rychlostí, až k nim dorazila, a ony se spokojeně a v klidu nažraly.

Doufám, že to nebude pochopeno jako výzva k nicnedělání. Jsou ale některé věci v životě, umění i vědě, a jsou to zpravidla věci nejdůležitější, které se dávají samy, pokud na ně nezaútočíme přímo a nechceme se jich zmocnit.