Vrcholový sport, dopink, chléb a hry

Člověk se odjakživa snažil zvyšovat své výkony i uměle – nejdřív v boji, později ve sportu. Stejně jako je možné sledovat už od starověku stopy používání zakázaných látek, lze také sledovat snahy o jejich vykořenění. Přes organizované úsilí sportovních institucí je však zřejmé, že pozornost začal dopink vzbuzovat teprve v posledních letech, kdy počet odhalených případů prudce narůstá. Tour de France ’98, Giro d’Italia, loňské mistrovství svita v klasickém lyžování či ostudné zakončení zimních Olympijských her v Salt Lake City jsou toho přesvědčivým důkazem.
Nejspíš. to souvisí s tím, že se sport – zejména vrcholový – příliš vzdálil svým vlastním kořenům, z roviny čistě zájmové přerostl do sféry ekonomické a politické. Profesionální sport dnes představuje jeden z fenoménu přispívajících k formování kultury přelomu tisíciletí. Stal se náhražkou válečných střetů (funguje jako ventil agrese, která sportovcům i divákům umožňuje, aby – v duchu starořímského „chléb a hry“ – na chvíli zapomněli na problémy každodenního života). Současné pojetí vrcholového sportu je ale pouhou karikaturou antických ideálu, které kladly důraz na harmonický rozvoj fyzických i duševních schopností člověka. Dokonce význam slova „sport“ se změnil tak dalece, že je nejvyšší čas najít pro tuto činnost příhodnější označení, které by vystihovalo, že jde o atraktivní odvětví showbyznysu. V podmínkách vrcholového sportu totiž výkon není prostředkem k dosažení životní harmonie, nýbrž cílem, jemuž je pořízeno veškeré úsilí.
Výkony přesahující hranice lidských možností byly pro veřejnost odjakživa magicky přitažlivé – a dnes se díky nim vrcholový sportovec stává velice rychle mediálně známým a využitelným. Pro svoji zdatnost, cílevědomost, fyzickou krásu a schopnost vysokých výdělků je předkládán široké populaci méně úspěšných jako vzor a stává se obchodně atraktivním zbožím. Jeho cenu určují sekundy, během nichž se objevuje ve vysílacím čase televizních stanic, plocha, kterou mu věnuje denní tisk, počet reklam, které lze umístit na jeho sportovní odiv a náčiní. Na jeho vítězství a úspěchu je závislá existence realizačních týmu, sportovních svazu a olympijských výboru.
Problém dopinku není proto pouhou skvrnou na jinak čistém štítě vrcholového sportu, nýbrž pramení z jeho podstaty, tj. z úsilí dosáhnout úspěchu za každou cenu a posunout ještě dále hranice lidských možností. Jedině takto koncipovaný sport přitahuje média, sponzory, budí zájem veřejnosti a přináší všem zainteresovaným pohádkové zisky.
Limity lidského organizmu jsou však dány jeho fyziologickými a biomechanickými charakteristikami, a tak jsou jedinou cestou k dalšímu posouvání možností odsuzované metody dopinku. Perzekvovat jednotlivé sportovce za to, že dovádějí současné pojetí sportu k paradoxům, které z tohoto pojetí logicky plynou, je pokrytecké. Dopující sportovci nejsou ničím jiným než odpovědí na společenskou objednávku, která je za daných podmínek splnitelná jen prostřednictvím dopinku. Sport se totiž dávno neřídí morálními pravidly, nýbrž je řízen – stejně jako jiné oblasti našeho života – neviditelnou a všemi vzývanou rukou trhu. Vrcholový sport pojatý jako byznys si nutně vytváří instituce byznysu. Provolávané ideály soupeření v duchu fair play, které se snaží zakrýt skutečný obsah sportu, se stávají prázdnými frázemi. Zmíněné instituce ani jejich představitelé však nejsou nemorální sami o sobě – jsou jen zhmotněním stavu společnosti, vycházejí z jejích principů a hodnot. Všichni, kteří vrcholový sport podporují a zároveň z něj těží, jsou proto svým způsobem loajální vůči nemravnému systému, který plodí dopinkové aféry. Tito lidé se sice okázale stavějí proti zřejmým dopinkovým výstřelkům a vytvářejí další protidopinkové instituce, avšak plni se ztotožňují s podmínkami, které tyto výstřelky vytvářejí.
Boj proti dopinku není a nemůže být úspěšný. Nezmění se to, dokud se pozornost nezaměří na samu podstatu vrcholového sportu. To by však bylo proti bytostným zájmům nejen sportovních institucí, ale především velice silných finančních marketinkových, reklamních a sázkových agentur, které je ovládají. Především proto jsme dnes svědky absurdní frašky boje proti dopinku, který nemůže být úspěšný prostě proto, že v daných podmínkách není možné, aby úspěšný byl.
Navzdory tomu by bylo chybou se s používáním nebezpečných látek smířit. Při řešení tohoto problému však nelze spoléhat na snahy sportovních institucí ani věřit v účelnost desítek milionu dolaru investovaných do činnosti Světové antidopinkové agentury. Spíš než k likvidaci dopinku vedou tyto kroky na jedné straně k nárůstu výrobců dopinkových látek a firem vydělávajících na jejich prodeji, na straně druhé k vytváření dalších institucí vydělávajících na boji proti dopinku.
Jedním z možných řešení tohoto problému je určitá forma kriminalizace úzce omezeného poetu dopinkových prostředků (růstových hormonů, hormonů stimulujících krvetvorbu či anabolických steroidů), které nejvíc ohrožují zdraví, a dokonce i život. Ty ovšem neškodí jen poměrně malé skupině vrcholových sportovců, ale také značnému množství mladých lidí v různých fitcentrech, kde tyto látky bývají zneužívány zcela nekontrolovaně. Měkké substance, například kofein, efedrin a další, jež jsou součástí běžně užívaných léků a nápojů, by však bylo nutné uvolnit a jejich užívání ponechat na svobodné volbě svéprávného plnoletého sportovce, poučeného o všech rizikách.
Je nasnadě, že by boj proti dopinku vedený důsledně po právní a medicínsky odborné linii znamenal konec pro antidopinkovou exekutivu a zbořil by i mnohé mýty, jimiž je tento boj opředen. O tom, že se sportovní instituce nebudou svého výsadního postavení (a výhod z něj plynoucích) vzdávat příliš ochotně, proto není sebemenších pochybností.