Správná cena a zažrané stereotypy?

V reakci P. Horáčka jsou dvě pozoruhodná tvrzení. Zaprvé: Musím se však ohradit proti nařčení z „mazání medu kolem huby“. Kolega Tichý nebyl schopen zpochybnit jediné číslo, které jsem uvedl! Zadruhé: Jedním ze základních nástrojů udržitelného rozvoje je „setting prices right“, tj. správné stanovení cen včetně ekologických nákladů. Obě tvrzení jsou myslím stereotypem, který se zažral pod kůži hlavně přírodovědcům a technicky vzdělaným lidem. Patřím do druhé skupiny a vím, o čem mluvím. Následující řádky jsou tedy střelou do vlastních řad.

První tvrzení má kodifikovaný tvar: „Fakta (data) mluví sama za sebe,“ tj. data netřeba komentovat. Uveřejním-li například tabulku emisí, neříká mimo úzký okruh lidí nikomu nic. Až komentář má vypovídací smysl - a ten si čtenář zapamatuje. Toto poučení je nedokazatelné, musíme se držet příkladů, tj. převzít sociologický přístup. Nedávno mě překvapila kamarádka - noviny prý psaly, že nová kladenská kogenerační elektrárna má enormní emise. Číslo si nezapamatovala ani jedno, jen závěr. Ve své původní reakci na Horáčkův článek jsem žádné číslo zpochybňovat nechtěl, jen ta čísla dát do mezinárodních souvislostí a poněkud zchladit optimizmus.

Druhé tvrzení vychází z podobných kořenů: cena něčeho je objektivní veličina a lze ji přesně spočíst, a pokud předpoklady a metoda byly správné, je správná i cena. Pokusím se ukázat, že něco spočíst lze, ale cena je vždy věcí dohody, i když mnohdy nerovné.

Hledáme-li, odkud se vzala cena nějakého zboží, najdeme bod na škále od ceny určené administrativně politickým úřadem (regulátorem) bez ohledu na náklady, přes nákladovou cenu regulátorem určenou, nedokonalý (monopolizovaný nebo kartelizovaný) trh až k ceně dané dokonalým trhem. Z hlediska liberální ekonomie čím jsme blíž druhému extrému, tím lépe. Ani jeden extrém se ale pochopitelně nevyskytuje v praxi. Zajímavějším předmětem diskuse je šedý střed. Je lepší, když je cena stanovena „osvíceným" regulátorem, nebo velmi nedokonalým trhem? „Osvíceným" regulátorem myslím toho, kdo nepodléhá politickým tlakům a vychází z ověřených nákladů na výrobu a distribuci. A zde je první kámen úrazu: Lze zpřesňováním údajů o nákladech dojít ke správné ceně, tj. je nákladová cena (cítíte ten protimluv?) spočitatelná?

Dokonalého trhu lze snad dosáhnout u rohlíků nebo počítačů. U zboží, jako je například elektřina pro domácnosti, toho asi nelze dosáhnout nikdy. Nedovedu si představit, že si každý měsíc budu vyhodnocovat spotřebu i cenu a volit dodavatele - a ti nebudou mít snahu vytvořit kartel a diktovat cenu přemrštěnou. Tady by se snad měla cena počítat, aby byla správná?

Libovolný účetní vám předvede, jak lze s náklady manipulovat. Tím se dostáváme k současné realitě regulace ceny elektřiny pro maloodběr. Distribuční společnosti musí plakat a naříkat nebo vyhrožovat, a pak je jim povolena vyšší cena, pokud to dovolí politické a sociální ohledy. Zapomeňme ale na správnost původního výpočtu, tato cena je výsledkem dohody (nebo protichůdných tlaků, chcete-li)!

P. Horáček správně upozorňuje na další položku nákladové ceny mimo vynaložené náklady a přiměřený zisk. Jsou to vnější náklady, tj. náklady za hypotetické zboží nebo služby, které výrobci a distributoři elektřiny neplatí, např. zamezení nečistotám, obtěžování hlukem apod. nebo zábor půdy. Říká se tomu také externality. A máme druhý kámen úrazu: Jak tyto náklady stanovit? Metody jsou ještě spekulativnější než zmíněné „skutečné“ náklady. I tyto náklady se ve světě stanovují dohodou (i když podloženou zevrubným studiem) mezi regulátorem a producenty.

Třetím a posledním kamenem úrazu „správných cen“ je, do které kapsy se vybrané peníze posypou. Jestliže se regulátor a distributoři dohodnou na cenách, dostane všechno distribuční společnost, nebo aspoň část přijde státu ve formě ekologických daní? Obě cesty mají své výhody a úskalí: Bude-li distribuční společnost osvícená, investuje vybrané peníze do vnitřního vybavení a ekologických projektů. Je to dnes reálné? I vládě, která je (aspoň trochu) politicky kontrolovaná, hrozí poměrně vysoké nebezpečí, že budou vybrané daně zneužity. Ze všech špatných cest je asi nejlepší daňová reforma, o které se léta mluví, ale zatím kde nic tu nic.

To ale už jsme mimo zmíněnou přímku. Cena obsahující externality je zároveň signál, který nás směřuje do oblasti vyššího dobra. Snad je tím dobrem zlepšení životního prostředí.