Vesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná škola

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Čeští Habsburskové očima antropologa

Habsburkové pohřbení v Praze, 2. část
 |  5. 2. 1994
 |  Vesmír 73, 95, 1994/2

Nástup dynastie Habsburků na český královský trůn

Když se mladý český a uherský král Ludvík Jagellonský (1506 - 1526) pokoušel u Mohače čelit tureckému vpádu do Uher a tragicky tam zahynul, uvolnil se opět český královský trůn. Ucházelo se o něj hned několik kandidátů, ale výbor volitelů vybraný zemským sněmem se dne 23. října 1526 jednoznačně rozhodl pro Ferdinanda Habsburského (1503 - 1569), kterého zvolil za panovníka české země, a současně odmítl dědičné právo Ferdinandovy manželky Anny Jagellonské. Vedlejší země Koruny české však respektovaly nástupnické právo královny, a proto Ferdinanda nevolily, nýbrž přijaly. Na královský trůn nastoupil Ferdinand, toho jména první, a založil tak několik století trvající vládu Habsburků nad zeměmi Koruny české. Z dlouhé řady habsburských panovníků byli v Praze pohřbeni toliko zástupci prvních tří generací, kteří zvolili Prahu za sídelní město země: Král a císař Ferdinand I. (1526 - 1564) s manželkou Annou Jagellonskou, Maxmilián II. (1564 - 1576) a Rudolf II. (1576 - 1611). Další králové zvolili sídelní město Vídeň a počínaje Matyášem (1611 - 1619) byli pohřbíváni již ve Vídni u kapucínů.

Uvedení králové byli pohřbeni nejprve v hrobce českých králů vybudované Karlem IV. pod kněžištěm katedrály sv. Víta. Později, r. 1589, byly pozůstatky Ferdinanda I. a jeho manželky Anny Jagellonské přeneseny do nového královského mauzolea, vybudovaného před oltářními stupni chrámu. Sem bylo dne 23. března 1577 vloženo i tělo jejich syna Maxmiliána II. Císař Rudolf II. (zemřel 20. ledna 1612) byl dne 1. října 1612 uložen v monumentálním sarkofágu stojícím na podstavci ve středu hrobky českých králů, která byla nově vybudována pod Colinovým mauzoleem. Po pitvě byly jeho vyjmuté orgány (mimo mozek a srdce) pohřbeny 21. ledna 1612 v ostatkové kapli téže katedrály. Konečně r. 1580 byly do hrobky českých králů uloženy i pozůstatky Eleonory, sestry Rudolfa II.

Exhumace pohřbů Habsburků v královském mauzoleu

V souvislosti s restaurátorskými pracemi na Pražském hradě provedla Kancelář prezidenta republiky ve spolupráci s Národním muzeem v Praze i průzkum obsahu královského mauzolea v chrámu sv. Víta.

Ve dnech 21. - 23. 6. 1974 bylo ve výši náhrobních desek mauzolea postaveno velké pódium a mramorové desky Colinova náhrobku s postavami králů byly odsunuty na jeho východní stranu. V jižní části byly postaveny odkládací stoly pro první prohlídku obsahu mauzolea.

Exhumace byla zahájena 24. 6. 1974 prohlídkou otevřeného hrobového prostoru. Na dlaždicovém dně hrobky ležely tři rakve: ve středu rakev Ferdinanda I., nalevo, tj. severně, rakev Anny Jagellonské a napravo, v jižní části, schrána Maxmiliána II. Na rakvích byl prach a zbytky omítky ze stěn hrobky. Na víku rakve Ferdinanda I. ležela ve výši hlavy drátěná zlacená korunka.

Protože rakve těsně vyplňovaly prostor hrobové dutiny mauzolea, bylo rozhodnuto zavěsit lavičku ve středu hrobky nad rakví Ferdinanda I. a z ní zahájit exhumaci otevřením rakve Maxmiliána II. Poté bylo otevřeno i víko rakve Ferdinanda I. Tím bylo umožněno provést dokladovou dokumentaci o úložních poměrech všech tří pohřbů.

