Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Josef Charvát a jeho doba

Úryvky z deníků a pamětí, část 3.
 |  5. 5. 1994
 |  Vesmír 73, 286, 1994/5
 |  Seriál: Z deníků a pamětí, 3. díl (PředchozíNásledující)

Neděle, 15. března 53

Rozhlas náš i zahraniční je pln zpráv o smrti prezidentově. Lid je u nás už vychován: stačilo včerejší oznámení ve dvě hodiny rozhlasem, že prezident zemřel, a už se automaticky bez vyzvání začala vyzdobovat okna, na domech se vyvěsily prapory, ve všech výkladech se objevily fotografie se smuteční páskou atd.

Překvapuje mě, že ač jsem před týdnem oznámil Krajskému velitelství bezpečnosti, že se vzdávám pistole, dodnes na to nereagovali.

V půl druhé v poledne mne volá od oběda Dr. F. Závodný, že bude ve dvě hodiny sekce a že pro mne přijede. Mám čekat asi v 1.50 dole. Čekám nejprve na ulici, pak v ordinaci, ale nic se neděje.

Teprve ve 3 hodiny 50 minut přijel vůz a veze mne do Jedličkova ústavu (místo do Šiklova, kde se maluje a čistí). Ústav je uzavřen, pln fízlů, ale čeká na mne už Závodný, takže mne pustili dovnitř. V Jedličkově pracovně sedí Markov, Fedorova, H. Šikl, Václav Jedlička, B. Špaček, Závodný, J. Karpíšek, za chvilku po mně přišel ještě V. Jonáš. Situace: z Moskvy přiletěl patologický anatom a anatomka a jejich pomocníci. Dělají pitvu sami za zavřenými dveřmi, nám jen ukáží orgány. Sami taky provedou balzamování. Sedíme tam skoro tři hodiny a nic se neděje. Jen chodby, jak jsem řekl, plné fízlů, kteří se převlékli za doktory a bílé pláště jim zřejmě nesedí (zapomněl jsem: byl přítomen s námi ještě as. Dr. R. Vaněček). Groteskní stav: naši patologové nesmějí k pitvě! Konečně žádám Markova, aby jim vysvětlil, že tam na konec balzamování čekat nehodláme, to může být hotovo až o půlnoci, a že by bylo stačilo, kdyby nás nechali doma a pak nás pozvali ke společné demonstraci orgánů. To pomohlo, a k sedmé hodině nás volají do pitevny, ale ne tam, kde je mrtvola prezidentova. Tam už je ta ruská bábuška, v pitevně taky fízlové v pláštích, dívají se zvědavě a myslím, že se jim mírně obrací žaludek.

Ani Šikl, ani Jedlička nepitvají, ani orgány. Jen se koukají, ale přece jen si sáhnou. Vysvětlivka: když jsme se dohadovali o diagnóze, nebylo mezi námi shody. Já bych byl napsal základní diagnózu specifickou aortitis – Markov nadiktoval generalizovanou arteriosklerózu. Moje diagnóza byla aneurysma aorty – Markov přinesl z Kremlu diagnózu aneurysma aorty plus aneurysma pulmonalis. Já bych byl nic nepsal o mozku, Markov vyžadoval diagnózu purpura cerebri. Markov nic nechtěl psát o játrech řka, že to je venostáza srdečního původu, já tam prosadil cirhózu. Markov nadiktoval trombózu v. pulmonalis, ač my s tím nesouhlasili, nemajíce k tomu důvodu. Posléze Markov nadiktoval myofibrózu svalu srdečního.

