Geobotanik a ekolog - prof. Jan Jeník

Když r. 1988 připravoval časopis Preslia (61:73-84,1989) článek k šedesátinám Jana Jeníka – tehdy ještě docenta – z třeboňského pracoviště Botanického ústavu ČSAV, nikdo nemohl tušit, jaké změny přinese další pětiletí. R. 1990 byl rehabilitován (z UK vyloučen r. 1971), povolán za vedoucího katedry botaniky a jmenován profesorem. Jeník pak přednáší doma, ve Vídni, v Glasgowě, na kongresu v Caracasu, na sympoziu v Paříži, zpracovává kořenový systém palem ve světové monografii, zabývá se ekologií mokřadů, biodiverzitou hor a teorií životního prostředí, chce dohnat čas...

Vaše teorie anemo–orografických systémů výrazně předběhla dobu v docenění významu disturbance (česky „narušování“; jako protiklad termínu „zátěž“ = angl. stress; znamená převážně mechanické vlivy na ekosystémy, redukující biomasu, např. laviny, eroze, spásání, sešlap) pro druhové bohatství rostlinných společenstev. Teorie do jisté míry nedoceňovala určité geologické faktory. Jak byste to hodnotil nyní?

Před 35 lety jsem pod označením „mechanické faktory“ zavedl do geobotanické teorie, jež vysvětluje složité příčiny vzniku druhově bohatých ekosystémů v evropských horách, také režim ekologických disturbancí. Na rozdíl od představy, že „věhlasná naleziště rostlin a živočichů trpí, když na nich padají sněhové a kamenné laviny“, jsem prohlásil, že za existenci vzácných populací horských a severských rostlin i živočichů v blízkosti alpinské hranice lesa nutno vděčit lavinám.

Princip působení těchto sil má zdůvodnění i ve vývoji horské přírody po skončení ledové doby: Po dlouhá tisíciletí právě padající laviny, plazivý sníh a zrychlená vodní eroze „chránily“ ledovcové kary (např. krkonošské jámy a jesenické kotliny) před souvislým zalesněním. Působily proti vzniku expandujících vysokokmenných bučin a smrčin, v jejichž stínu by zbytkové populace tundrových mechů, bylin a keříků vymřely a do nichž by se výsadky alpinských nebo nivních rostlin nikdy nemohly nastěhovat.

Jako lesník (původním vzděláním) jsem měl pochopitelně potíže s tvrzením, že sněhové laviny jsou pro krkonošskou přírodu blahodárné, ale argumentace byla jasná a tak bylo možno zabrámit (např. v Hrubém Jeseníku) umělému zalesňování ryze přírodních lavinových svahů.

Také v hodnocení geologických faktorů jsem se částečně rozcházel s převládajícím názorem geobotaniků, že druhově bohatá naleziště v našich převážně silikátových pohořích vděčí za svou existenci nevelkým a poměrně izolovaným výchozům vápenců, porfyritů a čedičů (Velenovský, Schustler, Domin, Šmarda). Po druhé světové válce podrobné geologické mapování umožnilo srovnat přesněji litologické poměry s vegetační pokrývkou. Vápence a čediče byly zjištěny při povrchu terénu na mnoha místech, kde po bohaté flóře není ani potuchy. Vyslovil jsem proto názor, že výchozy minerálně výživných hornin mohly přispět ke zvýšenému rostlinnému bohatství pouze v závislosti na anemo-orografických systémech: díky výhodně uspořádanému makroreliéfu (produktu dlouhodobého působení vnějších geologických sil) a ustálenému režimu přízemních větrů (s výrazným Venturiho efektem) se na určitých místech v závětří vrcholových plošin po věky hromadil sníh, padaly laviny a rušivě působil plazivý sníh; tím byly erodovány, zbavovány zvětraliny a obnažovány ojedinělé výchozy minerálně bohatých hornin a nevyluhovaná minerální půda mohla hostit náročné populace rostlin a živočichů.

Málo dostatečně jsem zřejmě vyjadřoval druhou stránku téhož principu: že navzdory optimálnímu působení klimatických a nivologických aspektů anemo-orografického systému nemusí v závětrném turbulentním prostoru dojít k obohacení vegetace tehdy, když litologické a stratigrafické poměry jsou pro uchycení, vývin a vývoj druhově bohaté vegetace mimořádně nepříznivé.

Co může přinést (z hlediska odborného růstu) středoevropskému ekologovi dlouhodobá práce v exotických zemích, např. v tropech, kde jste sám pracoval?

Přírodní a kulturní krajiny, v nichž Středoevropan žije a středoevropský ekolog pracuje, se až na výjimky vyznačují mírným chodem fyzickogeografických procesů a poměrně malou složitostí přítomných ekosystémů. Jednoduchost ekosystémů a tím i celé krajiny je zde způsobena malým množstvím životních forem, které se po devastujícím účinku ledových dob do střední Evropy navrátily z chráněných oblastí na jihu a východě kontinentu. Až na pár neoendemitů patří většina našich rostlin a živočichů k druhům, jejichž genetická výbava se udržuje rekombinacemi genů v rámci daleko rozšířené populace. To, co považujeme za domácí druhy, jsou většinou „světoobčané“ překračující daleko naše státní hranice. Mnohé druhy mají své nejbližší příbuzné v krajinách skutečně exotických, např. v teplém Středozemí nebo ve vlhkých tropech. Český botanik nebo zoolog pochopitelně potřebuje „naše“ druhy znát v celé jejich domovině, a když se nechce spokojit s herbáři nebo formalínovými preparáty, musí podnikat zahraniční expedice.

Jako mladý univerzitní asistent jsem ve slovenských horách potkal dřevorubce, který mi u večerního ohně vyprávěl o svých zkušenostech s přírodou Argentiny. Bez rozpaků jsem mu prozradil, že jihoamerickou přírodu z vlastní zkušenosti neznám; neměl jsem však kuráž přiznat, že o vegetaci za hranicemi našeho státu přednáším studentům na Karlově univerzitě jen podle knih. Neznámý dřevorubec mi byl tehdy silným podnětem pro úpornou snahu prodrat se za „železnou oponu“.

Pro biologicky a ekologicky orientovaného přírodovědce je největším darem poznání exotických ekosystémů, jakými jsou např. deštný les, savana, poušť, páramo, mangrove nebo korálový útes. Zejména deštný les je ukázkou struktur i energomateriálových a informačních procesů, jež v přírodě spojují rostliny a živočichy do křehkého celku. Několik týdnů táboření v pralese na říčce Akasa při hranici Ghany a Pobřeží Slonoviny mně dalo víc nežli předchozí studium Richardsovy monografie - tehdy nejlepšího shrnutí ekologie tropických lesů.

Rozsáhlé oblasti lesa jsou vykáceny anebo vypáleny; proces savanizace je mění v polokulturní savany; tropické savany se zase ztrácejí v procesu dezertifikace. Dynamika těchto změn je obrovská. Rozvojové země mají nedostatek prostředků a odborníků pro racionální čerpání přírodních zdrojů a ochranu potenciálně nejcennějšího bohatství, jímž je biodiverzita. Je proto povinností odborníků z univerzit ve vyspělých státech solidárně přispět ke studiu všech ekosystémů, jež mnohotvárná leč jednosměrná evoluce již nikdy nezopakuje. Čeští biologové, geobotanikové, zoologové a ekologové této solidaritě hodně dluží.

Ve svém oboru jste měl na katedře botaniky UK velké předchůdce - profesory K. Domina, V. Krajinu, J. Kliku; vše se vyvíjí - oborové směřování i nároky na pedagogickou práci. Jak hodnotíte zmíněnou tradici i současnost školy?

