Fysiologie hladu.

Hlad je klíčem, jímž otvírá se nekonečná řada svízelů a útrap, které kdy člověka k vrcholi zoufalosti dohnati mohly. Hůzyplné scény z poslední války rozmnožily smutné dějiny jeho; - od tvrze Štrasburské až k nedobytným hradbám Pařížským klestil po boku nepřítele průchod nenasytné výbojnosti jistěji a bezpečněji než prach i koule z jícnů dělových. Francie klesla zubožena hladem! - Národ na světě nejvzdělanější svržen s výsluní slávy a mohutnosti v temno nicoty a bídného úpění - hladem! - Hlad je schopen všeho. Žádná vášeň, žádné tyranství nepřimějou k takým ukrutenstvím jako hlad; zničuje vše, bez studu, bez smilování! Je to nejkrajnější šílenství bojující za bytí či nebytí; je to přechod lidskosti ku zvířectví - k původní divosti. Nikteré péro básnické není s to vylíčiti hrůzný obraz jeho; všecky popisy jsou stínem stínu pravé přesmutné zkušenosti. -

Viděli jste člověka hladem mroucího? Obličej jeho je bledý, bleděžlutý, tváře zapadlé, výraz tahů ssinalý, oči hluboko v důlkách se skrývající svíti podivně, jakoby v nich odrážeti se měla veškerá prázdnota těla. Svalstvo je bez vlády, svadlé a měkké; kůže suchá, slupkavá, nehty zamodralé. Srdce tepe volněji, dech stává se prodlouženým a člověk mimovolně sténá a vzdychá, jakoby bolem přemožen nad tím, čeho se mu nedostává. Hladem přetížený nesnese jasnějšího svitu a silnější hlahol budí v něm zlost a nevrlost; stávať se až přespříliš dráždivým. Rozčilenost zvyšuje se napořád, zapuzuje spánek, spůsobuje blouznění, šílenství - smrt. Možné změny v ústrojnosti člověka dostoupily nejzazší krajnosti; co jmenujeme žitím, ruší se zpovolna avšak úplně a přechod v druhou protivu t. j. v nežití - v stav mrtvý je dokonán.

Leč nemíníme zde vypisovati pro zkormoucení mysli všeliké hrůzyplné obrazy hladu, řádky naše mají směr prajiný - chceme podati o důležitém tomto thematu národního hospodářství naše původní pozorování i nejnovější bádání přírodovědecká. -

Co pověděli jsme o člověku, platí o všech jiných tvorech, platí poměrně i o rostlinách. Hladem ničí se každý život v přírodě. A proč? To vysvětlíme.

Víme dobře, že hlad je nemilým pocitem, upomínajícím nás, abychom se nasytili pokrmem. - Pokrmy jsou k živobytí nezbytně potřebny, o čemž nás každodenní zkušenost dovede přesvědčiti; nejíme-li, ztrácí se tělo naše pomalu a pozbývá síly k práci, požíváme-li s dostatek pokrmů, zůstáváme také při síle tělesní i duševní. Potrava slouží nám tudiž k dvojímu účelu: jednak abychom částky svého těla, které průběhem úkonů životních se porušily, opět nahradili a zároveň rostli, jednak abychom síly v potravě uzavřené vybavili a proměnili v síly živé - v teplo a pohyb. V ohledu prvním je tělo naše jako budova nějaká, kteráž ustavičně boří se a ustavičně znova staví. Sešlé části její musí nahraditi se materiálem novým a čerstvým. Hlad nás pouze připomíná, abychom povinnosti této dostáli. V organismu lidském nepřibývá-li látek, tož zajisté ubývá jich napořád; každým dechem ztrácejí se jisté částky krve, - kyslík je spaluje, jiné částky rostou a vyvinují se dál, jako vlasy, nehty, pokožka, sliz atd., čímž také odebírají tělu stavebního materialu. Dokud je z čeho bráti, neobjevují se žádné příznaky nedostatku; avšak nepřibývá-li potravou nových látek, tedy žije jedna část prozatím na půjčku druhé a tato na půjčku třetí atd., dokud jaká výpomoc je možna. Nejprvé pomáhá tuk v nedostatku, dále mizí ona ústrojí, která vyznamenávají se hojností bílkoviny, tedy svaly, játra, srdce atd., jak později v přehledném obrazci vylíčíme. V ohledu druhém je nám potrava tím, čím je uhlí stroji parnímu. Jako oheň v peci vyhásíná bez přikládání, tak život hyne bez potravy. Částky těla spotřebované nahražujeme bílkovinou (v mase, vejcích, sýru atd.), teplo pak a pohyb dávají nám dílem tuky, dílem škroboviny (mouka, cukr atd.). Věda přírodnická, jak samo sebou se rozumí, s neunavnou pílí sleduje lučebné složení potravy a osudy jednotlivých látek potravních v těle zvířecím a důsledně i lékařství snaží se všemožně z výsledků nauky této těžiti pravidla, jak dlužno zacházeti s potravou v těle zdravém anebo chorobami sklíčeném.

