Josef Charvát a jeho doba

Čtvrtek 2. července 1953

[...] Věc se Šilinkem není hotova. Komise sice uznala, že jeho ústav by měl být změněn na vědecký, ale Vědecká rada si na to přes posudek komise svolala předsednictvo, kde Rašková dala návrh na zrušení ústavu a to bylo akceptováno. Je to nenávist 1. proti Šilinkovi, 2. proti endokrinologii. Naproti tomu Slováci si otevřeli Akademii, hned tam včlenili Endokrinologický ústav bratislavský, a Dérer měl zahajující řeč, ve které se zmínil právě o endokrinologii – naslouchal tomu Hora a Ivan Málek – jestlipak si vzali příklad? [...]

Neděle 4. října 1953 večer

[...] Rvu se trvale o osud Šilinkův a jeho ústavu. Ministerstvo je zavilé (zdravotnictví) a strávil jsem nejednu hodinu neplodnými debatami a protesty. Snažil jsem se dostat Šilinka a jeho ústav do Akademie, ale Málek je proti, Laufberger zřejmě taky, a celkem podle důvěrných informací je v Akademii tato situace: Laufberger, Málek, Wolf se zuby nehty brání, aby do Akademie nebyl zvolen ani jeden klinik. Pelnáře strpěli jen proto, že už je to starý pán, mimo aktivní činnost, a že jeho jméno je už víc symbolem. Je taky jediný, kdo se z kliniků do Akademie dostal. Ovšem Lékařská akademie, která měla být podle Dokumentu strany a vlády zřízena do konce roku 1953, zřízena nebude, Mzd to odložilo „zatím na rok“. Čili ani sem nemohu Endokrinologický ústav dostat, a nezbude než jej přidělit Ústřednímu národnímu výboru Praha, čímž je ovšem celostátní výzkum zabit [...]

Neděle 25. října 1953

Byl jsem na pracovní konferenci Čs. akademie věd v Liblicích za Mělníkem. Zámeček patří Akademii, dřív to bylo Thunovic, bylo to obydleno asi do 1950, či dokonce 1951 majetníkem, čímž se podařilo, že majetek nebyl v únoru 1948 horlivými komunisty a národními výbory rozkraden. Proto je vše ve výborném stavu, a naši tam ještě přidělali moderní instalace. Celek je utěšený, s francouzským parkem, bažantnicí atd. Starají se tam o delegáty dobře, je tam dobrá kuchyň, dobré ložnice. Musí se nechat, že dřív se o vědu nestaral nikdo, a zvláště už nikoliv takovýmto způsobem. Zato ovšem byl dříve vědec svobodný. Dnes je koupen za zámeček a oběd a smí, musí a naopak nesmí bádat jen tak, jak je nařízeno nebo žádoucí. Samotná konference se týkala zřízení Fyziologického ústavu při ČSAV. Prohlásil jsem v debatě, že sice dělají neurofyziologii, ale že zcela zapomněli na biochemii, endokrinologii atd. – a že bez konkrétních biochemických pojmů se octnou v mystice atd. Lidu se řeč líbila, moc tleskali, ale nebude to nic platné, jednak by to odporovalo našemu velkému vzoru v SSSR, jednak to nedopustí Servít (který drží jen na nervismus a vše ostatní je pro něj blud), jednak Ivan Málek (kterému jakožto mikrobiologovi endokrinologie vůbec neimponuje a který se drží Mičurina a Lysenka). Laufberger měl proslov, celkem z něj plynulo, že není dobře tvořit větší ústavy, protože pak přestanou pracovat vůbec. Je pro malé pracovní skupiny. Možná, že to dopadne tak, že se některé obory nezařadí do nově zřizovaného fyziologického ústavu, ale že se základním výzkumem pověří vybrané laboratoře při různých ústavech. Tak např. by mne mohlo potkat, že by mi na kliniku přidělili „Endokrinologickou laboratoř ČSAV“. Radost bych z toho měl a neměl. Měl proto, že bych na konto této laboratoře dostal o několik laborantů a snad i 1 – 2 vysokoškoláků víc. Něměl proto, že bych na sebe musel převzít značnou odpovědnost, a na tu nemám čas [...]

