Josef Charvát a jeho doba

Čtvrtek, 12. března 1953

Včera jsem měl v poledne pavlovovský seminář. Celkem je to všecko nekonečně nudné. Už mi několikátý rok dokazují, že všechny orgány a funkce jsou řízeny mozkovou kůrou. Ale nad tuto obecnou pravdu mi nikdo nic konkrétního neřekl, zejména nikoliv, jak by se podle toho dalo kurýrovat v praxi. Ale nedá se nic dělat, patří k úkornostem doby, že musím vysedávat kromě jiného taky na pavlovovských seminářích a tvářit se plechově. Včera měl referát slovenský kolega... Je u nás na klinice asi tři čtvrti roku, ale už ... dokazoval, že endokrinologie je ve slepé uličce, že jedině nervismus atd. atd. Po něm se ujal slova další „zkušený stařec“..., který promoval před necelými 3 měsíci a je na klinice nejmladším sekundářem. Samozřejmě i on je partajník a rovněž se hlasem odborným navezl do endokrinologie. Poslouchal jsem toto rouhání klidně, už jsem si zvykl, a ani jsem nedebatoval. Je to zcela zbytečné. Ale překvapilo mne, že se na obranu endokrinologie zvedli další 2 komunisti, Dr. Hugo Polák (aspirant) a asistent Dr. Ota Bleha.

Taky jsem se včera mírně pobavil, když mi telefonoval ..., muž, který sice v partaji není, ale samou horlivostí se může přerazit, a hlavně ze sebe dělá odborníka ve všem možném, mimo jiné také v endokrinologii. Partajními konexemi vytlačil Pražáka v konkursu na Motol a vsadil se tam sám na konto toho, že je lepší „vědecký pracovník“. Načež se stalo, že mu v Krajském ústavu národního zdraví v Klimentské ulici uložili, aby pro ně vypracoval přednášku na téma „Posuzování endokrinopatií v praxi“ a pan odborník volal SOS – jestli bych mu neporadil, kde je něco podobného otištěno, aby si to mohl opsat. Tož jsem mu neporadil, poněvadž právě toto si musí každý odborný pracovník dělat sám.

Včera večer jedu k paní Kopecké a šofér mi říká, že naši sestřelili Američanům stíhačku a že americký vyslanec časně ráno podal ostrý protest u naší vlády.

Dnešek nepřinesl moc nového. Volal mne prof. Arnold Jirásek, zkrátka jeho uvrtali na to předsednictví sekce Vědecké rady, které jsem odmítl já, a Arnold si představuje, že to budu dělat s ním. Pozval mne na zítřek na kliniku. Jenže je na omylu, já to dělat nebudu.

V poledne jsem řídil předsednictvo Endokrinologické společnosti. Šilink byl dotčen, že Bleha má vypracovat návrh na léčení ambulantních tyreopatií. Poprvé jsem ho viděl, jak se utrhl - že Bleha nemá takové zkušenosti jako on. Měl jsem trochu práce, než se to srovnalo.

Dnes jsem zachytil recept, kde jakýsi mladý doktůrek napsal „Charvátovy pilulky“ bez dalšího označení. Což lékárna ovšem nevyřídila.

Prof. Josef Charvát se svými spolupracovníky z III. interní kliniky 1. LF UK, září 1963

Teprve večer se události dramaticky vyvinuly. Večeřel jsem, resp. právě jsem začal, mohlo být asi půl deváté, když volá telefon a Věra jde k němu. Ptá se, pro koho jsem doma. Povídám, že pro nikoho, a dodatečně za ní volám, že kdyby volal Syllaba (o kterém vím, že mne sháněl a nevím proč), aby mne nezapírala. Slyším jak Věra říká „Haló, zde byt...“, ani to nedopověděla, poslouchá a říká „prosím, okamžitě“. To už jsem odkládal vidličku. Zkrátka: „Zde Kellerová, kancelář prezidenta republiky. Posílám pro vás vůz, pan prezident onemocněl, u jeho lůžka jsou lékaři, žádají si vaší rady a čekají na vás.“ Jídlo jsem nedokončil, popadl aktovku s tonometrem, fonendoskopem, lampičkou, kladívkem, několika recepty, a šel do studené ulice. Nečekal jsem ani dvě minuty a byla tu velká tatra, jejíž šofér mne zdravil řka, že mne vozíval za prezidentem Benešem do Sezimova Ústí. Prahou jsme jen proletěli na Hrad. Hlídky sice salutovaly, ale musel jsem se přece jen legitimovat u vchodu. Byl jsem však očekáván a než jsem se nadál, byl jsem ve II. patře Hradu, v menší knihovně, kde mne čekal ministr generál Alexej Čepička. Vedle ve velké knihovně zasedalo Politbyro. Vyslechl jsem krátkou informaci o chorobě a situaci, za chvíli přijel za mnou Vratislav Jonáš, a pak byla porada s doktory. Situace byla tato:

