Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 5

Hlavní nesnáz a omezenost veškerého jazyka spočívá v tom, že v něm musíme věci vyjadřovat popořádku, jednu po druhé, a to ještě v pořádku a skladu zřejmě zcela svébytném, tj. svébytně jazykovém, který není sourodý ani s případným řádem světa, ani s uspořádáním lidského rozumu či intelektu (jak předpokládali v 17. století teologové-logikové-gramatikové z pařížského Port-Royalu), ba nejspíš ani se skutečným „strojem“ naší mysli. Zároveň je však jazyk nezbytným nástrojem této mysli, základem našeho vědomí – i když v této souvislosti se má spíš hovořit o širší schopnosti sémiotické či označovací. Právě z toho vyplývá náš závazek vůči jazyku, náš zájem na jeho dobrém stavu a řádném užívání.

Pohyb myšlení vnímáme často jako bleskurychlý, především ve srovnání s pohybem těles v běžném fyzickém světě, ale také ve srovnání s rychlostí – i samou povahou – naší schopnosti vyjadřovací. Psychologie dokázala existenci nonverbálních forem myšlení poměrně časně, nejpřínosněji pak tvarová psychologie svým pojetím „vhledu“. Pro takový zákmit myšlení máme v češtině nádherné pojmy jako ponětí, povědomí, pomyšlení, pomysl: toto povědomí, spojené s náznakem verbalizace, který snad odpovídá tomu, čemu Vygotskij říká „vnitřní řeč“, mnohdy postačuje, zvlášť „komunikuji-li“ jen sám se sebou, v mezích jediného vědomí; má-li však myšlenka odtud pokročit dál, nevyhnutelně ve svém rozletu zaráží o jazyk a musí se do něho vpravit, a tedy se přizpůsobit jeho zákonitostem. Jiného zbytí není, a lze dokonce tvrdit, že doopravdy jsme nepomysleli nic, dokud jsme to neformulovali (ani pak to není jisté; a pokud o někom řekneme, že rychleji mluví než myslí, míníme tím právě nedostatečné promýšlení).

Rozložení v čase podle řádu jazyka, někdy i v rozpětí dosti značném, od východisek k závěrům, je údělem našeho myšlení a mnohé z nás naplňuje úžasem. Už tady začíná to, čemu se říkalo „babylonské zmatení jazyků“ – protože ani slova, která sdílíme, nechápeme všichni stejně, musíme se o nich dohadovat, dávat si je dohromady z toho uspořádání, v němž k nám doléhají, a dokonce ani na dohodu nemůžeme nikdy úplně spolehnout. Růzností jazyků se nesnáz dál zvětšuje, ale možná je ta nesnáz také výhodou a požehnáním, díky „svébytnému čtení života“, které – řečeno s Georgem Steinerem – jeden každý jazyk nabízí.

Ve 3. čísle letošního Vesmíru žasne Ivan M. Havel nad takovým „svébytným čtením“ bytí, jež vysvítá z jazyka patagonských indiánů Yamanů (nebo možná spíš Jamanů, po vzoru dalších indiánských jmen, obvykle zapisovaných foneticky – např. Kaďuvejů). Yamanský jazyk jako by měl rajskou schopnost vybavovat jednotlivými slovy skutečnosti vázané složitými a zvláštními vztahy, na které my v našich jazycích musíme právě skládat slova dohromady. „…jedno jediné slovo označuje celou složitou situaci včetně okolností, důvodů, účelů a prostředků k dotyčnému jednání, na což my bychom potřebovali nejméně celou větu.“ Jednotlivá slova mohou znamenat třeba: „on nebo ona opodál ode mne na západ“; „uchopit rukama hodně věcí najednou a rozhodit je, aby se o ně poprali chlapci“; atd.

Když pomine první okouzlení, napadá mě, že takový jazyk by zřejmě musel vytvářet nepřeberné lexikon a téměř žádnou gramatickou strukturu, nejspíš by stačilo pokaždé vyhlásit holý podmět a holý přísudek, všechno ostatní by bylo zahrnuto v sémantice použitých dvou slov. Záleželo by jen na volbě slov, ta by ovšem byla nadmíru náročná a významy jednotlivých slov by se posléze musely stát natolik specifickými, že v nejvyšším stupni vypracování by nebylo možné definovat žádné slovo jinak než jím samým, a jazykový systém by patrně implodoval.

Přece jenom je operačně výhodné, mohu-li si domů přinést prostě pět rohlíků, a nikoli 1. rohlík dost solený, ale skoro bez kmínu; 2. rohlík, který jsem ještě před zaplacením nakousl; 3. rohlík menší než všechny ostatní; 4. rohlík, který mi do sáčku zapadl svisle; 5. rohlík, který si schovám na zítra. (Samozřejmě by také bylo možné vytvořit jedno zvláštní slovo pro „pět rohlíků zakoupených odpoledne v samoobsluze na rohu a tamtéž uložených do mikrotenového sáčku, pokud jsou dost slané, protože jiné bych nekoupil“.) Vytvářet raději složité významy kombinováním významově dostatečně jednoduchých prvků, byť v soustavě jakkoli rozsáhlé, to asi lidskému duchu i při všech nevýhodách nakonec svědčí líp. Francouzština, která se ve svém klasickém období vydala ¹⁾ za představou právě opačnou k oné yamanské a byla by nejraději postihovala veškerou novou skutečnost jen s vynaložením radikálně redukovaných prostředků, jejichž kvantita by se pokud možno dál neměnila, vypracovala se v jazyk oproštěný a dost málo dužnatý, zato schopný nadmíru jemně rozlišující myšlenkové výstavby.

Jisté je, že ani čeština není jazyk vzpínající se k rajské plnosti ideální yamanštiny, a třebaže z příčin inherentně strukturních i historicko-společenských nikdy neusilovala ani o vyšší míru formalizace, i v ní jakýkoli souvislejší myšlenkový výkon zabírá čas i místo nutné k rozprostření přiměřené jazykové soustavy, nedokáže se tedy – ó žel! – soustředit v jediném bodě a odtud zřetelně vyzařovat úměrně své genialitě nebo hlouposti. Proto i ten, kdo takové „sdělení“ přijímá, musí je také v celém rozprostření převzít a jeho souvislost v sobě aktualizovat, uzřejmit si ji: to je v komunikaci jeho – více či méně svízelná – úloha, a právě tomu říkám: dávat si slova dohromady. Z poznávacího hlediska má ovšem celý předchozí výklad hodnotu prostopravdy, zvlášť pro jazykovědce. Tím zajímavější může být zamyslet se nad tím, co dělá s jazykem jazykovědec, který při „výměně názorů“ vede svou výpověď tak, jako by čeština jeho protihráče měla náležitosti yamanštiny.