KONRAD SPINDLER: Muž z ledovce

Ve čtvrtek 19. září 1991 našli turisté manželé Simonovi v Hauslabově sedle (3279 m n. m.) v Ötztaalských Alpách mrtvolu muže, kterého považovali za horolezce. Nález ležící problematicky blízko k italské i rakouské hranici (jež je zde definována povodím) byl nahlášen jak Italům, kteří s tím na konci týdne nechtěli mít nic společného, tak Rakušanům, kteří zahájili poctivý, těžkopádný úřední postup s vyproštěním a ohledáním mrtvoly. Na mrtvolu se mezitím přišly jednotlivě i ve skupinkách podívat dvě desítky lidí. Všichni (pokud se je podařilo zjistit) byli později vyslechnuti archeology a požádáni o kopie fotografií. Jako jeden z prvních (co ten člověk všechno nestihne?) se u nálezu objevil známý extrémní lezec Reinhold Messner. Téměř okamžitě pochopil, na co ostatní teprve přicházeli – nejde o mrtvolu z 19. století, ale o vzácný archeologický nález. Za poměrně složitých okolností byl mrtvý vyproštěn z ledu a převezen do chladírny Ústavu soudního lékařství. První archeologická expertiza se opírá o typologii měděné sekery a pazourkového artefaktu – určuje stáří nejméně na 4000 let. Z případu se stala senzace a mezi Rakouskem a Itálií propukl spor o mrtvolu. Hranice musela být nově zaměřena, takže se nakonec ukázalo, že Ötzi, jak mu mezitím začali říkat, je skutečně „Rakušan“.

Odbornící zpočátku nevěřili tomu, že by mrtvola mohla v ledu vydržet tak dlouho, ale postupně se ukázalo, že jde o nepravděpodobně šťastný souběh náhod. Muž krátce po smrti zapadal sněhem a nikdy zcela nerozmrzl. Sedlo zde má navíc charakter jakési náhorní plošinky, takže Ötzi se nedostal do pomalého a drtícího ledového proudu. Byl nalezen těsně poté, co se polovina jeho těla objevila nad sněhem, ale také jen těsně před tím, než opět začalo hustě sněžit. Několik metrů od muže byla objevena řada nálezů, jaké v evropské archeologii nemají obdobu. Ötzi je možná důležitější než Tutanchamon. Nejprve k datování: radiokarbon ukazuje jako nejpravděpodobnější datum 3200 před Kristem, což by sice u nás odpovídalo starému eneolitu, ale v alpské oblasti se používá označení pozdní neolit. Z bohatého souboru předmětů jmenujme: nedokončené tisové lučiště (původní luk muž zničil či ztratil), dále měděnou sekeru s tisovým topůrkem a dřevěnou krosnu z lískových tyčí a štípaných modřínových „prkének“ spojených trávovými provázky. K jídlu si muž nesl kus kozorožce alpského a jako pochutinu plod trnky. Dále měl s sebou kus troudnatce kopytovitého, nejspíš jako hubku k rozdělání ohně, a dva kousky houby dodnes používané v lidové medicíně – březovník obecný (Piptoporus betulinus).

K základní výbavě „ledového muže“ patřil opasek z kůže tura s taškou podobnou „ledvince“ dnešních turistů. V ní měl škrabadlo, vrták a čepelku, v jejíchž prohlubeninách bylo nalezeno peří používané k úpravě šípů. Drobné úlomky pyritu, který se v kombinaci s pazourkem ještě nedávno používal jako křesadlo, svědčí o existenci „zapalovače“, i když Ötzi, jak se ukázalo, dával přednost rozdělávání ohně z uhlíků nošených v nádobě z březové kůry. V nádobce byla výplň ze zelených listů javoru mléče, které byly místy propálené uhlíky z šesti různých druhů dřev rostoucích od nížin (jilm) až po subalpinskou vrbu síťnatou (Salix reticulata). Do listí byly zapíchnuty jehličky smrku a jalovce. Kromě toho v nádobě ulpěly plevy a zrní pšenice dvouzrnky. U pasu měl muž drobnou pazourkovou dýku s jasanovou rukojetí. Na ostření dýky používal dokonalý retušér. Tento nástroj, jaký ještě nikdy nebyl nalezen (dřevěné předměty se většinou nedochovaly), vypadá jako hrubá tesařská tužka. Do větve je zapíchnuta dlouhá kost, kterou se pomocí drobných úderů a tlaků ostří pazourkové nástroje. A když se kost otluče, tak se retušér ořeže stejným způsobem jako ořezáváme tužku.

Nechci prozrazovat všechny zajímavosti této pozoruhodné, napínavé, a přitom dobře odborně zpracované knihy, ale uveďme alespoň, že muž měl na sobě čepici, pár nohavic, plášť, zástěru, boty a vrchní nepromokavý oděv z trávy, jaký se v Alpách nosil ještě v 18. století. Muž byl tetován, delší dobu byl nemocný a zemřel ve věku 35–40 let. Analýza DNA ukázala, že muž zapadá do běžného dnešního středoevropského či severského typu. Geneticky je to náš blízký příbuzný, takže se pochopitelně objevují úvahy o „klonování“, o čemž se rakouští archeologové nechtějí ani bavit. Nelichotivě pro nás vyznívá, že Ötzi má zuby sice pořádně zbroušené, ale bez kazu!

Kniha se mi líbí, překlad se mi líbí, uváděné poznatky jsou místy pro evropskou archeologii revoluční. Vydání – na rozdíl od Ötziho zubů – kaz má a je jím použitá tisková barva. Již několik let pozoruji, jak málo tiskařů umí namíchat černou barvu a spokojují se s různými odstíny šedé. To by sice třeba v renezanci nebylo možné, ale horší je, když barva maže anebo se dá – jako v mém čerstvém výtisku – dosti snadno rozmazat prstem. Něco takového je možné prominout u novin, ale ne u knihy za 219 Kč.