Bídníci naší vědy

Bohuslav Blažek se pustil s vehemencí a jízlivostí sobě vlastní do české vědy v období totality (viz výše citovana čísla Vesmíru). Nedá mi to, abych se tehdejší české vědy přece jen nezastal. Především poznamenávám, že jsem v našem ústavu již mnohokrát zažil skupinu lidí skloněných nad monitorem počítače, jak diskutují navzdory tomu, že všichni nevidí stejně dobře na obrazovku. Filmařská klaišé zobrazující „vědce v činnosti“ jsou všude stejná, a  nepřipadá mi, že by byla specialitou totalitní kamery. Mohu též Bohuslava Blažka ujistit, že i v totalitě zejména v oborech, s nimiž jsem přišel do styku bezprostředně, tj. v astronomii, fyzice a matematice, vědci mezi sebou diskutovali naprosto vášnivě a svobodně – byly to právě tyto enklávy svobodného myšlení, na které ani totalita neměla nárok.

Právě proto, že uvnitř přírodovědeckých oborů se dařilo udržet svobodnou diskusi a normální tvůrčí atmosféru, mohou se tyto disciplíny pochlubit z totalitního minula výsledky, za něž se česká věda nemusí stydět ani v nejmenším. Svědčí o tom zejména citační ohlas, který, jak známo, vrcholí se zpožděním asi pěti let, takže právě nyní jsou v zahraničí nejvíce citovány práce, které vznikly za totality. Blažkův „model“ neplodného  sebestravujícho výzkumu patrně vychází z poměrů, které zajisté na mnoha pracovištích panovaly, ale rozhodně to není model obecný.

Blažkův výpad proti matematice, kterou nepochopitelně zužuje na velesystémy ASŘ či na tvorbu matematických modelů (co vlastně má proti matematickým modelům?), je přitom zvlášť pobuřující. Česká matematika si uchovala hodnoty, vycházející z jejího tradičního postavení, v takové míře, že se po převratu zcela snadno vrátila i formálně do světového proudu vědy. Podle mého soudu trpěla česká věda během totality zejména podvázáním mezinárodních kontaktů a vyzdvihováním badatelů s “kádrovými předpoklady“ na úkor těch, kdo měli lepší odborné výsledky; v experimentálních oborech pak k tomu přistupovala přístrojová zaostalost. Je pravda, že zvláště v padesátých letech se i mnozí přírodovědci stali terčem ideologických útoků a osobního šikanování pro své vědecké názory, a celé obory trpěly diletantskými zásahy „dialektických materialistů“ – tento vliv však během času zřetelně slábl, takže hovořit o “progresivní degeneraci naší vědy“ je prostě jen módní obrat.

Musím se rovněž ohradit proti tomu, že ve výčtu zvlášť zavrženíhodných vědců tohoto období uvádí Bohuslav Blažek také fyzika dr. Luďka Pekárka – ironizuje jeho „statečný boj s parapsychologií“. Nevidím nic špatného na tom, když se někdo ohrazuje proti pavědě – ostatně sám Blažek v závěru l. části své úvahy se právem posmívá rozvinuté pavědě. Dr. Pekárek po celý život argumentuje velmi racionálně proti těm, kdo opouštějí vědeckou metodu a dávají přednost iracionálnu, a v tom má přirozeně podporu fyzikální i širší přírodovědecké veřejnosti.

Jsem zkrátka tohoto názoru, že veřejně a nahlas je potřebné vyslovit všechny věci. Nemyslím, že by čeští vědci pohlíželi kdy na vědu jako na obývání již postaveného hradu. Sám jsem svého času přirovnal budovu vědy ke staveništi, na jehož plotě visí cedule: „Pro permanentní rekonstrukce vstup pouze na vlastní nebezpečí“.