Josef Charvát a jeho svět

Deník 1953

Za války a ještě několik let po válce jsem si psal deník. Pak se mi nahromadilo tolik povinností, že jsem na to neměl čas. Nyní začínám znovu, nikoliv už proto, abych zachytil přesně, co jsem každý den dělal, ale abych si poznamenal okolnosti různých rozhodnutí nebo situací, které bych snadno mohl zapomenout v budoucnu, kdy se eventuálně věc bude řešit znovu. Proto to nebude deník v tom smyslu, že bych věci zaznamenával den za dnem, ale spíš zápisník, v němž zachytím jen to, co považují za důležité...

Srpen 1975

Četl jsem tyto dny namátkově staré deníky. Byl jsem dost otřesen. Nejprve množstvím informací, které jsem zapomněl. Zadruhé zjištěním, že jsem v poválečných letech měl co chvíli fyzické potíže, které bych v retrospektivě kvalifikoval jako psychosomatické (bolesti v žaludku a duodenu, průjmy, únavy atd.). Přitom (nebo snad protože?) jsem byl neuvěřitelně zaměstnán a neméně neuvěřitelně výkonný. Vlastně jsem žil v trvalém stresu a když to dnes čtu, divím se, že jsem to přežil. Zvláště proto, že jsem dostal v 50. letech, v době největšího pronásledování a přitom pracovního úsilí stenokardický záchvat s nevelkými změnami na EKG. Po r. 1948 bylo velké trápení s komunistickými členy klinického kolektivu, zlými, většinou bezcharakterními, často pitomými. Když to dnes čtu, ježí se mi vlasy na hlavě. Nicméně jsem to vydržel a nakonec vyhrál, ale už bych to nechtěl podruhé prožívat. Kromě těchto klinických starostí (a jiných, např. zabrání vily, odebrání potravinových lístků atd.) jsem byl intenzivně činný zahraničně (pokud mi nebyl ministerstvem školství odepřen pas, jako r. 1951 do Polska!), měl jsem soukromou praxi, starosti v rodině (...) Nedovedu pochopit, proč se mi nicméně na konci padesátých a na začátku šedesátých let začaly kupit pocty, domácí (začalo to už r. 1954 volbou do ČSAV) i zahraniční (WHO, UNO atd.).

Zleva J. Hořejší, J. Charvát a J. Břeský, 21. 5. 1957, archiv

Otřesné je čtení, jaké pitomosti jsem musel absolvovat na ředitelství Fakultní nemocnice, na výboru města Prahy, na ministerstvech, a dokonce s prokuraturou, SNB a StB... jaké špinavé intriky byly proti mně, proti „mým“ lidem na klinice (vyštvali K. Hrabovou, J. Břeského, V. Kvasničkovou atd.), vím bezpečně o dvou špionech nasazených na kliniku s povinností podávat o mně každý týden hlášení na ministerstvo vnitra... Příroda je vlastně milosrdná, že jsem na to vše zapomněl a teprve když čtu zápisy, vybavuji si lidi i situace. Kdyby nebylo této obranné reakce, musel bych být dnes psychopatem, nebo alespoň neurotikem.

Zajímavé však je, že jsem zapomněl i příznivé věci. Dočítám se, jak mne vysoko hodnotili ve WHO v Ženevě, jako vedoucího člena s širokým rozhledem, jak mne hodnotili v UNO v New Yorku...

Chtěl jsem původně napsat, jak jsme po válce budovali kliniku, medicínu, fakultu, vědu atd. – ale má to vůbec smysl? Moc pyšni bychom nemohli být a už z lidské decentnosti bych musel celou řadu jmen vynechat, abych neublížil nikoli jim, ale např. jejich dětem, které netuší, jaké tatíčky a matičky vlastně měly. Bohužel bych nemohl vypsat, ani jak pitomý byl v celku můj drahý národ!...