Prezident letěl na pohřeb do Moskvy v pondělí, a to už se vlastně cítil trochu chřipkově. Jako osobní lékař s ním letěl Dr. Jindřich Karpíšek, bývalý primář na Malé Straně, nyní internista Státního sanatoria na Santošce. Při samotném obřadu prezident hodně prostydl a otekly mu nohy (sám říkal, že z dvouhodinového stání). Měl taky příznaky nevelké chřipky, rýmy atd. V úterý odpoledne nebo k večeru byl podle moskevského zvyku pozván do Kremelské nemocnice a tam 3 hodiny zevrubně vyšetřován. Výsledek vyšetření Karpíšek vlastně neznal, ale jen věděl, že zaprvé si tam chtěli prezidenta hned nechat ležet a vůbec ho nechtěli pustit zpět do ČSR. Zadruhé když to kategoricky odmítal, nechtěli mu za žádnou cenu dovolit, aby letěl zpět, žádali, aby jel vlakem. Zatřetí když ani na to nepřistoupil, dali mu na cestu v úterý večer, a tuším ještě ve středu ráno, znovu velkou dávku penicilinu.

Let zpátky byl bez příhod. Prezident měl opět trochu oteklé nohy. Letělo se asi ve výši 2 700 m. V kabině byla lůžka. Prezident usnul a vzbudil se nad Kolínem a stěžoval si na bolest v levém rameni v domnění, že si přeležel ruku. Ale po vystoupení na letišti dělal ještě přehlídku čestné roty, a pak zcela normálně úřadoval.

Dnes ráno snídal u stolu, ale nějak po poledni (nevím přesně kdy) mu nebylo volno. Byl volán J. Karpíšek a František Závodný, (bývalý asistent IV. interní kliniky, nyní náčelník Státního sanatoria na Santošce). Ti našli něco na plicích a volali prof. Jaroslava Procházku z Bulovky, sice původně dětského lékaře, ale nyní specialistu pro infekční nemoci. Vycházelo se z předpokladu chřipkové levostranné pneumonie. K večeru Karpíšek i Procházka našli taky třecí šelest a celkem mezi dnem dali dnes 1 700 000 j. penicilinu a chystali terramycin. Volali ke konsiliu mne a prof. Vratislava Jonáše (t.č. z Vinohradské nemocnice - kliniky interny na hygienicko-epidemiologické větvi).

Sháněl jsem se nejdřív po starých záznamech, poněvadž jsem věděl, že prezident byl opětovně vyšetřován a musí existovat celé dossier. Nic takového nebylo po ruce a nikdo o tom nevěděl. Ani Čepička, jenž to ještě večer sháněl. Z lékařů, kteří byli přítomni, nikdo prezidenta dřív neléčil. Nikdo o něm nic medicinského anamnesticky nevěděl. Karpíška vytáhli z vizity a řekli, aby jel na letiště, že poletí jako prezidentův lékař do Moskvy. Zkrátka nic jsem se nedověděl, jen Čepička řekl, že snad něco bude v trezoru, ale že k tomu nemá nyní přístup.

Prezident byl ve výborné kondici. Vítal mne s úsměvem a humorem, rozhodně protestoval proti pobytu na lůžku, chtěl chodit do koupelny, na toaletu atd. Našel jsem zkrácení poklepu nad levou plicí asi od hřebene lopatky distálně, tichý trubicovitý nádech u páteře, žádnou bronchofonii ani fremitus, oslabené dýchání, tu a tam chrůpek z hloubi. TK jestli se nemýlím 120/80, pulsů něco kolem 100, dýchání klidné (16/min), játra na 2 - 3 prsty, žádné otoky. V obličeji byl víc tlustý, než jsem ho znal, až snad mírně odulý. Taky břicho tlusté. Teplota tuším 37,7. Žádný kašel. Nic na jazyku. Diagnóza poněkud rozpačitá: pneumonie, s převahou exsudace. Víc nic. Byl jsem na Hradě asi do 11 hodin, snad něco víc, pak jsem jel domů. Paní Gottwaldová, se kterou jsem mluvil, byla nápadně bledá. Politbyro stále ještě zasedalo (viděl jsem tam Kopeckého, Dolanského, Širokého, aj.). Spát jsem šel o půlnoci, bez zvláštních obav. Jen jsem si pomyslel, jak mizerně je postaráno o dokumentaci chorob u prezidenta (...).

Pátek 13. března

Telefon mne volá v 6.40 ráno, okamžitě na Hrad, náhlé zhoršení stavu. Celý překvapený se stačím jen v rychlosti oholit, ani nesnídám, ani se nekoupu ... už je tu tatra a jedeme zase plnou rychlostí do dramatických událostí. Jonáš už je tam, přijel pár minut přede mnou. Karpíšek hlásí: prezident si včera večer (či odpoledne?) vzal Laxafel, ráno v půl sedmé byla stolice, načež náhle kolaps. V tomto kolapsu jej také nacházím. Cyanóza, pot (studený), puls těžko hmatný, ruce studené atd. Lámeme si hlavu, co se stalo, a pícháme analeptika jedno za druhým a narychlo svážíme kyslíkové bomby. Objevuje se krom Jonáše, Závodného a Karpíška taky Dr. Marie Obrdová. Politbyro znovu zasedá. Nález na plicích víc pleuritický (exsudativní) než včera.

Závodný hlásí, že byl nakvap zavolán z Moskvy Dr. Markov (který prezidenta léčil loni, když měl exsudativní pleuropneumonii pravostrannou, a dělal mu punkce a který „nám tehdy vypomohl v nejkritičtější situaci“ - asi to bylo v interregnu po Haškovcově zatčení). Zatím v 9 h přináší Čepička z trezoru jakési rentgenové snímky a nějaké výsledky. Ke svému zděšení nacházíme s Jonášem velké vřetenovité aneurysmatické rozšíření celé hrudní aorty a velké kulovité aneurysma levé pulmonalis.

Brzy nato přiletěl Markov a s ním nějaká starší lékařka, Fedorova. Markov je asi padesátník, pedant, zřejmě zběhlý v léčení veličin v SSSR. Přináší další snímky. Potvrzují diagnózu a ukazuje se, že v Moskvě nejen o aneurysmatu věděli, ale před nějakým časem zavedli antiluetickou kůru asi 9 miliony jednotkami penicilinu. Bismutová apod. kůra nebyla. V Kremlu taky natočili večer před odletem nový EKG, který srovnáváme s tím, jejž jsme si dali dělat dnes ráno v 9 h sami. Než jsme věděli o aneurysmatu, připouštěli jsme možnost němého infarktu. Ale nebyl. Jen PQ 0,22 a difuzní léze myokardu.

Snímek z Charvátovy pracovny z pozdějších let. Foto archiv

Markov dělá diagnózu „periferního kolapsu cévního“, radí se telefonicky s Moskvou, připouští, že je to toxické z pneumonie. Máme spor, tvrdím, že to začalo moc náhle. Zkrátka nakonec děláme punkci (doc. Špaček) a dostáváme čistou tekutou krev, tmavší. Čili prasklé aneurysma!

Výslech u Politbyra. Naléhám na vydání bulletinu, Politbyro nechce, poněvadž je to „politicky právě v této době strašlivá věc“. Volá se nakvap Zápotocký. Dostavil se sovětský velvyslanec, nový výslech u něho. Celé 4 hodiny mi to trvalo, než jsem docílil vydání I. bulletinu. Přitom jsem jej nesmírně obezřetně koncipoval tak, abychom lid pomaličku připravovali na katastrofu.

Nicméně i tak mi tam Politbyro škrtalo. Např. jsem nesměl napsat, že onemocněl 10. března, nýbrž až 12. března (jakákoliv spojitost s návštěvou Moskvy musela být zamlčena). Už včera jsme museli Čepičkovi slíbit naprostou mlčenlivost.

Pak byla série hektických hodin, bez spánku, bez jídla (jídla tam bylo dost, ale nedostal jsem se k němu), bez nejmenšího odpočinku, celkem 24 h bez přestávky. Markov se telefonicky spojil s Moskvou a mluvil s profesorem hrudním chirurgem Bakulevem. Ten řekl: ihned operovat hrudník a šít aneurysma. Energicky jsem protestoval, pacient nevydržel ani otočení na posteli, stav trvalého kolapsu. Neuměl jsem si představit, jak by vydržel otevření hrudníku, ale uměl jsem si představit, jak z něj vyletí ten hematotorax a ihned začne strašlivě krvácet malý otvor v aneurysmatu, který sákne. Ale naléhal, a tak jsem tedy dal zavolat chirurgy (Diviše²¹⁾ a Jiráska³⁾) a on telefonicky dohonil odpoledne na nějaké vědecké schůzi Bakuleva, ten jel rovnou na letiště, dali mu iljušina a přiletěl (s námrazky na křídlech a obtížným letem) v půl jedné ráno do Ruzyně a asi tak v 1 h ráno jsme začali konsilium.

Sobota, 14. března

Už včera odpoledne a na dnešek v noci byl blázinec. Improvizoval se z velké koupelny operační sál pro hrudní chirurgii. Ze Státního sanatoria, z Vojenské nemocnice, z Krče, z klinik, z Ústřední krevní dárcovny se vozily v noci operační stoly, narkotizační aparáty, roušky, roztoky, nástroje, plazma, krevní konzervy, určovala se skupina (což bylo nesmírně obtížné, nebylo možno se dostat do žíly), svolávali se narkotizéři, operatéři, sestry, a samozřejmě fízlové. Nastoupili elektrikáři, zesilovali stoupačky a pojistky, zaváděli nové telefony, kladli kabely pro reflektor. Celý tento fantastický podnik byl hotov za dobu letu z Moskvy do Prahy, asi za šest hodin, a zatímco proudila osobní a nákladní auta, lidi se dřeli s těžkými operačními stoly, pacient byl v hlubokém kolapsu a co 20 minut jsme jej udržovali injekcemi, trvale kyslíkem atd., aby aspoň vydržel do příletu sovětského chirurga, který nám dal takouvou ostrou devízu, neodkladně operovat. Jednu chvíli tam bylo tolik lékařů, že už si překáželi. Kolem první hodiny ranní už bylo všecko umyto a čekalo se na sále s maskami na obličejích.

Konsilium s moskevským chirurgem bylo a nebylo snadné. Nakonec po vyslechnutí našich zpráv, po studiu nových snímků, které přivezl z Kremlu, a po vyšetření pacienta navrhoval, aby se aspoň dělala odlehčovací punkce a současně transfuze, aby se moc prudce nepohnulo s mediastinem.

Někdy kolem třetí hodiny ranní nový výslech v Politbyru, které trvale zasedá pod předsednictvím Zápotockého. Bakulev je loajální, referuje, že jsme udělali vše, co je možno, že jeho operativní výkon je toho času nemožný (Jirásek, Diviš i já jsme toto prohlásili už dřív, k nelibosti sovětského velvyslance a Čepičky), navrhuje odlehčovací punkce, ale upozorňuje, že i ony jsou riskantní. Politbyro nakonec souhlasí a dáváme se do práce. Diviš pouští 200 ccm, současně dáváme (operativní preparací do žíly) 180 ccm, abychom nenarušili příliš prudce hydrostatické ekvilibrium v tamponovaném hemotoraxu.

Kolaps trvá; nevím kolik desítek jakých sympatolů, koraminů, kardiazolů, kofeinů, kafrových olejů atd. jsme dali. Nevím kolik desítek kyslíkových bomb jsme vypotřebovali.

Ráno před sedmou hodinou Závodný oznamuje, že se nyní budeme střídat. Prezident poprvé usnul, hladce dýchá, je v klidu. Mám pauzu do 12 hodin 30 minut a jedu domů. Vypil jsem šálek čaje, lehl si, tvrdě usnul, za 20 minut mnou cloumá žena, těžko mne vzbouzí. Je tu auto z Hradu, ihned odjezd. Potácím se ospalostí, ani se neholím, nejím, jen jsem se ostříkl vodou a už zase jako k požáru, největší rychlostí na Hrad.

Zkrátka náhlé bezvědomí, křeče klonické i tonické, kolaps ještě hlubší. Od operace upuštěno, všecek mytý personál, který proseděl celou noc na židlích, se rozpouští. Neholený a úplně zmačkaný Karpíšek je na chvíli vystřídán Dr. Vladimírem Krausem. Objevuje se nový doktor, jakýsi mladý kapitán, oblíbenec Čepičkův, který elektrickými impulsy z přístroje rytmicky dráždí na krku frenikus k dechu. Zoufalý zápas trvá do jedenácti hodin. Ten mladý kapitán řekl Čepičkovi, že by bylo účinnější, kdyby se frenikus na krku obnažil. Marně se snažíme Čepičkovi vyložit, že je pacient v posledním tažení, že je to mučení, nesmyslná operace v nepohodlí, bez sterility, na lůžku, v nemožné pozici. Jirásek se sice umyl, všecko jsme připravili, ale nakonec jsem přesně v jedenáct hodin řekl Krausovi, aby přestal přidržovat masku s kyslíkem u obličeje – smrt, při níž stojí přítomní v pozoru, vzdávají čest prezidentu, který právě zemřel. Je tam Zápotocký, Čepička, paní Marta, pí Čepičková omdlela a musela jí být poskytnuta první pomoc.

Nekonečné sepisování protokolů, diagnózy, bulletinu. Na naše protokoly už čeká Státní bezpečnost a sekretariát KSČ. Teď to budou zkoumat, jestli je všecko v pořádku a jestli se nestal zločin atd. Čepička nám ani nepoděkoval. Byl za námi trvale na stopě, všecko kontroloval, účastnil se našich mnohých konsilií. Do všeho mluvil, i do konsilií. Vymáhal zákroky, které lékařsky byly beznadějné. Byl celou dobu podezřívavý. Zato Zápotocký k nám pak přišel a jednomu po druhém i všem dohromady nám hezky poděkoval a řekl, že ví, že jsme udělali vše, co je v lidských silách.

Rozcházíme se v jednu hodinu, strážní a personál už nás ani nezdraví. Ztratili jsme v jejich očích cenu. Ani nám nepomáhají do kabátu.

Celkem to vystihla Dr. Obrdová, dobrá komunistka, která řekla: „To jsem ráda, že jsem obyčejným člověkem. Já budu umírat klidně, bez tohoto mučení.“ Ona, Bohumil Špaček, Zdeněk Kunz a my všichni jsem odsuzovali hyperaktivismus Rusů, který byl nesmyslný, protože předem ztracený a beznadějný, ale zřejmě na Východě nutný buď pro zachování tváře, nebo možná i vlastního života či svobody. Ale dělat jsme nemohli nic, aby se nám nemohlo vytknout, že jsme neposlechli sovětských moudrých rad a zkušeností. Zejména Markov svým pedantsvím vyniká. Dával jsem jim oběma podpisovat všecka usnesení, aby nesli taky zodpovědnost. Závodný si vedl dobře, ač taky chce mít všecko politicky zcela zajištěné a bezvadné. Karpíšek je moc dobrý lékař-humanista, staral se o prezidenta neuvěřitelně pilně, nespal několik nocí, nejedl, jen se občas napil vody nebo kávy.

Všech 5 bulletinů jsem sepisoval já. Celkem mi v nich měnili jen velmi málo, kromě I. bulletinu.

Markov sepisoval zvláštní bulletiny i pro SSSR. Odtamtud nás co chvíli kontroloval nejen sovětský velvyslanec (jenž zasedal i v Politbyru), ale i jakýsi civilista (NKVD?) a jakýsi generál s řadou stužek z vojny.

Čepička, Zápotocký aj. naznačili při hovorech, že prezidentova smrt je v této době otřesnou politickou událostí. Jistě dnes z nich málokdo spí. Kopeckého jsem několikrát viděl, ale nemluvil jsem s ním. Byl velmi vážný a pobledlý. Neznám všechny členy Politbyra. Nevím, který z nich byl Bacílek, ač jeden s námi mluvil chvíli slovensky a chvíli česky, a ten to asi byl. Jistě tam neseděl Fierlinger.

Jsem dost unaven, odpoledne spím, ale pak mne bolí hlava. Zatím je všude plno vzruchu. Boža v ordinaci a sekretářka na klinice mysleli, že mne zavřeli, když jsem v pátek nepřišel. Po prvním bulletinu už bylo jasno, kde jsem. Žena nikomu neříkala, že jsem na Hradě. Ale telefony se netrhly.

Říká se, že umírá Nejedlý. Prý na karcinom žaludku, a prý už byly natištěny nebo připraveny nekrology, ale ještě se nakrátko vzpamatoval. Což mi připomíná jeho nedávné oslavy 75. narozenin, kde bylo všude plno plakátů a na dálku bylo vidět jen začáteční písmena Z...N..., což lid hodnotil jako zkratku pro „zelí není“. (Není k dostání ani kyselé zelí.)

Moc se mluví, že bude něco s penězi. ... Dále se říká, že těžce stůně taky prezident východoněmecké republiky Pieck. Čili, že na komunistické předáky polehl osud. ¹⁾