Senzační objev druhého levharta obláčkového?
Levhart obláčkový (Neofelis nebulosa) je z mnoha pohledů unikátní kočkovitá šelma. Má například relativně nejdelší špičáky, takže se nápadně podobá známým vymřelým šavlozubým šelmám, ale je také nejmenším a nejvíce stromovým zástupcem velkých koček (k těm kromě něj patří irbis, jaguár, lev, levhart skvrnitý a tygr). Jde o zvíře významné i fylogeneticky, neboť je sesterským druhem všech ostatních velkých koček (není blíže příbuzný ani levhartovi skvrnitému, ani irbisovi – obnovený název „levhart“ namísto dříve prosazovaného a nevžitého „pardála“ tedy spíše mate). Díky své ekologické přizpůsobivosti není naštěstí tolik ohrožený jako ostatní velké kočky a osídluje vedle Nepálu a střední Číny celou Zadní Indii s Malajským poloostrovem, Sumatru a Borneo. Tradičně u něj byly vymezovány čtyři poddruhy: nepálský, kontinentální ze Zadní Indie, tchajwanský a sumatersko-bornejský. Po kombinaci molekulárně-fylogenetických analýz řady genů s analýzou kresby srsti se ukázalo, že v jihovýchodní Asii žijí ve skutečnosti pouze dvě odlišné formy, ale zato si obě zaslouží status druhů. První druh je vlastní levhart obláčkový (Neofelis nebulosa), zahrnující původní kontinentální, nepálský a tchajwanský poddruh; druhý je levhart Diardův (Neofelis diardi), žijící na ostrovech Borneu, Sumatře a Batu u Sumatry. Není ovšem vyloučeno, že levhart Diardův osídluje také jih Malajského poloostrova, možná až po šíji Kra, ale to bude nutno ještě potvrdit. Kromě toho, že se oba druhy liší na první pohled (levhart Diardův má zřetelně tmavší a menší nepravidelné obláčky, uspořádané jakoby ve více řadách po bocích těla, často mívá uvnitř obláčků skvrny a jeho srst je celkově šedavější – viz obrázky na protější straně), je senzačním zjištěním i časová stránka jejich odlišení. Nejenže se levharti obláčkoví jako celek odštěpili od zbytku velkých koček už před 6,4 milionu let (ve svrchním miocénu), ale také k oddělení levharta obláčkového a Diardova došlo už před 1,4 milionu let (ve spodním pleistocénu). Borneo bylo od mladších třetihor v důsledku poklesu hladiny oceánů v ledových dobách mnohokrát propojeno pevninou se Sumatrou a zbytkem kontinentální Asie – je tedy zřejmé, že za oddělením obou levhartů stojí jedna z časných kolonizací příslušných oblastí.
Díky těmto novým objevům se také ujasnily ochranářské priority. Nyní víme, že takřka vyhubený původní tchajwanský levhart obláčkový (N. n. brachyura), domněle krátkoocasý (kůže zakoupeného typového jedince totiž přišla při vyčinění o konec ocasu!), se od kontinentální formy neliší a jeho populace může být posílena z kontinentálních zdrojů. A protože je v lidské péči kromě pár asijských zoo chován jen kontinentální druh, bylo by žádoucí využít prozatímní potenciál 5–11 tisíc bornejských a 3–7 tisíc sumaterských levhartů Diardových pro vytvoření prosperujících chovných skupin v zoologických zahradách, zvláště kvůli rostoucímu tlaku na zbytky původní asijské přírody.
Vymezení levharta Diardova jako nového druhu není v této oblasti ojedinělé, podobně byli nedávno na druhovou úroveň povýšeni tygr sumaterský (Panthera sumatrae) a tygr jávský (Panthera sondaica), a navíc se ještě zdá, že by si druhovou úroveň mohl zasloužit také jávský levhart (Panthera melas?), jasně odlišitelný od všech ostatních asijských levhartů. V žádném z těchto případů tedy nejde o objevení zcela nového zvířete (sám levhart Diardův byl popsán Cuvierem už v r. 1823), ale o posun v našem pojímání druhové diverzity (viz rámeček 1 ).
To nic nemění na faktu, že oblast Sundských ostrovů bude pro svoji komplikovanou minulost i do budoucna pro zoology velice atraktivní. (Journal of Mammalogy 85, 302–310, 2004, Current Biology 16, 2371–2383, 2006, Frontiers in Zoology 4, 15, 2007)
Posun v pojímání druhové diverzity
V poslední době se množí zprávy o nových druzích zvířat, často i docela charizmatických forem, jako jsou zebry, lidoopi a velké kočky. Nejde ovšem o důkaz toho, jak málo známe přírodu naší planety (ve stylu „když objevili nový druh gorily, proč by neobjevili sněžného muže?“), nýbrž o přesun akcentů v našem chápání biologické diverzity, tedy o změnu koncepce druhu. Existuje několik desítek definic druhu; „druhem“ míníme vždy jakousi nejmenší evolučně izolovanou linii. Podle klasické učebnicové definice „biologického druhu“ je společná evoluce u sexuálně se rozmnožujících druhů zajištěna vzájemným křížením jedinců, tedy tokem genů mezi nimi. Druh je potom taková skupina jedinců, kteří se mezi sebou mohou vzájemně křížit a mají plodné potomstvo. Tato definice druhu tudíž zcela ignoruje nepohlavně se rozmnožující organizmy. Navíc ji obvykle nelze prakticky aplikovat na reálné organizmy, které v přírodě pozorujeme. Značnou část známých druhů totiž nikdo nikdy naživu neviděl, známe je podle jednoho zaprášeného exempláře v Britském muzeu a otázka, s kým se plodně křížili, pochází z úplně jiného světa. Ale i když mnohé druhy známe dobře, třeba právě ty zebry a lidoopy, otázka, zda jsou navzájem křížitelné, bývá k nezodpovězení. Populace geograficky izolované (alopatrické), jejichž příslušníci se nikdy nepotkají, se pochopitelně křížit nemohou. Zdálo by se tedy, že k zjištění, zda jde o dva druhy, potřebujeme laboratorní test, který by dokázal, zda se mohou křížit, pokud k tomu mají příležitost. Jenže v laboratoři se zkříží kdeco, tedy i ty druhy, které se v přírodě chovají jako jasně oddělené evoluční linie; právě alopatrické druhy, které se nikdy nemohou potkat, často postrádají speciální reprodukčně-izolační mechanizmy. Zda považovat alpského zajíce běláka za samostatný druh nebo za poddruh severského zajíce běláka, lze jen těžko rozhodnout jinak než poukazem na zastávanou taxonomickou koncepci.V poslední době se proto víceméně z praktických důvodů vžívá odlišné pojetí druhu, takzvaný fylogenetický druh. Jde o skupinu jedinců sdílejících určitý unikátní znak, který se nevyskytuje v žádné jiné skupině jedinců (a není vázán pouze na určité pohlaví či věkovou kohortu). Tohle pragmatické pojetí (druh je v nějakém znaku uniformní a zároveň unikátní) kupodivu nejlépe odpovídá původnímu úmyslu, totiž uchopit druh jakožto nezávislou evoluční linii. Právě fakt, že tok genů probíhá uvnitř fylogenetických druhů, ale ne mezi různými druhy, vede k přítomnosti unikátních, ale v rámci druhu uniformně rozšířených znaků. Tím se ovšem dostáváme oklikou zase k biologickému druhu: druhovost ovšem zjišťujeme analýzou vlastností jedinců, tedy něčeho, co opravdu vidíme před sebou, nikoli spekulacemi o populační genetice zúčastněných organizmů, o níž obvykle nevíme vůbec nic. Snad jenom dodejme, že diagnostickými znaky druhu mohou být vlastnosti morfologické, molekulární i ekologické a etologické; důležitá je pouze jejich unikátně-uniformní distribuce. (I mezi zastánci „fylogenetického“ druhu se stále vede spor, zda takový druh smí či nesmí být tzv. parafyletický, ale to dodáváme jenom proto, aby eventuální fajnšmekři mezi čtenáři věděli, že to víme.)
V praxi vede aplikace fylogenetického druhu k tomu, že alopatrické populace, odlišné třeba jen drobnými, zato unikátními znaky, se stávají samostatnými druhy, zatímco povlovná variabilita v rámci jedné populace ztrácí taxonomickou hodnotu vůbec. Taxonomie se tedy výrazně zjednodušuje – mizí složitá hierarchie naddruhů, druhů, poddruhů, forem a variet; ovšem počet druhů pochopitelně roste (numerická analýza taxonomických revizí ukázala, že skoro o polovinu). To má samozřejmě závažné praktické důsledky pro ochranu přírody: stane-li se z deseti „biologických“ druhů opic patnáct druhů „fylogenetických“, aniž by přibyla byť jen jediná opice, muselo dojít k přiměřené redukci populací i areálů. Průměrný „fylogenetický“ druh je tedy vážněji ohrožený než průměrný druh „biologický; kde stačilo zachránit ohroženého orangutana, tam teď musíme zachránit kriticky ohroženého orangutana sumaterského a ohroženého orangutana bornejského (není-li to celé ještě o něco složitější).
Dokud nás nenapadne, že různé druhy mají různou hodnotu… ale to už by byla jiná pohádka.
Levhart Diardův je tedy nový druh proto, že jsme si (konečně) všimli druhových rozdílů, jež ho odlišují od levharta obláčkového, jinak je to starý známý.
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [580,2 kB]