Rok 1979

Tyto řádky píši v době, kdy jsem překročil 82 let věku. Nemám žádné zvláštní přání, ani větší potřeby – málem bych řekl, že se ze mne stal buddhista. Zcela to ovšem nesouhlasí, ale mohu aspoň prohlásit, že jsem neztratil sebekritiku. Snad jsem jí dokonce ještě něco získal. Napadlo mne např., proč jsem kdysi aspiroval na vedoucí postavení, ale později jsem se tomu vyhýbal. Strach to nebyl – o tom mám dostatek svědectví nejen svých, ale i jiných, o mém působení v Dachau a v Buchenwaldu, kde šlo o krk. V mládí jsem byl např. na gymnáziu ve své třídě „spiritus rector“. Vybrali mne, abych jejich jménem mluvil (např. děkovací proslov za oktávu po ukončení maturity vládnímu radovi Bílému). I na študáckých flámech jsem byl „Rex bibendi“. Ve skautingu jsem velmi brzy vedl svou družinu středoškoláků („Kamzíci“). Pak vojna, hned po válce mne Svojsík povolal do Náčelnictva, pak do Ústřední rady, což byl nejvyšší orgán, který už měl také funkci veřejně-politickou. Proto starostou Svazu Junáků-Skautů ČSR byla vždy (formálně) vysoce postavená osobnost (např. zahraniční ministr Dr. Edvard Beneš) a já jsem de facto všecku práci zastával jako úřadující místopředseda. Když byl Beneš r. 1935 zvolen prezidentem republiky, nemohl už být angažován v jedné organizaci a celostátní skautský sjezd v Brně mne jednomyslně zvolil starostou. V jistém smyslu to byla novinka, protože jsem nebyl ani ministrem, ani jiným vysoce postaveným funkcionářem. Jinde píši, jak jsem vedl skauty v době stoupajícího ohrožení republiky. Svou funkci jsem zastával rád, odpovědně, podle svého svědomí a přesvědčení. Ale pak přišel Mnichov, změna domácí vlády a u některých lidí fašizující tendence. Agrární poslanec Žilka (jeho strana tehdy vedla) chtěl ze skautů udělat jakousi „Hitler-Jugend“, nebo jak my jsme říkali „Žilkovu gardu“ (analogicky Hlinkově gardě na Slovensku) a tomu jsem se opřel. Stěžoval jsem si u Berana atd., a když to nemělo úspěch, vzdal jsem se starostenství Svazu a vlastně jsem se takovéhoto „skautingu“ zřekl. Nesnesl jsem, aby do dobré myšlenky mluvili „politici“ z profese.

To se později opakovalo v různých formách. Tak např. jsem byl proti obnovení zednářství po 2. válce. Věděl jsem, že KSČ se pokusí z něho udělat „potěmkinovštinu“ jako zastírací manévr vůči Západu. Odmítl jsem vedoucí funkci a řád se nakonec po dvou letech rozešel dobrovolně sám, aby se nemusel prostituovat.

Po 2. válce, a zejména po r. 1948, jsem se vyhýbal všem vedoucím funkcím s výjimkou kliniky, vědy a výuky. Nedovedl jsem si představit, že bych mohl jednat a myslet tak, jak bude komandovat některý „politruk“. Za II. republiky jsem odolal agrárnímu nátlaku, za války nacistickému, po ní komunistickému. Nepřijal jsem nabízené vedení obnoveného skautingu (splnilo se, co jsem čekal, dnes jsou z toho pionýři), z medicíny jsem si jen podržel vedení Endokrinologické společnosti, kterou jsem založil r. 1937 a v jejímž čele jsem od té doby stál. Nedal jsem si do toho mluvit. Nebylo to lehké. Svedl jsem tuhé boje o kybernetiku, genetiku, hormony. Doplatil jsem na tento pětiletý zápas s nevzdělanci (a někdy pitomci) stenokardií (dodnes mám blokádu pravého raménka Tawarova), ale nakonec jsem všecko vyhrál. Také ve výuce jsem šel po svém, s výsledkem, že mnou vedená III. interní klinika byla opětovaně prohlášena za pedagogicky nejlepší (na výročních shromážděních studentů). A ovšem v patogenetických koncepcích jsem nepřijímal žádné diktované doktriny (že např. všecko je řízeno jen nervově), s výsledkem že jsem za to nakonec dostal r. 1962 Státní cenu Klementa Gottwalda, když i následovníci I. P. Pavlova (K. M. Bykov a Kurcin) ve své monografii prohlásili, že „Charvátova koncepce neurohumorálních regulací je tč. nejlepší na světě“. Necituji to zde, abych se chlubil. Rád bych dokumentoval, že tam, kde jsem cítil pravdu, nedal jsem se od ní žádným diktátem odvrátit.

To se však nedalo aplikovat na tzv. veřejné funkce. Proto jsem od samého vzniku nynější republiky r. 1945 odmítal vedoucí funkce, které měly politickou složku. Tehdy byla např. velká propaganda, že každý musíme vstoupit do jedné z povolených politických stran. Nevím už, proč jsem to tehdy nehodil rovnou do koše. Komunisty jsem zamítl, protože jim rozkazuje Moskva. Sociální demokraty jsem zamítl, protože jim rozkazuje Internacionála, tehdy tuším ve Stockholmu. Lidovce jsem zamítl, protože jim rozkazuje Řím. Zbyla strana Čs. socialistů – přihlásil jsem se tedy za člena, platil dva roky příspěvek, a pak vystoupil a zůstal dodnes bezpartijní. „Politika“ mi nic neříkala, mnohem víc mne táhla odborná práce, zejména v patogenezi.