Tak položena juž záhy důležitá otázka, jaké asi nastávají ve zvířeti změny poměrů, zadrží-li se mu jistý důležitý pro výživu druh potravy a pak zadrží-li se mu potrava všecka.

Zkoušky v ohledu tom činěné s velikou opatrností a pečlivostí ač doposud nedostihly úplně cíle, přec juž mnohé velmi zajímavé výsledky vynesly na jevo. Pilný badatel Bischoff na př. činil společně s Voigtem déle než rok zkoušky se psem, jehož krmili střídavě samým masem, občas zase masem a tukem a jindy opět masem a cukrem, dále výhradně chlebem a pak čistým tak zvaným francouzským klihem. S příkladnou vytrvalostí určili každého dne váhu zvířete, vahu a lučebné složení potravy, všech výměšků atd.

Důležitý je pak nález Magendiův, který vyskoumal, že zvířata, krmí-li se po delší dobu tak nedostatečně a skrovně, že by konečně zahynouti musila, neminou se s osudem tím ani tenkráte, když pojednou obdrží s dostatek potravy dříve obvyklé a přiměřené. Zvíře pohlcuje sice náruživě potravu, avšak zahyne asi v stejném čase, v kterém by i při částečném hladu bylo žíti přestalo. Podobného spůsobu zkoušky provedli také Bidder, Boussingault, Chossat, Frerichs, Lehman a j. Zajímavé i stejně hrůzné jsou zvláště pokusy, které činil Chossat s holuby a hrdličkami; umořilť hladem ohromný počet těchto zvířátek, aby dopátral se bezpečných počtů, mnoholi částek té neb oné látky v těle ubývá v stavu hladovém a po smrti. Vzav ku př. dvě hrdličky stejné váhy zabil jednu a vážil velmi pozorně nejvprvé ji celou, pak jednotlivá ústrojí její zvlášť; druhou hrdličku mořil hladem a po smrti hned rovněž tělo její a jednotlivé částky pozorně zvážil, aby shledal poměrný úbytek. Mladé hrdličky mřely mu pravidelně, jakmile jim ubylo asi čtvrtina těla, starým vykrmeným mohla ztratiti se i polovička váhy (46-48 procent) než zemřely; prvnější hynuly po třech dnech, tyto obyčejně po dvanácti nebo i po čtrnácti.

Co se jednotlivých ústrojí dotýče, shledal Chossat pilným vážením, že průměrem ubývala a tímto spůsobem:

Ze 100 dílů tuku ztrávily hrdličky hladem umořené celkem 93 dílů.

Ze 100 dílů krve ... 61 dílů.

Ze 100 dílů sleziny ... 71 dílů.

Ze 100 dílů jater ... 52 dílů.

Ze 100 dílů srdce ... 44 dílů.

Ze 100 dílů střev ... 42 dílů.

Ze 100 dílů svalů prs ... 53 dílů.

Ze 100 dílů svalů ostat. ... 35 dílů.

Ze 100 dílů kůže ... 33 dílů.

Ze 100 dílů ledvin ... 31 dílů.

Ze 100 dílů plic ... 22 dílů.

Ze 100 dílů očí ... 10 dílů.

Ze 100 dílů míchy ... 7 dílů.

Ze 100 dílů mozku ... 0 dílů.

Ze 100 dílů kostí ... 0 dílů.

Jiný podobného druhu výpočet bedlivých zkoušek na kočkách hladem umořených podává Voit.

Dle jeho vážení hynula jednotlivá ustrojí kočky takto:

Ze 100 dílů tuku ztratilo se trávením 97 dílů.

Ze 100 dílů sleziny ... 66 3 dílů.

Ze 100 dílů játer ... 53 3 dílů.

Ze 100 dílů svalů (vůb.) ... 30 1 dílů.