Vlastní exhumace byla zahájena dne 25. 6. 1974 otevřením, zdokumentováním a vyzvednutím pozůstatků Maxmiliána II. Jeho tělo bylo umístěno v cínové schráně 190 cm dlouhé, 52 cm široké a 46 cm vysoké. Víko schrány bylo přiletováno a celá byla vložena do dřevěné truhlice, dnes již značně rozpadlé. Ta byla překována třemi příčnými železnými pásy, s oválnými železnými držadly na bocích.

Tělo zemřelého bylo zahaleno silnou pokrývkou. Po rozhrnutí houně byla obnažena mumie krále Maxmiliána ležící na zádech, s rukama překříženýma nad žaludeční krajinou. Na hlavě zemřelého byla špičatá čapka, jejíž dolní okraj rámoval obličejovou kostru se zbytky mumifikovaných měkkých tkání, které byly místy kryty bělavou práškovitou hmotou. Na obličeji se zachovaly zbytky dlouhého kníru a plnovous, ústa byla mírně otevřená. Mumie byla oblečena do hnědého bohatě zdobeného oděvu. Na hrdle zemřelého byl zavěšen řád Zlatého rouna. U levého boku ležel malý bronzový křížek a korpus, podle levé nohy pak meč v pochvě se zbytky zlatem zdobeného koše. V krajině pod levým žeberním obloukem byla pod oděvem vložena bronzová viscerální nádoba.

Jelikož cínová rakev byla značně proděravělá, bylo rozhodnuto její boky rozstříhat a tak umožnit podložení 1 mm silného plechu pod rozpadlé dno rakve a vyzvednout celý pohřeb in situ. Ale špatné zachování, a především přilnutí dřeva truhlice a zbytků cínového dna rakve k podlaze hrobky znemožnilo podsunutí plechu. Proto byla velmi špatně zachovaná mumie císaře vyzvednuta po částech. Nejdříve hlava, potom hrudník a dolní končetiny. Jednotlivé předměty vyzvedl autor a restaurátoři dr. Losos, J. Ptáček a A. Vorlová. Na připravených stolech na podiu byly sejmuty jednotlivé části oděvu a izolovány zbytky mumifikovaného těla a zbytky výplně tělních dutin.

Jako druhá byla dne 26. 6. 1974 exhumována mumie Ferdinanda I. Tělo zemřelého bylo v cínové rakvi 180 cm dlouhé, v hlavě 60 cm a v nohou 54 cm široké a 35 cm vysoké. Ta byla vložena do dřevěné truhlice, na kratších čelech opatřené velkými bronzovými držadly.

Mumie krále byla položena na zádech a celá zakryta houní. Hlava, zakloněná do severozápadního rohu rakve, byla bez pokrývky. Obličejovou kostru mumie pokrývala tmavohnědá rozpraskaná amorfní hmota, takže očnice ani apertura piriformis nebyly viditelné. Štěrbinou v popraskané hmotě prosvítaly přední zuby.

Mumie byla oblečena do sametového šatu, spodků, punčoch a bot a celá zahalena do dlouhého kabátce. Pohřeb byl bez přídatků a ozdob. U levého boku stála zlacená viscerální nádoba uzavřená víčkem s knoflíkem. Pro velmi špatné zachování mumifikovaného těla bylo i zde nutno vyzvednout mumii po částech.

Jako třetí bylo dne 26. 6. 1974 exhumováno tělo královny Anny Jagellonské. Její mumie byla pohřbena v cínové truhlici 196 cm dlouhé, 65 cm široké a 52 cm vysoké. Víko o rozměrech 199 x 66 x 8,5 cm nebylo přiletováno, ale jen volně na rakev položeno. Po bocích rakve bylo po třech kruzích.

Zemřelá spočívala na zádech přikryta lehkým rubášem, který byl z hlavy a levé poloviny těla shrnut. Na hlavě měla čepec, pod bradou zavázaný. Viditelná obličejová kostra nebyla překryta zbytky mumifikovaných tkání. Tělo spočívalo v hnědém šatu s rukávy zdobenými sámečky. Na hrudi ležel zlatý náhrdelník. Ruce byly překříženy na prsou a svázány v zápěstí tkanicí. Pravá ruka ležela na levé. Na pravé ruce byly dva zlaté prsteny, pod levou rukou stojánek krucifixu zhotovený z větévky a rozpadlý korpus (Kristovo tělo), snad ze slonoviny. Prstní články byly rozházeny v neanatomické poloze. Hrudník mumie byl propadlý, dutiny tělní neměly výplně. Na nohou měla zemřelá kožené holinky. Ze stejných důvodů jako u ostatních bylo opět nutno provést vyjmutí mumie po částech. Lebka byla zachovaná velmi dobře, ostatní tělo špatně.

Manipulace s těly zemřelých

  • Balzamované tělo krále Ferdinanda I. bylo dáno do cínové rakve, ta zaletována a umístěna do cestovní bedny, ve které bylo tělo přivezeno z Vídně do Prahy a pohřbeno v královské hrobce v kněžišti katedrály.
  • Tělo Anny Jagellonské bylo konzervačně ošetřeno, ale ne mumifikováno, a vloženo do cínové schrány s volně položeným víkem. Rakev byla také pohřbena v královské hrobce v kněžišti.
  • Zemřelý král Maxmilián byl balzamován a jeho cínová rakev zaletována a uložena do dřevěné truhlice. V ní byl z Řezna převezen do Prahy a zde pohřben.
  • Roku 1590 byly všechny tři rakve přeneseny do nového královského mauzolea, které zde pro své rodiče dal vybudovat Maxmilián II. Císař Rudolf II. však do mauzolea pohřbil i svého otce.
  • Při této nebo jiné příležitosti bylo otevřeno víko rakve Anny Jagellonské, jak o tom svědčí shrnutý rubáš z hlavy a levé poloviny těla, a především neanatomická poloha kostry obou rukou a porušení a rozhození zlomků krucifixu, který byl původně vložen do svázaných rukou. (Byly prsteny přidány v době přenášení pohřbů?)
  • Po vyzvednutí všech rakví byla provedena dne 9. 7. 1974 měřičská dokumentace hrobové dutiny mauzolea.

Zachovalost a konzervace pozůstatků

Všechny zkoumané mumie byly značně rozrušeny nadměrnou vlhkostí hrobové dutiny mauzolea, kterou nasávaly textilie a mumifikované měkké tkáně a výplně tělních dutin. Původní větrací systém hrobky byl kdysi porušen zazděním větráku (při stavění pódia nad mauzoleem při korunovacích králů) a tak v nevětranném prostoru docházelo ke kondenzaci vodních par. Měkké mumifikované tkáně, a tím i kostry, byly natolik poničeny, že je v zájmu zachováni alespoň skeletu nebylo možno dále uchovávat. Proto byly kosterní pozůstatky očištěny od zbytků měkkých tkání i mumifikačních hmot a laboratorně ošetřeny. Některé již značně demineralizované části skeletu se zachovaly jedině díky tomuto postupu. Jinak by se, ponechány v mazlavé hmotě zbytků mumifikovaných částí těl, po nedlouhé době zcela rozpadly. To jsme mohli zaznamenat z odstupu necelých 50 let (1928 - 1974) při postupujícím rozpadu těla Rudolfa II. Některé kosti jsme museli odvodňovat histologickými postupy, pak vysoušet, a teprve takto připravené je bylo možno podrobit vícestupňové konzervaci polyvinylacetátem, který se nám nejlépe osvědčuje na takto demineralizovaném materiálu.

Kosterní pozůstatky Ferdinanda I., Anny Jagellonské a Maxmiliána II. byly před jejich definitivním umístěním do dutiny Colinova mauzolea vloženy do olověných schrán s volně přiklopeným víkem, které se ukázaly pro další uchování vyskeletovaných pozůstatků jako nejvýhodnější.

Kosterní pozůstatky osobností pohřbených v Colinově mauzoleu

FERDINAND I. (10. 3. 1503 - 25. 7. 1565, 62 let)

Lebka císaře byla mezokranní (77,3), ortokranní (74,0), metrio–kranní (95,7), měla malou mozkovnu euenkefální (1397 cm) a při pohledu shora byla sfenoidního obrysu. Je nápadná dlouhým obličejovým skeletem. Ten je hypereuryprosopní (113,3), hyperlepténní (67,5), má vysoké, úzké čelo nesoucí stopy po obliterovaném frontálním švu. Nadoboční oblouky nejsou vytvořeny, ani krajina glabely není zdůrazněna, naopak nasion je nezaříznutý a kontura čelní přechází plynule do obrysu kostěného nosu. Očnice jsou čtyřhranně vysoké - hypsikonchní (97,4), nos je úzký leptorrhinní (36,4). Jařmové kosti i oblouky jsou slabé, úzké, podobně i apertura piriformis. Velmi nápadná je vysoká a úzká horní čelist, zdůrazněná ještě vpáčením předních stěn. Alveolární výběžky jsou vzhledem k věku zemřelého dobře zachovalé. Nápadné je vypreparování intermaxily. Dolní čelist je dobře vytvořena, brada v laterální poloze ustupuje dozadu.

Stomatologický nález je velmi pestrý. Horní čelist má hluboce klenuté patro. Zubní oblouk je elipsovitého tvaru s kompresí a se stěsnáním zubů v horním frontálním úseku a anomálním postavením zubů. Dolní oblouk má tvar paraboly mírně asymetrické, v krajině -3 a -4 vestibulárně vyklenutý. Komprese dolního zubního oblouku se stěsnáním zubů se uplatňuje rovněž v krajině dolních frontálních zubů. Hlavice kloubní jsou nesouměrné a na pravé je mediálně vyvinuta osteoartróza. Vestibulárně u všech zubů se nacházejí osteofytické výbežky v maximální velikosti u +2 a +3. Na okrajích alveolů u intravitálně ztracených zubů tyto osteofyty nejsou vyvinuty. Osteofytické výrůstky na alveolárních výbežcích svědčí pro vyhojenou chronickou gingivitidu. Průměr abraze 2,5 nepravidelná s převahou ad vestibulum v dolní čelisti. O poměrech čelistních hovoříme odděleně.

Hlavním formujícím elementem postkraniálního skeletu je sloupec páteřní, který je charakterizován značnou kyfózou hrudní páteře a sinistroskoliózou. Přítomné spondyloartritické změny na páteři dobře vysvětlují její patologický tvar. Především Th 4-5 a Th 6-7 mají spojená těla v celém předním obvodu, ale bez vytvoření výraznějších valů. Na Th 8 a potom Th 9 - 12 nacházíme velké osteofyty lokalizované v průběhu pravostranného podélného páteřního vazu. Lumbální úsek páteře je v normě odpovídající věku jedince.

Obloukovitá záda císaře v pozdním věku jistě ovlivnila držení jeho těla a opticky snížila i původní výšku postavy. Ta byla stanovena z délky dlouhých kostí na 168 cm.

Celkově je možno říci, že postkraniální skelet zemřelého je střední až slabé robusticity, což svědčí o štíhlé postavě císaře. Jinak na kostře nenacházíme výrazně patologické projevy kromě mírně produktivně-degenerativních změn na velkých kloubech dlouhých kostí. Odpovídají však věku jedince. Pro doplnění jsme vyšetřili i strukturu kompakty na tibiích - je zdvojená.

O podobě císaře máme dostatečnou představu z dobových portrétů a obrazů, reliéfů na medailích a konečně z plastického portrétu na náhrobní desce mauzolea, který měl za předlohu posmrtnou masku. Dále máme k dispozici i výstižné dobové popisy slovní.

Především popis ve zprávě benátského kupce z roku 1527, kdy Ferdinandovi I. bylo 24 let: Ferdinand nebyl krasavec, byl malý, hubený, bledý, s dlouhým krkem, poněkud dopředu nachýleným. Měl velký zahnutý nos a poněkud vystouplý dolní ret, charakteristický znak Habsburků. Bystré a jasné oči oživovaly obličej. V práci byl neúnavný, povahy až nepokojné. Byl dobrý jezdec, obratný lovec a vyznal se ve věcech politických. Nechybělo mu nepříjemných vlastností a povahových rysů, které se časem vyhranily a vystupovaly nápadněji.

Dále máme k dispizici jeho charakteristiku zapsanou v pamětech rodiny Dačických z r. 1564: Byl zrostu nevelkého, suchý, s otevřenými ústy, maličko nahrbovaný, očí dosti velikých, nosu hrbovatého, bílé tvářnosti, vlasuov prostých, ouduov tenkých, řeči náramně spěšné, mysli vysoké, při tom hněvivý a mstitelný a vtipu vostrého.


ANNA JAGELLONSKÁ (23. 7. 1503, - 27.1. 1547, 44 let)

Lebka královny je hyperbrachykranní (85,5), hypsikranní (75,9), tapoinokranní (88,7), euenkefalní (1277 ccm). Při pohledu v normě vertikální je sferoidního obrysu. Čelo je dobře klenuté a nese zbytky supranasálního švu a v jeho pokračování v metopické linii hmatný val. Na laterálním obrysu je dobře patrná postbregmatická deprese. Obličej je středně vysoký, mezoprosopní (89,7) a mezenní (51,6). Očnice jsou vysoké, hypsikonchní (89,2), nos je úzký leptorhinní (41,6) s nápadně upravenými nosními kůstkami. Sutura nasalis probíhá šikmo po hřbetě nosním a končí při levostranném infranasionu. Horní čelist je silná s dobře vytvořenými alveolárními výběžky nesoucími silný chrup. Jařmové kosti i oblouky jsou utvářeny typicky žensky. Podobně i dolní čelist. Chrup je silný a zdravý. Průměr abraze 1,63 s převahou ad palatum v horní čelisti a ad vestibulum v dolní čelisti s mírnou nepravidelností v mesiodistálním směru v oblasti molárů - bimaxilární protruse.

Královna byla středně vysoké až vysoké postavy 162 cm, podle Bacha a podle Manouvriera střední - jen 156 cm. Skelet je subtilní a kosti gracilní. Na páteřním sloupci mají Th 7-8 spojená těla na přední straně, na Th 9-11 se vpravo nacházejí malé osteofyty.

Jinak nález na kostře odpovídá věku královny. Na sagitálním řezu tibií nedoloženo zdvojení kompakty. O podobě královny nás dobře informují dobové potréty, reliéfy na medailích a konečně i portrét královny na náhrobní desce Collinova mauzolea. Tvar později upraveného nosu sochy neodpovídá skutečnosti.


MAXMILIÁN II. (1. 8. 1527 - 12. 10. 1576, 49 let)

Lebka krále je brachykranní (83,4), hypsikranní (75,7), tapsino–kranní (90,8) s malou kapacitou oligokefalní (1282 ccm). V normě vertikální vytváří krátký sfenoid. Čelo je vysoké, klenuté bez výraz–ných nadočnicových oblouků a zvýraznění glabelární krajiny a se zbytkem supranasálního švu. Nasion opět není zaříznut a kontura čela plynule přechází až na hřbet nosní.

Obličej krále byl vysoký, hypereuryprosopní (97,6) a leptenní (58,3), s vysokými hypsikonchními očnicemi (102,7) na horním okraji se zářezy - incisura frontalis. Nos je úzký leptorhinní (39,2) s nosními kůstkami málo prominujícími. Jařmové kosti jsou slabé, podobně i jařmové oblouky. Horní čelist je dosti široká a nese velmi defektní, ale silný chrup. Horní oblouk má tvar parabolický s mírnou kompresí, což má za následek anomální postavení jednotlivých zubů. Dolní oblouk je parabolický. Zuby v oblouku mají dostatek místa. Průměrná abraze 1,87 je mírně nepravidelná s převahou ad vestibulum v dolní čelisti.

Pravý processus styloideus elongatus je 7 cm dlouhý a při odstupu se ztluštělinou, která by se mohla vysvětlit jako vyhojená fraktura osifikovaných částí výběžku a  osifikací v průběhu  ligamenta anebo pseudoartrosa výběžku. Vlevo je výběžek nepatrný. Tento nález mohl podmiňovat klinické projevy styloidního nebo stylokarotického syndromu s  neuralgiemi nervi trigemini nebo n. glossopharyngei, nebo potíže z poruch vegetativního nervstva.

Výška postavy stanovená z délky dlouhých kostí byla střední, 165 cm. Tuto výšku jistě ovlivnil i tvar sloupce páteřního, neboť na dvou zachovaných hrudních obratlech nacházíme ventrální výšku těla sníženu, a to z 25 na 19 a u druhého z 20 na 17 mm. Z tohoto nálezu můžeme usuzovat na určité kyfotické postavení hrudního úseku páteře. Bohužel zachovalost hrudní a bederní páteře byla velmi špatná, neboť kosti hrudníku byly zcela zničeny vloženou viscerální nádobou a produkty z její pozdější koroze. Postkraniální skelet je střední robusticity.

Z pozoruhodných nálezů je nutno uvést zjištění dvojené kompakty na tibiích, jak je dobře posouditelné na rentgenogramech, a především na sagitálním řezu kostí. Tento nález odpovídá monoostitické hyperosteóze, se kterou se setkáváme v této formě při nespecificky léčené syfilis. Degenerativně produktivní změny na velkých kloubech odpovídají věku jedince.

Nález ten nepřekvapuje, vždyť je známo, že otec Maxmiliánův, Ferdinand I., težce nesl činy, jichž se syn dopouštěl za života ve vojenském táboře. Nemálo ho hnětlo, že se nevázaně oddával pití a ve styku s žemani nekrotil své vášně. Zapřísahal ho, aby se vystříhal alespoň veřejného pohoršení. Z těchto otcovských obav si můžeme vydedukovat způsob života, kterému Maxmilián II. holdoval.

O podobě císařově nás dobře informují dobové portréty, reliéfy na medailích a i podoba na náhrobku Colinova mauzolea, která byla vytvořena zřejmě rovněž na podkladě jeho posmrtné masky.

Obrázky

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Antropologie

O autorovi

Emanuel Vlček

Prof. MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc., antropolog a lékař, se letos dožívá osmdesáti let (narodil se 1. března 1925 v Rožmitále pod Třemšínem). Čtenáři Vesmíru pana profesora znají především jako autora článků o výzkumu pozůstatků historických osobností. Kromě padesátky knih napsal monografickou trilogii Fyzické osobnosti českých panovníků, kterou v letech 1997–2000 vydalo nakladatelství Vesmír (jednotlivé díly: Nejstarší Přemyslovci, Čeští králové I, Čeští králové II). První článek pro Vesmír napsal již jako gymnazista („Speciální vsunutá kost“, Vesmír 22, 203, 1944/9–10). Nejdůležitějším okruhem jeho zájmů je však paleoantropologie ­Evropy (napsal monografie Neanderthaler der Tschechoslowakei, Fossile Menschenfunde von Weimar-Ehringsdorf a nejnověji Der fossile Mensch von Bilzingsleben).

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...