Sobota 28. listopadu 1953

[...] Přišel za mnou [Laufberger] víceméně tajně a jednání bylo důvěrné. Jde o Akademii. Opakuji v hlavních rysech obsah jeho řeči:

Když se zřizovala Čs. akademie, dálo se tak za předpokladu, že se bude při Mzd zřizovat Akademie lékařských věd. Proto se do ČSAV nedostali lékaři, tj. klinikové, lépe řečeno profesoři nad I. rigorózum, s jedinou výjimkou Pelnáře. Letos brzy zjara navštívil Laufberger s Málkem ministra Plojhara, s nímž jednal v přítomnosti Janoucha (náměstka) o zřízení Lékařské akademie při Mzd a Plojhar závazně slíbil, že se to provede do konce roku 1953. Ale pak se situace změnila. Změnil to vlastně Hora, který jel z pověření Mzd do Maďarska, kde mluvil nevím už s kým, a patrně taky s Rusznyákem (jenž je profesor interní medicíny a přitom nicméně prezident Maďarské akademie věd) a po svém návratu informoval ministra Plojhara a kolegium viceministrů, že vlastně lékařská akademie se v SSSR neosvědčila, (čemuž Laufberger odporuje), Maďaři že ji taky nezřídili, a nakonec se kolegium usneslo, že se zřízení naší Lékařské akademie odkládá o další rok.

Nyní Laufberger soudí, že to celé není správné. Radil se se Šormem (jenž je vlastním direktorem Akademie – Nejedlý už se o to nestará) a s Böhmem, nikoliv s Málkem (před nímž vše zatím tajil), a jejich i svým jménem se mne nejprve přišel zeptat, co soudím o LA. Řekl jsem, že kdyby byla zřízena, bylo by to výhodné pro tisk, protože nemáme kdy tisknout ani knihy, ani běžné vědecké práce. Že však existovat nemusí: byli jsme tak dlouho bez ní, že to vydržíme i nadále. Ale má-li být zřízena, tedy nikoliv při ministerstvu zdravotnictví, nýbrž kdekoliv jinde. Řekl jsem otevřeně, že Mzd nemá mou důvěru. Že to, jak obsadilo Vědeckou radu „vědci“ rázu Skládalova, Vojtova, Horova, Maškova atd., je špatnou zárukou prvního výběru členů LA. Vyložil jsem mu, proč jsem se nechtěl stát předsedou III. sekce VR (že jsem nechtěl svým jménem krýt shromáždění, v němž je nejméně 20 % lidí nevhodných a neschopných). Dále jsem řekl, že postoj, jaký zaujalo Mzd k lékařským fakultám, je typický doklad neschopnosti tohoto ministerstva. Že by se mělo starat o veřejné zdravotnictví a že by s tím mělo na 5 let práce, než by zde udělalo pořádek, a nemělo by se plést do vědy, fakult atd. (Řekl jsem toho ještě víc a nebylo to příliš jemné.)