Geobotanika se na pražské univerzitě pěstovala a vyvíjela z regionální floristiky a ze systematiky a taxonomie cévnatých rostlin. Prof. Domin byl převážně taxonom s obrovskou terénní zkušeností a znalostmi květeny předválečného Československa. Jeho první monografie o českých horách a pozdější spisy o slovenských a podkarpatoruských oblastech kladly důraz na určení diverzity druhů rostlin, popis jejich regionálního rozšíření a úvahy o genezi rostlinného krytu. Práce tohoto zaměření Domin považoval zprvu za „rostlinogeografické“, později „rostlinosociologické“ a “geobotanické“. Již v roce 1923 napsal originální metodiku rostlinné sociologie a navrhl desetičlennou semikvantitativní stupnici pro odhad populací v lučních porostech; v různých úpravách se tato stupnice používá dodnes (často právě v západních zemích). Je třeba dodat, že jeho “Projekt přírodního parku tatranského“ předběhl skutečné vyhlášení Tatranského národního parku (r. 1949) o dvacet let.

Právě v oblasti Vysokých Tater prof. Domin zasvětil do základů geobotaniky svého žáka V. Krajinu. Ten rychle přeskočil rostlinogeografické zaměření a vypracoval se na vynikajícího fytosociologa a ekologa. V habilitačním spise o tatranské dolině Mlynica mimořádně podrobně popsal rostlinná společenstva nejen z hlediska floristického složení, ale i z hlediska jejich vazeb k půdě, mikroklimatu a zasněžení. Jeho působení na pražské univerzitě přerušila 2. světová válka a r. 1948 je ukončil nástup totalitního režimu. V následném působení na univerzitě ve Vancouveru v Kanadě se V. Krajina ukázal jako tvůrčí badatel a učitel, který dokázal rozvinout teorii biogeoklimatických zón a navždy se zasloužil o kanadskou přírodu založením sítě ekologických rezervací.

Za geobotanickou katedru pražské univerzity - nedobrovolně uvolněnou prof. Krajinou - zasedl v r. 1951 J. Klika, původně profesor botaniky na Vysokém učení technickém. Na univerzitu se tak dostal neobyčejně zkušený geobotanik, který se v Československu zasloužil o zavedení srovnatelných metod curyšsko-montpellierské školy; stal se skutečným zakladatelem zdejší fytosociologie. Prof. Klika patřil k protagonistům syntaxonomie - vědecké klasifikace a nomenklatury rostlinných společenstev ve středoevropském prostoru. Ač sám nepracoval v půdoznalství a klimatologii, vydal pro potřebu žáků a spolupracovníků tři „praktika“ a dvě učebnice fytosociologie. Zasloužil se o průzkum a ochranu čs. přírody: prozkoumal všechny typy ekosystémů, neúnavně zdůvodňoval přírodní rezervace, organizoval „okrašlovací spolky“ a sepsal i první příručku biologického plánování, předchůdce dnešní krajinné ekologie.

K. Domin, V. Krajina i J. Klika, velké osobnosti pražské univerzitní geobotaniky, mají hodně společného: všichni využívali jedinečné vlastnosti vegetačního krytu k pochopení širších regionálních nebo krajinných vazeb a dali své znalosti do služeb ochrany životního prostředí. Zájem o společné věci každého z nich přivedl do politického života. Každý svým způsobem překročil hranice rodné země a významně přispěl do sítě zpětných vazeb, které tvoří moderní světovou geobotaniku. Je jistě velmi závazné působit na katedře, kterou ozvláštňuje vykonaná práce jmenovaných předchůdců. Geobotanika v současném zařazení do bioekologických věd potřebuje komplexní a vyváženou analýzu rostlinného krytu z hlediska ekologického, sociologického i chorologického. Do semikvantitativních přístupů curyšsko-montpellierské školy se nutně vřazují kvantitativní metody škol anglosaských. Rozbory rostlinného materiálu se prolínají s měřeními fyzického prostředí. Teoretické práce se nevyhýbají očekávaným aplikacím v zemědělství, lesnictví a ochraně přírody. Dovnitř i ven proudí vědecké informace z návazných přírodovědných oborů a snadno překonávají administrativní překážky i jazykové bariéry. Mezi studenty i za hranicemi univerzitní katedry své aktéry stále hledá „pluralitní geobotanika“.

Přejeme profesoru Janu Jeníkovi do příštích let hodně životních sil na mnoha polích různotvárného působení - věřme, že ve spojení s Univerzitou především.