Ze 100 dílů krve (v cévstvu) ... 27 dílů.

Ze 100 dílů ledvin ... 26 dílů.

Ze 100 dílů míchy a mozku ... 3 dílů.

Ze 100 dílů srdce ... 2 1 dílů.

Ze 100 dílů střev (prázdných) ... 18 dílů.

Ze 100 dílů kůže a chlupů ... 26 1 dílů.

Z těchto počtů jasně vysvítá, že zvířata hladem mořená trávila nejvíce z tuku (93 proc.), z krve (61 proc.) a svalů (53 proc.) a dále z takových ústrojí, v nichž nejvíce svalů a krve se nalezá. Nápadno každému asi bude, že svaly prsní, tedy u hrdliček svaly létací rychleji hynuly, než ostatní, kterými se zvíře drželo; - poslednější tedy patrně trávily z předešlých. Mozek na útraty ostatních části chráněn je nejvíce před trávením, z čehož také duševní stav hladnoucích, jak jsme ho shora vylíčily dobře se dá vysvětliti. Vedle těchto zkoušek měřil Chossat ještě teplotu a počet výdechu u každého zvířete, načež se přesvědčil, že při zvířeti tučném, dobře krmeném rozdíl mezi teplotou polední a půlnoční obnáší 0.74 stupně a že rozdíl tento zpovolna se vzmáhá, tak že ve dnech posledních (10. až 13. den hladovění) čtyr stupňů dosahuje. Podobně liší se také počet výdechu. Zvíře dobře krmené dýchalo za jednu minutu pravidelně 31krát, hladnoucí však v prvých dnech 25krát, v prostředních 23krát a v posledních krátce před zahynutím pouze 21 nebo 20krát.

Důmyslné jsou též zkoušky Boussingaultovy, který pečlivě snažil se poznati, mnoholi uhlíku asi vydává hrdlička hladnoucí ve dne a v noci, i shledal, že zvířátko krmené průměrem za hodinu vydychuje 0.258 grammů ve dne, hladnoucí však sotva 0.117 gr.; v noci pak vydychala tučná hrdlička nejvíce 0.162 gr. a umořená krátce před smrtí 0.075 neb jen 0.068 gr. za hodinu.

Ze zkoušek jiných, týkajících se délky života hladnoucích zvířat, připomínáme, že zvířata mající teplou krev nevydrží tak dlouho jako obratlovci nižší. Mlok, želva a j. žíti mohou více let bez potravy a známý fysiolog J. Müller choval hady déle půl roku o hladu a afrického škorpiona plných devět měsíců. Někteří ptáci větší skorem měsíc žili bez potravy, při čemž o polovic váhy na těle ubylo, až konečně 28ty neb 30tý den zhynuli; psi prožili 25 až 36 dnů bez jídla a pití.

Nyní ale pohledněme, kterak se má věc s člověkem hladem mroucím. Statistika podává nám nad míru hojný počet bezpečných dát, z nichž poměrně lze souditi, že zdravý člověk nevydrží déle čtrnácti dnů beze potravy, ač i tato doba je nejvyšší skorem, kterou při lidech silných známe. Melancholikové, při nichž oběh krve a tudíž všeliké lučební pochody mnohem volnější jsou, ovšem snesou déle hlad, tak že dovedou 20 až 22 dní bez potravy prožíti Průměr tento platí, jak samo sebou se rozumí, o lidech v nejlepším věku, při plné síle života jsoucích; u dětí a starších lidí e arci jinak, tito mnohem dříve umírají než osoby věku prostředního mezi 25. a 36. rokem.

Zázračné půsty, trvající měsíce, ba celé roky jsou holým podvodem, jemuž zajisté za dnů našich nikdo již nevěří. V některých chorobách ovšem stává se, že nemocný vydrží dlouho bez potravy, aneb při výživě velmi skrovné, obmezující se na některé léky zejména při nemocích míchy může nemocný bez pocitu hladu velmi dlouho potravy postrádati.