A nyní výsledek: šlo jen o aneurysma aorty, na pulmonalis nebylo zcela nic, ani aneurysma, tím méně ruptura, tím méně trombóza, ač Markov dokazoval, že musí jít o krvácení z pulmonalis, protože získaná krev je temná. Kde vlastně pukla, nevíme. Že pukla, je jisto: v hrudníku bylo ještě 2,8 litru krve. Ale aortu nám neukázali řkouce, že musela zůstat v mrtvole kvůli balzamování a že tam bude ještě 3 dny, a pak že se můžeme podívat. Jenže jak uřezávali srdce, zůstal proužek asi 1 cm nad aortálními chlopněmi a Šikl i s Jedličkou po něm jeli jako tygři: tam byla totiž už těžká luetická aortitis! Sklerózu cévní jsme tam ovšem nenašli, na koronárkách to nestálo ani za řeč. Čili Rusové se sekli jak v aneurysmatu pulmonalis, tak v trombóze pulmonalis, tak v generalizované skleróze. V plicích jsme diktovali bronchopneumonii levého dolního, a pleurální srůsty v pravém dolním. Ta bronchopneumonie sice byla, ale zcela nepatrná. Zato tam byla vzplanuvší ložiska TBC. Srůsty souhlasily. Játra vážila 2080 g a byla tam tuková cirhóza, resp. tukové stadium cirhózy. Čili zase jsem měl pravdu já a ne Rusové. Sval srdeční jinak bez nálezu, ovšem bez histologického vyšetření nelze nic říci. Překvapením byly četné adheze peritoneální – my našli jen meteorismus in vivo. Mozek nám neukázali, a navrhovali, že jej zachovají in toto pro ústav pro studium mozku. Odmítli dát Jedličkovi nebo Šiklovi kousky orgánů k histologii řkouce, že si to vyšetří sami.

Bylo půl osmé večer, když jsem prohlásil, že jsem tam zbytečný, a s Jonášem jsme odjeli domů. Prezidentovu mrtvolu jsme vůbec neviděli, pitvě samé jsme přítomni nebyli, orgány jsme viděli jen některé, zbytečně jsem ztratil skoro šest hodin času, a celkem nám mohli ukázat orgány z kterékoliv mrtvoly, nebyli bychom to mohli poznat. Prohlásil jsem, že považuji za zbytečné podpisovat pitevní protokol, to že je věc patologických anatomů.

Té ruské bábušce z nás moc volno nebylo – kladli jsme všetečné otázky, a Šikl s Jedličkou se nedají jen tak lehce převézt a leccos jí korigovali na místě. Jen tak mimochodem z ní vylítlo, že aneurysma už začínalo nad chlopněmi a týkalo se celé hrudní aorty ascendens, arcus i descendens, a že se sice ruptura nenašla, ale že to sáklo z místa, kde aneurysma překračovalo levý bronchus, tam že bude trhlina (čili oni ani jí nedovolili, aby to vyndala, a musela pitvat jen in situ). Pitvali od půl jedné, a teprve před sedmou hodinou nám ukázali pár orgánů.

Šikl byl taky hodně namrzelý, zejména se obával, že bude muset podepsat diagnózu orgánů, které buď vůbec neviděl, nebo jen zběžně, nebo se kterou nesouhlasí.

Celkový dojem: za každou cenu zatajit národu, že šlo o syfilis, za žádnou cenu k tomu nevpustit české doktory, a Moskva to musela vědět, protože jim stálo za to vyslat letadlo a anatomy a dělat to všecko za zavřenými dveřmi.

Úterý 17. března 1953

Nejprve dodatečné poznámky (všecko člověka hned nenapadne). Předně mi Markov řekl, že Gottwald měl v Moskvě r. 1944 iktus levostranný, a proto diktoval do diagnózy „stopy po přestálé mozkové poruše v pravé hemisféře mozkové“. Ale mozek nám neukázali, patrně gumma? Také mi řekl, že Gottwalda léčili na TBC streptomycinem. Dále pro zajímavost: přiletěl jako mezi Eskymáky, kteří jakživi neviděli léky, a z Moskvy do Prahy přivezl kufr injekcí Coraminu, Sympatolu a kafrového oleje, a museli jsme dávat jeho injekce. Asi jsou lepší než naše.

Dále si vzpomínám, jak mne v pátek přesvědčoval, že ten kolaps je z toxické pneumonie, a já mu marně oponoval, teprve když jsme vytáhli čistou krev, si dal říci, že je to puklé aneurysma. Nebo mne v sobotu ráno (ante finem!) přemlouval, abych dal prezidentovi intravenózně Novokain a působil mu tak podle Pavlova na interoreceptory (mně nebylo jasno na které a co bych tím mohl dokázat u člověka, kterému chybí krev v oběhu). Zamítl jsem to a byl jsem rád, když nenaléhal, resp. nešel na Čepičku a nevymáhal tento nesmysl.

Včera (v pondělí) ráno volá paní Kopecká, zda může jít kondolovat paní Gottwaldové – nakonec nešla, je sama těžce nemocná se srdcem. Byl jsem dopoledne u Jiráska, byl popuzen, že ho nevolali k pitvě, ani Diviše. Ale Divišovi o tom aspoň řekli, jemu ne. Chtěl mne přitáhnout k práci ve Vědeckém sboru, řekl jsem, že v internistické komisi pracovat budu, ale že mám toho času plný úkol s novým vydáním Repetitoria. V půl jedné tryzna na dvoře nemocnice před Prusíkovou klinikou, mluví Dr. A. Ostrovská.

Po Praze bylo plno řečí, že za prvé pí Gottwaldová má neoperativní karcinom děložního hrdla a že je ozařována na Klausově klinice, za druhé že stůně těžce nejen Pieck, ale i Rákosi, atd.

Večer jedu ke Kopeckým, paní na tom není dobře. Kopecký mi říká, že prezidentovi byl nabízen M. Netoušek, pak B. Prusík, ale že on si sám vyžádal mne. Taky mi říká výsledek pitvy, který potvrdil naši diagnózu i oficiálně vůči Politbyru, takže jsem definitivně mimo podezření, že bych byl špatně nemoc rozeznal nebo léčil.

Dnes: ráno v novinách úřední zpráva o pitvě. Předně akceptovali arteriosklerózu (kterou nadiktoval Markov a ne my) a pomlčeli o luetické aortitidě, ač aterom na cévách nebyl. Za druhé vynechali tu cirhózu. Ale připustili rupturu aorty (sklerotické!) s krvácením do hrudi a mezihrudí. Pominuli mozek. Pod pitevní protokol se na první místo musel podepsat Václav Jedlička, ač nepitval a aortu vůbec neviděl, pak přišli Rusové. Není podepsaný Heřman Šikl – myslím, že odmítl.

Došel anonymní dopis, že český národ nese jako urážku, že nad české lékaře museli být přivoláni kontroloři z Moskvy atd. atd. Je to psáno jakoby jménem dělnictva a pracujících, ale psal to zřejmě nějaký intelektuál. Adresováno to bylo na kliniku, psáno strojem.

Noviny o ničem jiném nepíší, než o prezidentovi. J.V. Kroha vyzdobil Španělský sál prý neobyčejně nádherně, a na Hrad putují spousty komunistů, kteří tam pláčí.

Čtvrtek 19. března 1953

Dostal jsem spoustu kytek, gratulace ve verších a v próze atd. Je pohřeb. Už v 11 hodin se musí nastupovat před špitálem a jde se na Václavské náměstí. Kontroluje se prezence. Průvod tam došel až v půl páté, čili celou dobu se čeká. Národ se snaží ulejt všemi způsoby. Petřín, Žofín a pražské parky jsou plny těch, kteří nastoupili poslušně, jakž zákony kázaly jim, ale na nejbližším rohu utekli. Domů jít nemohou, desítkář by je udal, že nebyli na pohřbu. Lokály jsou zavřeny. Tož se jdou slunit do parku. Obřad sám trvá od jedné hodiny odpoledne asi do půl osmé večer. Srovnávám to se spontaneitou účasti na pohřbu Masaryků, T.G. i Jana, a na Benešově, kdy lidi čekali na chodníku celou noc, hlasitě plakali, a nikdo jim nerozkazoval, že tam musejí být.

Sobota 21. března 1953

Vracím se k poslednímu (čtvrtečnímu) zápisu. Když jsem jej psal, nevěděl jsem, že se taky celá Fakultní nemocnice ulila z pohřbu. Seřadili je v 11 hodin, pak jim řekli, že Václavské náměstí je už plné a že se musí pohřbu každý účastnit individuálně kde se dostane do špalíru, načež se všichni odešli slunit na Petřín.

Včera (v pátek) mne navštívil prof. Vladislav Kruta. Dovídám se toto: vynalezl přístroj na elektrofrenické dýchání. Když onemocněl Stalin, zmínil se o tom někomu, načež mu byl narychlo přístroj z vlády odebrán a poslán do Kremlu letecky a Stalin dostával elektrické rány na frenikus přístrojem prof. Kruty. Jenže Stalin zemřel, a přístroj zmizel v Moskvě a Kruta se po něm marně shání. Teď se dověděl (jak se to vyneslo?), že nějakého přístroje bylo užito u Gottwalda, a přišel se mne zeptat, zda ano či ne. Ukázalo se, že bylo užito druhého modelu vyrobeného Krutou, který byl dodán do Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové a odkud jej přikomandoval Čepička. Radím Krutovi (jemuž se dosud nedostalo ani slova uznání či ocenění), aby se obrátil přímo na Čepičku.

Rovněž včera (v pátek) mne navštívilo pět nešťastných studentů ze IV. ročníku. Děkan Blažek jim nakomandoval, že budou dělat šest neděl cicerony na jakési výstavě o bakteriologické válce. Čili prakticky na zbytek semestru plave studium, stáže, přednášky atd. – a je nejasno, jak budou umět složit koncem semestru zkoušky. Je jich nakomandováno víc. Čili když medik chybí dva dny, hrozí mu, že mu vezmou stipendium, nedají potravinové lístky atd., ale když je politická výstava, může zařvat semestr [...]

Ještě včera (pátek): Po Praze nejdivočejší pověsti – že byl Gottwald střelen (buď postřelen někým, nebo se střelil sám, protože mu v Moskvě nedovolili udělat titoismus), že byl Jirásek zatčen, protože odmítl Gottwalda operovat, že Dr. Fedorová je ta, co udala těch tuším devět sovětských profesorů, že špatně léčili Ždanova, a já nevím jaké ještě jiné chýry obíhají, [...]

Dnes [...] Přemík Pelnář za mnou přišel, znám-li primáře Dr. Pejšeho. Neznám, jen vím, že existoval v Užhorodu a pak tuším v Ostravě. Toto je historka: Přišel k němu do ordinace nějaký chlapík. Bezpečně se neví, co si říkali, Pejše tvrdí, že nic, že to byl pacient jako každý jiný, odešel a už ho neviděl. Chlapíka po čase chytli jako špiona, a když z něj vymačkávali, kde všude byl, řekl, že taky u Pejšeho. Pejše dostal dvanáct let za to, že ho neudal, ač se zapřísahal, že o ničem nevěděl. Prokurátor odůvodnil rozsudek mimo jiné také tím, že to byl známý soukromý podnikatel, který se staral jen o soukromou praxi a ne o blaho lidí. Advokáti podávají odvolání a chtějí napadnout právě tuto definici. Potřebují svědky, že Pejše byl výborný internista, že udělal spoustu dobrých věcí pro bývalou Podkarpatskou Rus i své pozdější působiště atd. Nemohu Přemíkovi posloužit, poněvadž jsem Pejšeho prakticky neznal.

Psal mi Brumlík z New Yorku, mimo jiné taky, že se o jmenování našich akademiků dověděl opožděně. Doslova cituji: „Akademik Málek (rozumí se prof. Dr. Ivan Málek, mikrobiolog) – čtu to se zájmem, zejména když si vzpomínám, jak se v Chicagu zapřísahal, že není komunista, a s jakým úsilím se snažil získat členství v amerických vědeckých společnostech.“

Pondělí 23. března 1953

Obvyklý blázinec na klinice. Jediné, co stojí za zápis, je kolektiv lékařů, kde měli udat své výzkumné plány na rok 1954. Připadalo mi to jako kdysi ve Fliegende Blätter „Wie sich das der kleine Moritz vorstellt“. Učenec Dr. Dvořák nahlásil např. plán „Metabolismus myokardu“, ale neměl ani ponětí, co bude dělat. Jiný učenec Dr. Skružná nahlásila studium změn při emfyzému, a nevylezlo z toho víc, než co už ve dvacátých letech znal J. Barcroft. Další učenec Dr. Zítka, Dr. Marešová atd. – prostě zoufalá přehlídka nedostatku nápadů. Nejhorší je, že největší deficity jsou u soudruhů. Ti nedělají vůbec nic, jen schůzují [...]