Endokrinologický kurs v trenčianských Teplicích, 21. 1. 1950

Nato L., co bych řekl tomu, aby se zřídila při Akademii 9. sekce, lékařská. A že by bylo nutno, abych přijal její předsednictvo. Debata o tomto bodu trvala hodinu. Bránil jsem se, a nakonec jsme to nedomluvili. Mé hlavní námitky jsou, že by tato sekce byla příliš malá, než aby mohla obsáhnout úkoly celého lékařského výzkumu. Odhadl jsem maximální počet jejích členů na 20, a L. souhlasil, že to je opravdu maximum. Jenže při počtu 20 bychom neobsadili ani klinickou problematiku, tím méně preklinické obory. Prostě tato sekce by nemohla být náhražkou nešťastné Vědecké rady, která má členů hodně přes 100, a přece si na jednání musí co chvíli někoho kooptovat, kdo tomu rozumí a ve VR není členem. Má první námitka byla tedy v nejasnosti poslání této sekce. Druhá pak byla osobní: předseda sekce by musel každý týden zasedat v širším prezidiu Akademie, a krom toho ještě také řídit svou sekci. Na což jako klinik nemám čas. Navrhl jsem Borovanského, což Laufgerger odmítl, kupodivu promptně a ostře (nešel jsem do toho, tak nevím, zda si něco udělali osobně, nebo zda má L. nepříliš vysoké mínění o B.). Pak jsem navrhl Šikla. Zde L. zaváhal, bylo vidět, že věcné důvody proti němu nemá. Znovu argumentoval pro mou osobu (Pelnář už aktivní funkci konat nebude, jediným nástupcem po něm jste Vy, potřebujeme tam někoho, kdo by tuto sekci dal dohromady a držel a kdo by přitom měl páteř atd., přičemž mu uklouzlo, že Zemědělská akademie zřizovaná překotně si tam nabrala kdekoho, i různé vrtáky, a že něco podobného se zde nepřipustí – a že si dovedou udělat ostrý pořádek, jako např. v sekci astronomické, která nepracovala jak by měla, načež do toho vlítli, sesadili vedoucího atd.).

Nedomluvili jsme to. Řekl jsem, že si věc musím pochopitelně rozmyslet, a že znovu doporučuji Šikla. On na to, že s tím půjde do toho jejich konklave, kde to předloží, a že mu musím aspoň slíbit, že mezi ně přijdu (do toho konklave), bude-li třeba nějakých dalších vysvětlivek. Což jsem slíbil.

Neměl jsem dosud času všecko to strávit. Na jedné straně výhody: jako akademik bych se klidně mohl vzdát takových nesmyslných funkcí, jako je hlavní internista atd. Ale nerad bych se vzdal kliniky, přednášek atd., což L. považuje za samozřejmé (že bych se nevzdal, kdybych nechtěl). Snad bych mohl část své kliniky (hlavně laboratoře) vyčlenit jako kabinet endokrinologie ČSAV a zachránit tak pár lidí, výzkum atd. Na druhé straně ovšem bych ztratil moc času tím, co nejvíc nenávidím, tj. schůzováním, organizováním sekce atd. [...]

31. ledna 1954

[...] Včera mi říkal Pelnář, že v Akademii se začínají asi podkopávat pod Nejedlého. V biologické sekci udělali usnesení, jímž se kárá „předsednictvo“, že jeho úlohou není diktovat vědu, nýbrž pomáhat vědeckým pracovníkům, aby vědu mohli dělat. V divadle a muzice už je prý rudý děda odrovnán, Kopecký zavolal zpět Talicha (jenž však dosud nenastoupil, ač dekret má), začal se zas pěstovat Dvořák, vyházela se spousta lidí z ND (mezi jinými taky paní Půlpánová), začíná se oprašovat Karel Čapek, předcházejí si Olgu Scheinpflugovou, rozdali starým hercům spoustu titulů a odměn atd. O dědkovi se říká, že se znovu oženil a že si vzal mladou vnučku Aloise Jiráska. Nevím, zda je to pravda, ale pilně s ní chodí a moc se k ní má.

Ondy projížděl Prahou Hetényi ze Segedína, stavil se na klinice, neměl jsem však mnoho času, protože jsem zkoušel. Dohodli jsem se však v několika minutách: Maďaři jsou o to dál, že si nedali vysoké školy tak zasvrabit, o sto šest odbírají „kapitalistickou“ literaturu, publikují v celém světě, jezdí na kongresy atd. Když mne zval jménem jejich Akademie, abych tam přijel, řekl jsem mu, že by mne museli deportovat v okovech, sám že už nikdy nechci riskovat pokoření, které se mi stalo 1951 při smluveném zájezdu do Polska [...]