Velmi pěkná pozorování o množící se vodnatelnosti ústrojů při zvířatech hladnoucích činil Rancke a Voit. Zvláště poslednější badatel shledal, že množství vody ve svalstvu hladem umořené kočky o dvě procenta je větší (totiž stoupá od 74 na 76 proc.) než poměrně u kočky zdravé a silné. Rancke pak v ohledu tom zkoušel žáby a přesvědčil se rovněž, že v zimě, kdy zvířata tato žádné potravy nepřijímají, pevné částky svalstva jejich o 4 procenta (z 21 na 17) totiž se zmenšují, kdežto naopak tolik vody jim přibývá. Dlouhotrvající choroby, které pravidelnou výživu ruší, mají rovněž takový účinek u člověka. Starý, sešlostí věkem zemřelý muž ztratil valně pevných částek v jednotlivých organech těla svého, začež poskytnuta mu náhrada rozmnožením vody. Aby i v tomto směru ustanovila se přesná míra ztráty, zkoušel Bischof a později Rancke ústrojí zdravých lidé odpravených ihned po smrti, a starců, zemřelých marasmem. Výsledek byl následující:

Pevných látek nalezeno:

1. u muže prostředního věku:

ve 100 dílech čerstvých svalů ... 24 dílů,

ve 100 dílech čerstvého mozku ... 25 dílů,

ve 100 dílech míchy ... 30 dílů.

2. u starce:

ve 100 dílech čerstvých svalů ... 15 dílů,

ve 100 dílech čerstvého mozku ... 19 1 dílů,

ve 100 dílech míchy ... 27 dílů.

Maně vyskytuje se nám teď otázka, proč smrt hladem tak záhy nastupuje, dokud sotva polovina částek tělesných se ztratila. Fysiologové dosud neshodli se o pravém výkladu. Zdá se však pravdě nejbližší, že právě příbytek vody v jednotlivých ústrojích ruší pravidelné okysličování. Zejmena spůsobuje zvodnatelnění, umdlelost a seslabení svalstva, čímž opět dýchání a pohub srdce, jakož i oběh krve značně se zmirňuje a ruší. Krásně líčí Lermontov podobný účinek hladu popisem starce, který usídliv se v jeskyni hladu a bídě nejtěžší v krátce přiučil se; avšak jaký toho byl následek, že

zbaven svěžesti i sil

vlékl se po horách s těch chvil

jak kopytem had udeřený.

Takové jsou patrné příznaky ochabování výkonův životních, a nezabrání-li se ještě v čas postupu jejich a množení se, mají v zápětí nezbytně smrt. Překročí-li hladem zmořený jisté meze tohoto porušení, pak zajisté je ztracen, i kdyby opět výživy nejlepší tělu svému mohl poskytnouti. Smutná zkušenost dovodila tento původní náhled Magendiův bezpočetnými příklady.

Pocit hladu vyskytuje se vůbec v žaludku a jen v řídkých případech při velikém hladovění šíří se až do střev i do konečníku. Jakmile však žaludek naplníme potravou, mizí pocit hladu buď vesměs nebo z části, t. j. ze žaludku, kdežto ve střevech při zúžení vrátníku i na dále trvati může. Podobný účinek jako naplnění žaludku potravinami jeví také pití lihovin. Kdo pije, nepotřebuje jísti, říkávají jistí lidé, jimž není nad kořalečný silný nápoj. Ovšem že se tím jen žaludek šidí, rovněž jako kouřením, žvýkáním tabáku, polykáním opia aneb požíváním nestravných zemin k vůli "vyplnění prázdného břicha." Při chorobách žaludku, zejmena však při porušeném vyměšování žláz žaludkových mizí někdy i na delší dobu pocit hladu, byť by chorobný sebe méně nebo nic nepožíval. Z těchto praobyčejných pozorování, která zajisté každý ze zkušenosti dobře poznal, dlužno jediné žaludek, jinými slovy nervstvo v obvodu stěn žaludkových a střevních se rozporostírajícíc opvažovati za původce pocitu haldu i jeho občasného ukonejšení. Avšak ze známých případů, že pocit hladu rovněž vycpáním žaludku látkami nestravnými na jistou dobu ukojiti se může, lze také ústřední částky oněch nervů za dráždidla téhož pocitu a jeho utišení vyznačiti, neboť takové zřejmé ošizení žaludku nemůžeme jinak si vysvětliti, leda tím, že ústřední konečky nervstva žaludkového byly onoho dráždidla, kteréž prázdnota žaludku spůsobovala, na chvíli zbaveny, aniž by vlastně o pravém stavu věci se přesvědčily. Když pak z nevýživných látek ze žaludku žádná výpomoc jim nepřicházela, tož ovšem probudil se v nich opět týž pocit hladu a sice tím silnější a bolněšjí.

(Pokračování ve Vesmíru 1, 69, 1871/9)