Soustavně jsem odmítal nabízené předsednictví Spolku lékařů českých, celostátní Lékařské společnosti J. E. Purkyně, Vědecké rady ministerstva zdravotnictví, Svazu osvobozených politických vězňů atd. Jakápak „dominantní“ úloha tam, kde rozhodují ti, jichž kvalifikace je ve stranické legitimaci (a nadto občas jsou ještě mdlejšího rozumu, o charakteru ani nemluvě).

Dvakrát se mi podařilo vyhnout se funkci rektora Karlovy univerzity. Poprvé to bylo hned po válce, rektorát pak převzal Jan Bělehrádek¹⁾. Podruhé jsem se dověděl, tuším r. 1966, na naší ambasádě v New Yorku, že mám být zvolem rektorem. Přerušil jsem svůj pracovní úkol v OSN (ve Vědecké a technické komisi) a předčasně se vrátil. Podařilo se mi volbu odvrátiti, rektorem se stal Oldřich Starý. Po třetí už se to tak nepovedlo. Byl jsem na jaře 1969 při tajné volbě zvolen 75 hlasy, 3 lístky byly neplatné. Ale rektorát jsem nenastoupil, funkce jsem se vzdal a převzal ji pak B. Švestka.

Do České národní rady jsem byl zvolen r. 1968 proti své vůli. Když už jsem tam byl, odmítl jsem všechny vedoucí funkce, ale pilně jsem pracoval ve Zdravotním a sociálním výboru, protože šlo o otázky veřejně zdravotní a myslím, že se mi tam podařilo prosadit několik významných opatření, a dokonce zákonů, nicméně jsem neaspiroval na volbu do dalšího období počínajícího rokem 1972.

Opravdovou hrůzu jsem však zažil 28. 3. 1968, když se po odstoupení Novotného volil nový prezident republiky. Tehdy ještě bylo „Dubčekovské jaro“, kdy se po 20 letech diktatury začalo volněji dýchat a svobodněji mluvit. V Ústředním výboru KSČ se uvažovalo, zda novým prezidentem má být opět komunista, nebo bezpartijní. Část členů (např. H. Rašková, F. Kriegel aj.) byla pro bezpartijního. Tato frakce a Vědecká rada ministerstva zdravotnictví v čele se O. Šmahelem¹⁰⁾ navrhla jako kandidáta mne. Druzí byli pro politického prezidenta a navrhovali Ludvíka Svobodu. Věc se neutajila, a tak ještě před zasedáním ÚV KSČ mi známí i neznámí předem gratulovali. Já se zatím úporně snažil odvrátit citovanou frakci ÚV od myšlenky, že bych měl být prezidentem, ale marně. Pak přišel den 30. 3. 1968, volba prezidenta ve Vladislavském sále. Téhož dne začínala valná hromada Vědecké rady ministerstva zdravotnictví na zámku v Dobříši. Měl jsem tam závažný projev. Vezl mne nynější profesor MUDr. Vratislav Schreiber, DrSc., svým autem. Nebyl jsem si jist, co se stane. Věděl jsem, že v poledne bude nově zvolený prezident skládat slib. Pro jistotu jsem se tedy ráno oblékal do tmavého. Žena mi řekla „co blázníš?“. Už nevím, jak jsem se vymluvil, ale o volbě jsem nic neřekl. Schreiber mi celou cestu vymlouval můj negativní postoj („jste dělnického původu, máte Řád práce, jste Hrdina socialistické práce atd. atd.“), odporoval jsem, jak jsem jen dovedl. Dopolední zasedání bylo pro mne utrpením, až k polednímu telefonovali, že byl zvolen Svoboda. Kámen mi spadl ze srdce!

Fakulta za první republiky

Z ostatních profesorů bych jmenoval na prvním místě J. Thomayera¹¹⁾. Já už ho zastihl na konci jeho kariéry, slyšel jsem snad jedinou jeho přednášku, ale byl jsem přítomen, když předával kliniku Pelnářovi. Pamatuji se na slova: „Já jsem starý, a vy už nejste mladý.“ Dnes bychom to tak nehodnotili. Ale Thomayer, ač nedosáhl ještě penzijního věku, chtěl mít jistotu, že jeho nástupce bude J. Pelnář⁶⁾ a nikoli Emil Sieber. Ujednal proto ve sboru, že odstoupí dobrovolně, když navrhnou Pelnáře. Sieber byl slabý, šel pak do Brna na propedeutiku, nic zvláštního nevykonal. Pelnář byl dobrý, a krom toho byl z Domažlic a Thomayer z Trhanova. Držel na všecky Chody, o Pražácích se vyjadřoval pohrdavě („stultitia mesobohemica“ – někteří mu to opláceli a říkali mu „Gebirgstrottel“). Byl výborný diagnostik, ovládal neurologii francouzského typu, na technické pokroky medicíny moc nedal. Poklep, poslech, pohmat, aspekse, životní zkušenost a snad jen 3–4 léky (mezi nimi nikdy nechyběl salicyl). Dovedl být konzervativně tvrdohlavý. Když po převratu r. 1918 navštívil prezident Masaryk Všeobecnou nemocnici, odmítl se s ním Thomayer sejít, protože Masaryk bojoval proti pravosti rukopisů (Královodvorského a Zelenohorského) a Thomayer na ně věřil. Masaryk tedy nenavštívil II. internu, nýbrž I. internu, a volán k němu pak býval Ladislav Syllaba⁸⁾ a ne Pelnář. Já měl s Thomayerem nepříjemný výstup už jako lékař, vedoucí oddělení 41 na II. interně. Thomayer už byl na penzi, ale přišel se odpoledne podívat na pacientku, která u nás ležela s exsudativní pleuritidou. Dělal jsem vizitu, když starý pán vstoupil. Pacientku vyšetřil, ptal se, jak ji léčím, řekl jsem, že dávám (mimo jiné) i.v. injekce kalcia, protože považuji její pleuritidu za tuberkulózní (r. 1924 jsme žádné léky na TBC neměli a o kalciu jsme věřili, že pomáhá). Osopil se na mne, že je to revmatické a že mám dávat salicyl. Neuposlechl jsem ho, Pelnář mi pak druhý den vyhuboval, ale nepovolil jsem. Thomayer také byl proti operacím slepého střeva, léčil to jen ledovými obklady. Byl velký spor, Kukula⁴⁾ dokonce vydal tlustou monografii „Zánět červa“, já posílal apendicitidy operovat, Pelnář se dokonce přidal a Thomayer svou tezi prohrál. Onemocněl karcinomem konečníku, ošetřoval ho Dr. F. Rosol, zavolali na konzilium Syllabu a Pelnáře. Thomayer odmítl operaci slovy: „Já chci umřít rukou boží a ne rukou lidskou.“ Nádor byl pak hmatný už zvenku, prorostl do varlete, byla gangréna. Konec byl ubohý. Vychoval však mnohem lepší školu než E. Maixner⁵⁾. Ten byl „vědečtější“, ale nebyl pedagog. Žáci se za ním netáhli, jako za Thomayerem. Ten je právem pokládán na otce pražské moderní internistické školy.

Profesor Antonín Veselý¹²⁾, internista, byl přednostou propedeutické kliniky – vědecky nic neznamenal, ale napsal slušnou učebnici. Profesor Jan Hnátek (1865–1923) byl internista na poliklinice, vědecky slabý, lidsky hodný. Hygienik prof. Gustav Kabrhel²⁾ byl podivín, zkouška u něj (poslední ve III. rigorózum) byla někdy fraška. (Např. otázka „co je nejdůležitější chvíle v životě krávy?“ Když odpověď zněla, že když ji přivedou k býkovi nebo když má telátko, byla z toho koule, poněvadž správná odpověď měla být, „když jí čerstvě podestelou.“ Nebo: „co je nejdůležitější v hygieně?“ „Aby to bylo co nejlevnější.“ Byl náruživý koňař, leckterý student, když plaval, se zachránil tím, že převedl nějak řeč na koně, třeba přes koňský hnůj atd.) Psychiatr Karel Kuffner³⁾ byl sám blázen, chodil v zimě v létě v pelerině a holinkách, přednášel od šesti ráno, posluchárnu neměl, vyklidilo se několik postelí z pokoje pacientů, postavily se tam židle, a pak byl stěží slyšitelný výklad. Je to tím podivnější, že napsal výbornou učebnici.

František Šamberger⁹⁾ byl dermatovenerolog, pomenší, s kozí bradkou, kterou si občas pohladil. Měl obchodního ducha, sestrojil nějaký ichtyolový preparát v tubě, který vynášel. Nevím, jak moc byl silný v dermatologii, ale pak mu to nějak stouplo do hlavy a napsal knížku (už nevím, jak se jmenovala), kde se pustil do filozofování a došel k závěru, že nejvyšší výtvor přírody je univerzitní profesor...