Sobota 24. dubna 1954

Mám jeti do Maďarska. Dne 5. t.m. mi telefonovala z MŠ referentka Brajerová, že Maďarská akademie věd pozvala naši Akademii k zasedání v Segedíně na počest památky Korányiho a že si přejí, abych jel já. To byla ovšem delikátní situace, poněvadž já nejsem akademik. Ale Akademie a MŠ to vyřídily mezi sebou a delegovaly mne. Ale já neměl nejmenší chuti. Referentce jsem řekl, že se mi dosud nikdo neomluvil za sprosťáctví, které mi provedli před 3 roky s cestou do Polska, kde mi hodinu a půl před odjezdem vlaku odmítli naši výjezdní vízum. A že jsem se nacestoval dost a dost za první repuibliky a že nejsem lačen. Dal jsem se moc prosit, než jsem svolil, že pojedu. Ale je otázka, jestli pojedu. Pas dosud nemám.

Šikl báječným způsobem a odvážně sepsul sovětskou učebnici patologické anatomie Abrikosova v kritice v Časopise lékařů českých. Všichni poctiví doktoři mají radost nad statečností Šikla, že konečně jednou řekl na plnou hubu, co si všichni myslíme o té východní velevědě.

Bartůněk mi chtěl dodat na kliniku jako sekundáře (!) Kriegla, bývalého náměstka ministra zdravotnictví, který nyní dělá doktora někde v OÚNZ. Odmítl jsem, že staré sekundáře neberu, že musíme vychovávat mladé lidi (kariéra: Byl náramně velký pán po 1948, voral ministerstvem, načež ho asi před dvěma roky náhle zavřeli, sesadili, zjistili, že byl za války u Čankajška atd. Teď ho zas pustili a rád by dělal „klinickou kariéru“. Musí mu být hezky přes 50 let.) [...]