Sobota, 28. března 1953

Bylo tolik práce, že jsem se nedostal k zápisu, až dnes. Událo se leccos, a zachytím retrográdně, co pamatuji. Předně nachytali pana Valentu ve Václavských garážích, že krade v noci benzin z vozů. Bylo mi divné, že mi stoupá spotřeba benzinu, hledal jsem chybu v motoru atd. Až to prasklo s primářem Dr. Mannem: večer v pondělí si koupil u Masarykových domovů 10 litrů benzinu, jel s tím rovnou do garáží, ráno tam neměl nic. Valenta měl v noci službu atd. Musel mít znamenité zisky, protože kdekdo naříkal na rostoucí sptřebu benzinu, litr je za 40 Kčs. Pro příznak doby: ani se nad tím nikdo moc nepozastavoval. To se jaksi předpokládá, že se buržoustům krade benzin z auta.

V úterý (24. III.) mi říká Pelnář, že se likviduje Šilinkův ústav. Je to smutnohra. Ústřední endokrinologický ústav byl zřízen asi před 4 roky. Fungoval bezvadně. Ale Šilink se nelíbil viceministru Dr. Štichovi, endokrinologii nezaložil Pavlov, a ke všemu nastoupilo nové koště, které vykazuje horlivost, tj. prof. Hora z Brna. A tak se prostě ruší jedinečný výzkumný ústav uprostřed výzkumného provozu [...]

Říkal mi Václav Jedlička: když šlo o podepsání pitevního protokolu Gottwaldova, naléhal Zápotocký, že musí být Jedlička podepsán na prvním místě (ač nepitval on, nýbrž Rusové), protože lid nese těžce, že se odstrkují naši lékaři až na druhé místo a že se udělala chyba, když i v bulletinech o prezidentově nemoci dali na první místo Rusy a ne nás. Shodli jsme se v tom, že i kdyby nešlo o Gottwalda a politiku, stejně bychom nikdy – ani on, ani já – do veřejného bulletinu nedali diagnózu [...] Říká dále, že Šikl nepodepsal proto, poněvadž předčasně odešel a ani doma, ani v ústavu ho nemohli zachytit. Že to tedy byla věc jen technická. A dále říká, že doložku v protokolu, že naše diagnóza i léčení byly správné, ale nemoc že nebyla léčitelná, tam nadiktoval on, Jedlička.

Ve čtvrtek 26. t.m. byla Fakultní rada (bývalý profesorský sbor). Ze zajímavostí uvádím, že studijní prospěch je mizerný: ze zkoušek zimního semestru bylo z fyziologie 21,3 % neúspěchu, z chemie 21,3 %, z anatomie 32,3 %, z vojenské přípravy 41 %. Příčiny: 1) mizerná úroveň střední školy, 2) mizerný výběr na fakultu (oceňuje se jen, zda je uchazeč z dělnického prostředí a zda vyhovuje politicky, prospěch je až nakonec, odmítají se výteční žáci z buržoazních rodin, tj. úřednických, lékařských atd.) 3) přecpání studia vojenskou výchovou, marx-leninizmem atd., takže na vlastní medicínu nezbývá času [...]

Jediný světlý bod byl v tom, když najednou Lukáš a ostatní soudruzi projevovali dojemnou příchylnost k Alma mater a přimlouvali se za to, abychom zůstali při Karlově univerzitě a nepřecházeli do Ministerstva zdravotnictví. Totiž: nejméně 4 roky Lukáš a soudruzi vedli tuhý zápas, abychom se od univerzity utrhli a stali se ústavem Ministerstva zdravotnictví, čili aby se „sjednotila“ výchova lékařů. Přitom se operovalo s tvrzením o reakčnosti univerzity (bývalé – viz články I. Málka, K. Rašky ad.). O tom, že Ministerstvo školství se o nás vůbec nestará atd. Najednou dnes Lukáš prohlašuje „naše univerzita byla vždy pokroková, a tudíž není důvodů z ní odcházet“ a mluví o tradici 600 let atd.

RUBRIKA: Paměti

O autorovi

Josef Charvát

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné