Pozorování oběhu krve na živých ssavcích.
Kterak krev koluje v těle zvířecím, o tom několika slovy každému všeobecný obraz podati možná.
Sluší jen přede vším pamatovati, že krev těle zvířecím obíhá v žilkách, t. j. rourkách, které nemají nikde otvoru. Začátek i konec všech těch tisícův a tisícův rourek je srdce. Ze srdce totiž vychází jedna hlavní žíla, která se brzo rozvětvuje na žíly vedlejší, tyto opět rozbíhají se na menší žilky, právě tak jako se peň stromu dělí na větve, ratolesti a nejmenší větvičky. Ke každému ústrojí tělesnému jde jedna nebo více žilek a rozvětvuje se v něm na nesčíslné přejemné rourky, tak zvané vlasničky. Na těchto hlavně záleží; z nich berou všecka ústrojí svou potravu a látku ke svým výrobkům. Tak k. př. játra nabývají z vlasniček svých nejen výživu, aby obstáti mohla, ale i všecku tu látku, ze které vyrábějí žluč a zvláštní druh cukru, t. zv. glykogen. Látky tyto se vypocují vlhkými stěnami oněch rourek, jež jsme nazvali vlasničkami. Když se vlasničky ústrojím některým rozvětvily, sbíhají se zase tak, že z několika menších rourek se stává jedna silnější, z několika silnějších zase jedna ještě silnější, až konečně všecky se sbíhají ve dvě, které přímo k srdci se vracejí. Proto jsme řekli, že v srdci je začátek všech žil i jich konec. Ty žíly, které krev ze srdce vedou, jinak řečeno, všecky vedlejší větve oné hlavní žíly, která ze srdce vychází, mají zvláštní jmeno a nazývají se tepny. Tepny obsahují v sobě krev červenou; ve vlasničkách krev své barvy pozbývá, a stává se tmavou, jak říkáme, černou, a teče žilami k srdci nazpět. Celou tu cestu, kterou každá krůpěj vykonává ze srdce tepnami do vlasniček a z vlasniček žilami nazpět, nazýváme oběhem velikým. Za oběhu velikého pozbývá krev kyslíku a stává se tím černou. Nastává tedy otázka, kterak se zase stává rudou, čili, kterak zase kyslíku nabývá? K tomu je tak zvaný malý oběh.
Srdce je totiž přepaženo příčkou na dvě polovice, pravou i levou. Černá krev všecka se vrací do pravé polovice srdce. Odtud jdou zvláštní tepny k plícím anebo k žabrám. V těchto se krev napojí kyslíkem, zrudne a teče žilami plicními k levé polovici srdce. Z levého srdce, jak jsme podotkli, krev hlavní tepnou zase jde k rozličným ústrojím. Poněvadž ale krev nejen kyslíku, ale i všelikých živných látek ve vlasničkách neustále vydává rozličným ústrojím, musí jí to, čeho pozbývá, stále býti nahražováno. K tomu je potrava. Potrava, ztrávena byvši a proměněna v tekutinu, jde zvláštními rourkami, tak zvanými míznicemi, do krve; co se neztrávilo, vylučuje se z těla. - Po tomto úvodu, jejž učiniti třeba bylo k vůli čtenářům věci neznalým, jděme k věci samé. Držíce ucho králíka proti světlu, spatřujeme sličné rozvětvení žil a tepen. Vlasniček však spatřiti nelze. Ty jsou tak přejemné, že jich jen drobnohledem spatřiti lze. A k tomu ještě drobnohledem, který náramně zvětšuje. Drobnohledy takovými však pozorovati možná jen věci průhledné: ucho králíkovo však en prosvítá a muselo by býti mnoha - mnohokráte jemnější, aby se drobnohledem pozorovati mohlo. Za to se však hodí k tomu žába. Plovací blána mezi prsty je tak jemná, že ji možná pod drobnohledem pozorovati. Proto od mnoha let ve všech vědeckých dílnách jsou žáby domácím zvířetem. Tisíce a tisíce žab ročně je upotřebeno k tomu, aby badatelé na nich svá pozorování činili. Žába se rozepne na sklo, prsty u nohou se roztáhnou a nepohybně upevní a strčí se pod drobnohled. Tu každý, kdo věc nezná, by přímo ustrnul. Vidí tu všelijak rozvětvené žilky, vlasničky, a v nich neteče tekutina, jak by se domníval, anobrž žlutavě rudá těliska oblá, jedno jako druhé, se ženou za sebou, jako kry ledové rozvodněnou řekou. Jsou to buničky krevní. Tekutina krevní zajisté je bezbarvá a rudá barva krve pochází od těchto tělisek. Těliska tato, jichž je v žábě na miliony, jsou skutečnými tvory, jen že je nesnadno o tom ihned přesvědčiti každého. Za to však i nevěřící Tomáš by hned musel býti přesvědčen, že jiná těliska, která takže v krvi kolujou, tak zvaná těliska bezbarvá, jsou skutečnými živými tvory.
Třeba jen kapku krve vzíti, v níž několik takých bezbarvých tělisek je vedle nesčíslných rudých, a pozorovati ji v roztoku soli kuchyňské (1 čásť soli na 200 částí vody) při teplotě poněkud vyšší, a za malou chvíli každý shledá, kterak tato těliska podobu svou mění, násadce jako růžky ze sebe vytryskujou, ano i z místa na místo lezou.
Dle toho každý pochopí, že vědám přírodním zvláště na tom záležeti musí, aby se na zvířeti samém mohlo pozorovati za živa, co se v něm děje. Dokud jen částky zvířete mrtvého pozorujeme, je celé vědění naše kusé. My nemůžeme se tím spokojiti, že z mrtvoly lidské a zvířecí vážíme vědomosti o životě; život sám chceme a musíme pozorovati. Hlavně lékařům o to se jedná, aby tajuplné a minulým věkům zakryté děje přírody viděli očitě, tváří v tvář, aby se dívali do těla zvířecího za živa nástroji tak dokonalými, jako se hvězdář dívá na daleké světy nebes. Proto již časně lékařové na plovací blánce žab zkoumali i nemoci. Kapka žíravého drasla kanutá na blánku spůsobuje zápal č. zánět. Co se při tom děje? To je právě otázka, která zajímá hluboce všecky kruhy lékařské. Mnoho již v té věci na světlo vynešeno, více ještě třeba vyzpytovati.
Jako blesk noc osvěcuje, tak rychle a tak úžasně šel vynález doktora Kohnheima, že při zánětu vzpomenuté buničky bezbarvé ze vlasniček se prodírají ven. Co to byla hluku a vším právem! Ačkoli Stricker již dříve pozoroval, že rudé buničky z vlásniček někdy vystupujou, přece nikdo tak důležitý a dalekosáhlý význam tohoto vystupování neobjasnil před Kohnheimem. Mnoho arci, co Kohnheim tvrdil, a více ještě, co jiní po něm chtěli dokazovat, již zase je vyvráceno; ale od té doby nastalo přesvědčení, že všemožně se musí hleděti k tomu, abychom pozorovali drobnohledem děje životní na zvířeti živoucím. Kohnheim činil svá pozorování hlavně na okruží žab; žábě se rozpáralo břicho, vyndalo se pozorně kousek střívek a okruží jemné a průhledné ku podivu se drobnohledem pozorovalo. Není nic krásnějšího v drobnohledných zkoumáních jako patřiti na toto živé a čilé proudění, pohybování. Co všecko ještě budoucnost v tom ohledu odryje a na jevo vynese?
Abych čtenáři jen povrchně o práci vědecké učinil jakýsi obraz, povím mu příkladem, jaké otázky si přírodní věda klade. Dr. Kessel, mladý lékař nemocí ušních z Giessenu, minulého leta v laboratorium pro experimentální chorobovědu připravil si živé žáby tak, že drobnohledem se díval do ucha na blánku bubínkovou. Některý z okolostojících musel vyváděti rozličné tóny, ku př. udeřením ladidla, pískáním, zvoněním atd., a tu Kessel pozoroval, dějou-li se nějaké proměny v této blánce. Avšak vypukla válka a Kessel nemohl svá pozorování dokonati; jel do své vlasti ošetřovat raněné. Několik dní však před svým odjezdem učinil následující pokus: Rozepjal žábu pod drobnohledem tak, že se díval na blánu plovací; vraziv jehlici do mozku žábě, dráždil proudem elektrickým jisté částky mozku, a hle, najednou přestalo proudění krve. Drobňoučké tepny, v nichž krev kolovala, smrštily se tak, že ani jedno tělisko krevní neproklouzlo, potom se i smrštily žíly. Když dráždění mozku přestalo, poznenáhla opět krev kolovati začala a pokus se mohl opakovati několikkráte po sobě s tímže výsledkem. Velikou důležitost tohoto vynálezu teprvé poznáme později.
Bylo nám divno, když jsme na to patřili poprvé. Stejným časem pracoval v dílně dr. Riegel z Würzburku a ve směru podobném dokázal, jak velmi účinkuje dráždění nervstva i na odlehlé žíly, tepny a vlasničky. A práce podobného směru budou se množiti nyní, až radost. Ubohé žáby! Avšak žába, řekne mnohý. Žába je zvíře chladnokrevné a její ústrojí má snad docela jiné zákony nežli ústrojí člověka a zvířat teplokrevných. Ovšem že tuto pochybnost i každý badatel má. A proto se děly pokusy, kterak by se i na zvířatech teplokrevných mohlo činiti drobnohledné zkoumání za živa. Okruží nebo oponu z břicha malého králíka anebo morčete povytáhnouti, pod drobnohledem rozestříti a pozorovati, není snad tak veliké umění? Arci že není; ale přece to má své obtíže! Předně, zvíře se nesmí hýbati, musí ležeti jako mrtvé a přece žíti. Opakuju ještě jednou, ani toho nejmenšího hnutí nesmí zvíře učiniti, sice je po všem pozorování. Prostředek je konečně po ruce. Kurare, jed to, kterýmž Indianové své šípy otravujou, účinkuje na zvíře tak, že sebou ani pohnouti nemůže. Avšak ono ani nedýchá, srdce sice tluče, ale musí se s ním předsevzíti tak zvané umělé dýchání. Řezem na krku obnaží se u průdušnice, prořízne se, vstrčí se tam trubička a obyčejným měchem se mu do plic vzduch čerpá pomocí obyčejného měchu. Jesti to poněkud obtížné, a proto se raději otravuje hydratem chloratovým. Kventlík tohoto jedu, jehož roztok se pod kůži vstříkne, a to dostačí, aby zvíře bez pohnutí jako kámen leželo několik hodin, dýchajíc ostatně a jsouc na živě. Avšak to není jediná překážka. Jestiť jich mnoho. Všecky však přemohli dva učenci, profesor Stricker z Vídně a Burdon Sanderson, známá lékařská autorita v Londýně. Letošního roku společně v Liverpoolu ukazovali shromážděným přírodozpytcům anglickým své pokusy. Stricker ten spůsob ještě zdokonalil ve Vídni, k čemuž přispěl i Rus Geltovský; králíku otrávenému otevře se malým, na palec dlouhým řezem břicho, vyndá se jemným štětcem opona a pozorně se rozepne na skle. Může se tak pozorovati, ale za nedlouho uschne a odumírá. Proto se musí ponořiti do tekutiny, která život této jemné blánky neničí. Jestiť to buď syrovatina krevní anebo roztok soli kuchyňské ve vzpomenutém rozředění. V roztoku tom by však blánka plovala; aby se ale pozorovati mohla, musí býti upevněna tak, že se ani nepohne. Dobře, upevní se tedy několika balíčky papíru, aby se neporušila. Avšak tekutina se odpařuje a zejmena v roztoku soli se vypařuje voda, roztok se stává hustším a musí tedy neustále tolik vody přikapovati, co jí se odpařuje; kapky padající však vodou by otřásaly; proto zvláštním spůsobem musejí přitékati. Dobře, ale opona v těle je v jistém teple, musí tedy býti roztok také tak teplý. Proto se roztok ohřívá vodou teplou, která pod ním krouží, a teploměr v roztoku pouvřený udává, jaká teplota v roztoku panuje. Dobře, ale skla drobnohledu nad tekutinou by parou naběhla, proto se také musí ohřívati, aby se na nich pára nesrážela. Koluje kolem nich tedy teplá voda. Zkrátka každý pochopí, že všecky ty obtíže, než se přemohou, stojí mnoho přemýšlení, mnoho práce a času, a mnoho pokusů; ale odměna je skvělá. Máme methodu, kterou můžeme použíti k pozorování života v jeho tajné a velebné dílně. Oko je ozbrojeno sklem, zvětšujícím 1200kráte a patří ne na mrtvé částky, ale do živoucího těla. Snadno mysliti, jak se této methody užije. Při ssavcích možná snadno vyhledati nožem jisté nervy na krku atd., drážditi je a pozorovati účinek na oběh krve. A proto možná se nadíti pěkných prací v čase brzkém. Krásné to práce, a krásný věk!