Zlenice, pondělí 12. července 1954

[...] Dostal jsem před týdnem náhle dopis z prezidia podepsaný Laufbergerem, v němž stojí, že prezidium uložilo biologické sekci, aby si ode mne vyžádala curriculum vitae, seznam vědeckých prací, separáty, a abych zvlášť uvedl, které práce jsou objevné, ve kterých mám světové prvenství atd. Bylo s tím dost práce a stačil jsem to tak tak dodat ve čtvrtek v poledne, přičemž jsem dodal jen 30 % separátů (ostatní mám už jen v jediném exempláři a co jsem měl uloženo na klinice, to mi doktoři rozkradli). Hned na to v úterý přišel na kliniku Pelnář a vytáhl dopis taky od Laufbergera, kde bylo psáno, že bude podzimní volba členů a že by měl připravit listinu, koho by si představoval. Pelnář udělal listiny dvě. Do první priority zařadil Jiráska, Šikla, Hamsíka a mne, do druhé priority zařadil Přecechtěla, Diviše, Frankenbergera, Teisingera, Bedrnu, Buriana a Vladimíra Jedličku. Poradil jsem mu, aby první kategorii rozšířil ze 4 na 5 (tj. aby tam vzal Přecechtěla, o němž vím, že by měl být vládou jmenován už v prvním turnusu, když se Akademie zřizovala – přičemž je známo, že proti akademictví Hamsíkově se staví Šorm, biochemik, sekretář Akademie, a že tedy, je-li zamýšleno volit jen 4 akademiky, patrně bude Hamsík vyšktrnut a spíš by se na řadu dostal Přecechtěl), dále jsem doporučil, aby v druhé kategorii zatím ponechal jen Diviše, Buriana a Bedrnu a ostatní aby zatím neuváděl. Proti Frankenbergerovi jsou totiž námitky tzv. kádrové: řekl jsem P., že by pro něj bylo trapné, kdyby navrhl F. a oni ho pak nevzali v úvahu. Pokud se Teisingera týče: že uznávám všecky jeho přednosti, ale že přece jen nepatří mezi starší a tak vedoucí, jak to členství předpokládá. A pokud se Vl. Jedličky týče, že rovněž dávám na uváženou, že se dlouhou řadu let zcela vědecky odmlčel, byv vyřazen na periferní pracoviště bez lidí a hmotných prostředků, a že teprve nyní začíná znovu pracovat, když se jeho situace zlepšila. Že je pravděpodobno, že by tito kandidáti nebyli vzati vůbec v úvahu, což by poněkud podlomilo prestiž Pelnáře jako navrhovatele. Pelnář souhlasil. Pokud si to ovšem nerozmyslí jinak. – Mám-li se poctivě zamyslit nad tím, co mne čeká, mám smíšené pocity. Na jedné straně je to nejvyšší vědecká pocta, které se mi může dostat. Zejména proto, že jde o tajnou lístkovou volbu a nikoliv o politické jmenování shora. Pikantní je na tom, že si „prezidium“ přeje, abych byl kandidován. Co je to prezidium? Nejedlý, Šorm, Böhm. Pak předsedové sekcí, což je širší předsednictvo. Z předsedů sekcí vím zcela jistě, že předseda biologické sekce, která má volbu aranžovat, Ivan Málek, je ostře proti. Nejen proti mně osobně, ale vůbec proti klinikům. Jeho zásadní a tvrdý odpor zavinil, že dosud nemáme lékařskou sekci Akademie vůbec. Z Málka tedy iniciativa nemůže vycházet. Spíš z Laufbergera a Šorma. Nevím, zda z Nejedlého. Osobně jsem s ním sice jednou mluvil, ale jinak mne nezná, a pokud do toho musel zasahovat, bylo mu to asi z Politbyra nebo z vlády naznačeno (Kopecký? Široký?). (Poznámka k Málkovi: před 14 dny byla porada na MŠ, při níž se mluvilo o reformě studia atd. a taky mimo jiné o jmenování profesory, docenty atd. Hons uváděl, že měl řešit případ Raškův. Mluvil velmi zdvořile, ale plynulo z toho, že ač má R. 100 prací, že jsou roztříštěny, že ani jednu myšlenku nerozvíjel dál a nevypracoval do hloubky atd. Ale kvůli tomu to nepíšu. Padla slova: „Co se Rašky týče, však ho znáte, to je nesnáz, to je takový typ jako Ivan Málek“ atd. – mělo to smysl ten, že to jsou oba „divocí“, se kterými není rozumná řeč, kteří mají v první řadě ultralevou politiku, a pak teprve opravdovou vědu atd.).

Beru dále v úvahu, že mohu při výběru vypadnout, nebo při hlasování propadnout. Když jsem si kriticky rozebíral svou dosavadní práci, tak jsem nic velkého neudělal, a nevím, zda vůbec patřím do Akademie. Vůbec bych byl na rozpacích, kolik našich lidí by tam patřilo. Laufberger je jasný, Heyrovský a Brdička taky – ale to nejsou lékaři. Konečně i Wolf, má pěkné nápady. Starý Studnička. A i Šikl. Ale myslím, že tím bych končil. Mé rozpaky jsou tedy z autokritiky. Dále mám na mysli, jaké pohoršení to způsobí mezi jinými profesory, jak se bude cítit ošizen Henner, Karásek, Borovanský, Václav Jedlička, Netoušek, abych citoval jen jména, která mi honem napadají. Ti vesměs soudí, že by tam měli být spíš než já.

Na druhé straně akademictví by mi bylo vítanou ochranou proti náporu veřejného zdravotnictví, které mocí mermo ze mne chce mít hlavního internistu a služebníka zdravotniho referátu ÚNV a Mzd, kdežto o profesuru a vědu se nezajímají vůbec, podceňují to, pohrdají tím atd.

Posléze nezapomínám, že jako akademik budu muset dělat s sebou věci, kterým jsem se vyhýbal, různé oslavy, schůze, manifestace atd.

Jsem tedy rozpolcen. Nakonec převládá ta stránka pozitivní. Přece jen bych zvolení tajnou volbou pokládal za uznání. Vzpomenu-li si na Budínovou, Flussera, Chvojkovou, Vrbu, Hanusovou a jiné výtečníky, kteří ve mně viděli jen třídního nepřítele a všemi prostředky mne potírali, byla by to pikantní situace [...]

Úterý 21. září 1954

[...Borovanský] Při řeči o Akademii projevil naprostý nezájem, vycházeje z toho, že to dnes není žádná slast dělat prohlášení do novin, chodit na všelijaké podniky atd. Pokud se kvalifikace týče, soudí, že by tam měl být Šikl [...]

Sobota 25. září 1954

[...] Den nato mne Jirásek volal a omlouval se mi, že mne do této funkce, časově i věcně náročné, upíchl. Šel jsem za ním a měli jsme otevřenou rozmluvu. Řekl, že je naprosto nutno, aby měl ve VR protiváhu proti Horovi, který je škůdcem. Pak jsme se rozhovořili o případném zvolení nás obou do ČSAV. Souhlasil s tím, že budeme-li tam, budeme dělat věci vážně, což vezme další čas, a že se pak ev. vzdáme jiných funkcí, méně významných, včetně Mzd [...]

31. října 1954, neděle večer

[...] Hora (kolikrát budu jeho jméno ještě citovat?) si chystá teplé místečko jako budoucí prezident (!) budoucí Lékařské akademie. Nevím, zda už jsem psal či nepsal do svých zápisů, že tato LA měla být zřízena do konce roku 1953. Ale nebyla, protože se nedohodli na jménech. LA mělo zřídit Mzd. Ale to si představovalo, že najmenuje mezi akademiky své poskoky, asi tak, jak to udělalo s některými členy Vědecké rady (kde se octli takoví „vědci“ jako pan Dr. Palec atd.). Proti tomu se vznesl přece jen odpor, a tak to „odložili“. Ale na jedné ze schůzí prezidia VR byla otázka přece jen znovu nadhozena a Hora se uřekl, že to ženou dopředu plnou parou, aby byla LA konstituována přece jen do konce 1954 (a co neřekl, aby on už byl konečně tím prezidentem). Zatím ovšem se Mzd dovědělo, že velká Akademie (ČSAV) chystá zřízení lékařské sekce a všemi silami se pokusilo tomu zabránit. Byla tedy svolána na pátek 29. t.m. společná schůze zástupců Mzd a předních akademiků, za účasti prezidenta Akademie Nejedlého. Byl pozván také Pelnář, a tři dny předem mne žádal o radu jak mluvit. Po dohodě s ním a s Laufbergerem (který se obával prohry, nebudou-li argumenty proti Mzd přiléhavé) jsem sestavil deklaraci a podal ji Pelnářovi (Pelnář báječně myslí, ale občas se přihlásí afázie, zejména ve větším shromáždění a při afektu. Byl moc deprimován touto svou situací, že právě nyní, kdy by bylo třeba jeho pohotovosti a známého bystrého jazyka, selže. Proto nakonec svůj proslov sepsal a přečetl). Pelnář mi ještě před schůzí telefonicky sdělil, že můj elaborát převzal beze změny, přepsal doslova a podepsal. Dnes mi telefonoval jen krátce, že stanovisko Mzd bylo poraženo, čili že ČSAV si zřídí lékařskou sekci, ať už samostatnou, nebo včleněnou do sekce biologické. To je tedy druhá velká prohra Mzd, ve které jsem měl nepřímo prsty. Bohužel to jinak nejde. Je škoda a je hanba, že naše Mzd je ovládáno bývalými obvodními lékaři a praktiky, bez smyslu pro vyšší koncepce, bez smyslu pro univerzitu, pro opravdový výzkum atd. Je pravda, že velkým nákladem zřídilo desítky výzkumných ústavů. Stojí to ročně moc milionů, ale výsledek „výzkumu“ je tak ubohý, že jsem jako recenzent celé řady ukončených výzkumných prací za rok 1953 právě z těchto „výzkumných“ ústavů odmítl navrhnout jim víc než odměnu 3. stupně, čili nejnižší, a že Teyschl pro výzkum pediatrický (z ústavu vedeného Vojtou) odmítl jakoukoliv cenu vůbec a dal si zaprotokolovat, že to je bezcenné. Tyto Potěmkinovy vesnice Ministerstva zdravotnictví vynikají hlavně neustálým plánováním, schůzováním, kontrolováním atd., ale gros publikací vychází nikoliv z nich, nýbrž z vysokých lékařských škol, kde výzkum není podporován skoro vůbec [...]

Sobota 6. listopadu 1954 večer

[...] Ministerstvo zdravotnictví to tedy v Akademii prohrálo. Říkal mi Pelnář, že Janouch i Hora tam měli perutné proslovy a urputně naléhali na zřízení Lékařské akademie, ale Šorm i Böhm i Nejedlý to zamítli: že není možno připustit, aby si každý resort dělal svou akademii, že výzkumné ústavy nestačí ke zřízení akademie, když tu jsou kvůli tomu, aby pro příslušný resort řešily svěřené provozní úkoly atd. Že kdyby se to takto dělalo, že by si technika ihned zřídila akademii, protože má řadu výzkumných ústavů a laboratoří, nicméně však bývalá Masarykova akademie práce obnovena nebyla. Zkrátka velká Akademie to zamítla, ale to ovšem není ještě konec věcí, a zaručeně to přijde znovu do vlády, a Hora bude všemi prostředky vymáhat zřízení Lékařské akademie, aby se mohl stát jejím prezidentem. Když nemohou dělat víc, aspoň blokují naši volbu do velké Akademie: stěžoval si mi Jirásek, jak se domovnicky postupuje při kádrování jeho osoby, Pastorová že je jako na koni, a že si tady ti nejmenší poskokové smlsnou. Tady jsou všude prsty soudruhů z Mzd [...]

Středa 29. prosince 1954

[...] Nejsem sám sebou příliš nadšen. Deník má být upřímný. Aspoň v tom smyslu, že to, co se zapíše, má být subjektivní pravda (čímž není řečeno, že všecko, co vím, a všecko, co si myslím, přijde do deníku: je mnoho věcí, které si netroufám nebo nechci napsat a raději o nich mlčím, než bych psal něco falešného). [...] Byl jsem zvolen do Akademie. Hlasovalo 28 akademiků, dostal jsem při tajné lístkové volbě 27 hlasů, jeden hlas byl prázdný, nikdo nehlasoval proti. (Pozn. red.: Zápis z jednání komise skrutátorů ustanovené pro volby akademiků na valném shromáždění ČSAV 25. listopadu 1954 uvádí: hlasovalo 39 akademiků, z toho 38 pro, 1 se zdržel hlasování.) Mělo nás být pět akademiků a pět členů korespondentů (akademici měli být Jirásek, Přecechtěl, Charvát, Diviš, Hamsík, korespondenti měli být Henner, Kurz, Bedrna, Teyschl, Dérer). V poslední chvíli , tj. odpoledne po volbě, se vláda rozhodla, že všech 10 bude akademiky. [...] Tak pan profesor Hora už se vyekloval tak, že je z Prahy venku. Pro „nemoc“ se „vzdal“ předsednictví Vědecké rady Mzd, vzdal se i přednostenství ústavu na Bulovce pro doškolování lékařů, a vrátil se do Brna na III. interní kliniku. Neznám ještě celé pozadí, ale jisto je, že nadělal škody jaké mohl, svou neschopností, pletichami atd. Jeho hlavní dvě prohry byly: 1. vláda rozhodla, že lékařské fakulty zůstanou u Ministerstva školství a nepůjdou do Ministerstva zdravotnictví, čímž Hora prohrál chystané teplé místečko diktátora lékařských fakult na Mzd, 2. na návrh Akademie vláda rozhodla, že se zatím nebude zřizovat Lékařská akademie při Mzd, nýbrž že se navolí jen první série kliniků do velké Akademie, čímž prohrál Hora druhé teplé místečko (prezidenta Lékařské akademie), které pro sebe pečlivě chystal. O Vědeckou radu se „staral“ tak, že když mělo přijít třídenní zasedání VR, dal se raději pozvat do Hradce na Vojenskou lékařskou akademii jako přísedící při zkouškách z hygieny(!), aby mohl z Prahy a nemusel čelit kritikám z pléna. Nakonec za sebou vystřelil šíp a jako svého zástupce designoval „vědce“ Dr. Palce z “výzkumného“ ústavu organizace zdravotnictví (!!), což je bývalý praktik z Nemocenské pojišťovny někde na Hradecku, jehož jediná kvalifikační známka je stranický odznak. Hora ho „objevil“ v terénu a udělal z něj přednostu resortního ústavu, člena vědecké rady atd. a teď ho chtěl mít za předsedu. To bylo i soudruhům na ministerstvu přece jen moc, a tak se ani tuze nebránili, když takoví těžcí šťouralové, jako je Raška, se ohradili. Tak to vede Špaček z Výzkumného ústavu chirurgie, celkem ne špatně. Poněkud koktá, resp. těžce se vyjadřuje, ale je dost kritický a nedá si tak snadno nic pověsit na nos.

Zasedal jsem taky v komisi na státní ceny a medaile, byla to legrace, soudruzi se navzájem navrhovali, připomínalo mi to Vlastu Buriana v kusu „Anton Špelec-ostrostřelec“, když zpíval „Daj-li nedaj-li, mně tu medaili“. Nakonec přece jen vzešel rozumný návrh. [...]

Neděle, 1. května 1955

[...] Ostatně studenti udělali vládě těžkou hlavu. Když dokončili nynější 6. ročník, chtěli být promováni na doktory medecíny a naprosto se nechtěli spokojit sovětským titulem „promovaný lékař“ bez doktorátu. Sebrali podpisy všech studentů, i komunistů, a kromě několika poserů i všech profesorů a předložili to prezidentovi republiky. Ministr Kahuda musel na kobereček, že nedokázal přesvědčit včas studenty o správnosti atd., a tak se tedy svolal aktiv všech studentů a  profesorů do Purkyňovy posluchárny, ale studenti se mu smáli a hlučeli a málem ho vypískali. A to i když si dal každého řečníka zjišťovat podle jména! Nebáli se, ač věděli, že jim hrozí distribuce, což je jen jiné slovo pro deportaci [...] Trapnou úlohu tam sehrál Lukáš, který je „přesvědčoval“, ale na přímý dotaz studentů se odmítl vzdát titulu MUDr. a byl vysmán. Zato velmi statečně mluvil za studenty prof. Sekla, genetik (vůbec statečný chlap). [...]

Ještě jednu drobnost. Netoušek má drdy, že bude mít o 500 Kčs měsíčně menší plat než já (titul akademika mi totiž dává podle zákona automaticky právo na titul „doktora lékařských věd“, což je spojeno s vyšším platem). Tak si svolal všecky interní katedry a dal si odhlasovat návrh, aby Prusík, Netoušek, Vančura, Herles a Charvát (mne tam přidali, aby to šlo hladčeji) byli za své zásluhy jmenováni doktory věd bez disertace a bez zkoušek. Rozumí se, až to přijde do Fakultní rady, budou chtít totéž všecky ostatní katedry, čímž to zhasne, poněvadž se o to přihlásí několik set profesorů, docentů atd. Ostatně je to celé pitomost. Pár mladých kluků, hlavně komunistů, z teoretických ústavů Akademie a resortních Mzd, si dělá teď aspirantské práce s tezemi a dostanou titul „kandidáta“ (jako např. nedávno mladý Švejcar), načež budou mít o 300,- Kčs měsíčně víc než staří docenti, a samozřejmě než staří asistenti. [...]