Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Otevřené oči a zvednuté obočí

 |  5. 10. 1994
 |  Vesmír 73, 543, 1994/10

Snad jednou přijde doba, kdy pravnuci našich vnuků budou skládat hrdinské eposy o velkých vědcích našeho věku, o jejich slavných badatelských činech a o vášnivých diskusích. Jeden z největších eposů jistě oslaví i vzrušující příběh teoretické fyziky z první poloviny dvacátého století. Jména jeho hrdinů budou Einstein, Bohr, Heisenberg, Schrödinger, Pauli, Dirac, de Broglie a další.

Jaké to asi velké hrdinské činy budou opěvovány nejvíce? Bude to odvaha těchto mužů vydat se, vyzbrojeni jen aparátem čisté matematiky, do světa nepatrných rozměrů, obrovských energií a nedostupných rychlostí? Bude to smělost dobývat území za hranicemi lidské obrazotvornosti – tam, kde se vlny hroutí v částice a kde částice mizí ve vlnách?

Možná, že zcela jiné hrdinství bude jednou ceněno daleko víc. Hrdinství vědce překročit hranice své vlastní disciplíny a dělat to, čím se tradičně zabývali filozofové, dokud se neutekli do svého vlastního oboru. Vzpomínáni budou ti, kdo se již dnes „směle pustí do syntézy faktů a teorií, přesto, že o některých mají jen částečnou znalost z druhé ruky – riskujíce přitom, že se zesměšní,“ abych použil výzvy Erwina Schrödingera. Právě on, tvůrce vlnové mechaniky, byl jedním z těch velikánů fyziky dvacátého století, kteří se nezalekli vkročit na cizí teritoria.

Myslím, že bychom si slavné vědce měli připomínat spíše při výročí jejich knih než při výročí jejich osobních dat. A místo nudných oslavných řečí bychom si raději měli vždy nějakou tu knihu poctivě přečíst. Tak tento rok je tomu právě poctivých 50 let od prvního vydání Schrödingerovy knihy „Co je to život?“ 1) Doporučuji k přečtení – překvapí vás, jak hluboké a stále (či znovu) aktuální jsou jeho úvahy. Navíc je to krásný příklad vědcovy smělosti toulat se daleko za hranicemi svého oboru.

Také jsem si to přečetl a ještě další jeho spisky, obdobně toulavé. (Něco jsem o tom napsal, najdete to v tomto čísle: Vesmír 73, 570, 1994/10). Hlásám, že každý vědec by se měl podobně jako Schrödinger zamýšlet a občas něco napsat (aspoň pro sebe) nejen o své vědě, ale i o vědách jiných, o světě kolem sebe a o sobě samém uvnitř světa. Proč však se málokdo k tomu nechá zlákat? Pominu-li ty, kteří s něčím takovým nechtějí nic mít, a ty, kteří na to nemají (velký rozdíl mezi nimi asi není), zůstává ještě nadějná skupina vědců, kteří se ostýchají čistě ze strachu, že se prozradí jako filozofičtí diletanti. Znají to dobře uvnitř svých oborů a vědí, jak dopadne ten, kdo neumí zasvěceně navázat na vše, co vykonali druzí. Filozofii považují za další velkou disciplínu, jejíž divný měkký jazyk se musí ovládat a v níž se patří dobře znát, co který velikán již dříve (třeba i hodně dávno) vyplodil.

Pravda, filozofie v podobě takovéto disciplíny také existuje, dokonce je to velmi disciplinovaná disciplína, ale to není ta filozofie, kterou mám teď na mysli: jde mi o filozofování jako způsob bytí s otevřenýma očima a zvednutým obočím.

Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností člověka je schopnost divit se. Existují dva typy údivu, výrazně odlišné, a jejich odlišení pomůže odlišit údiv nefilozofa, například vědce (když dělá vědu), od údivu filozofa (když nedělá vědu). I to mám od našeho dnešního oslavence 2) . První typ údivu je běžný, každodenní: Jakto, že tady teď je to jinak než jinde jindy? Jakto, že je to tak, ač bych čekal, předvídal, myslel, odvodil, že to bude jinak? Druhý typ údivu je filozofický: Jakto, že se vůbec s něčím setkáváme, že vůbec něco prožíváme, zakoušíme, že se dokonce divíme? Že vůbec jsme? Že vůbec něco jest?

Chápete ten rozdíl? V prvním případě se divíme, když se něco liší od toho, co je nějak normální, přinejmenším co si dovedeme jako normální představit. V druhém případě se divíme dokonce již tomu, co je normální, a navíc ani nevíme, jak by to muselo vypadat, abychom se nedivili!

Řeknu teď ošklivou věc: cílem vědy je normalizace. To jest zbavování věcí či jevů jejich podivnosti (údivu hodnosti) tím, že jsou rozpitvány, rozpleteny a rozloženy na věci a jevy normální – to jest takové, kterým se nikdo nediví (v tom je vlastně jejich odlišnost od rozmanitých pseudověd, pavěd a nevěd). Normalizace vědce uklidní, aspoň na dobu, než se začne zase něčemu divit. Filozof se nemůže uklidnit nikdy, protože normálnost vrací mezi podivnost a protože místo po odpovědích touží po otázkách.

Poznámky

1) E. Schrödinger: What is Life?, Cambridge, 1944
2) E. Schrödinger, My View of the World, Ox Bow Press, Woodbridge, Conn., 1983, s. 11
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné