Zákon o DNA z pohledu občana

Tento článek je reakcí na diskusní příspěvek Jiřího Kožiny.

Jsem velmi rád, že se do diskuse o zákonu o DNA zapojil i čerstvý absolvent práv a zároveň vyšetřovatel Policie ČR.

Na rozdíl od pana Kožiny se domnívám, že pro občana ČR by bylo mnohem lepší a jednodušší, aby veškeré informace o zákonných úpravách týkajících se nakládání s DNA našel v jednom zákoně a nikoli rozeseté po desítkách různých novel zákonů, předpisů a vyhlášek. Stejně tak nemohu souhlasit s tím, že není možné vytvořit dobrý „DNA zákon“ z důvodu blíže nespecifikovaných legislativně- technických nemožností.

Přípravě DNA-legislativy se věnuji již více než 5 let a stejně dlouhou dobu za jeho přijetí lobbuji. Současnou verzi tezí zákona o DNA z dubna loňského roku spoluvytvářela skupina forenzních a lékařských genetiků, právníků, legislativců, zástupců Úřadu na ochranu osobních údajů, Senátu, Kriminalistického ústavu, Ministerstva vnitra ČR, ale také třeba společnosti Iuridicum Remedium či Československé společnosti pro forenzní genetiku. Díky tomuto „multidisciplinárnímu“ propojení se nám dle mého názoru podařilo vytvořit velmi konzistentní dokument, který postihuje většinu doposud neregulovaných oblastí. Teze „Zákona o DNA“ se nevěnují pouze problematice údajně komerčně lukrativní oblasti forenzní genetiky, ale celému spektru problematických oblastí, jako jsou třeba biobanky, DNA databáze nebo povinné akreditace subjektů a certifikace osob. V zahraničí se většinou podařilo tyto oblasti legislativně pokrýt a já pevně věřím, že naši poslanci a senátoři to zvládnou alespoň stejně dobře.

Pan Kožina citoval slovenský „Zákon o DNA“ a označil ho za nepříliš vhodný pro vyřešení všech problémů spojených s forenzní genetikou (musím souhlasit, ale nechme slovenské zákony Slovákům a věnujme se těm našim), ale bohužel se již nezabýval studiem zákonných úprav v dalších státech Evropy či v USA, ani doporučeními Rady Evropy pro tuto oblast. Zjistil by, že situace ve světě je diametrálně odlišná a že jednotlivé země věnují problematice DNA velkou pozornost, a to i na poli zákonných úprav. Na obranu slovenského „DNA zákona“ však musím dodat, že za velmi důležitý paragraf považuji ten, jenž nařizuje uchovat vzorek pro případné budoucí přezkoumání. V ČR je situace taková, že Policie ČR občas buď vzorky pro přezkum odmítne vydat, nebo je rovnou zničí a odkazuje na neexistenci zákona, který by uchovávání nařizoval.

Genetické zkoumání se bohužel netýká jen znaleckých posudků, které jsou jako důkaz předkládány soudu. Lidé si nechávají například testovat své děti „anonymně“ u osoby či laboratoře nezapsané v seznamu soudních znalců/znaleckých institucí a výstupem je pouze výsledek jste/nejste otec. Pokud pak necertifikovaná/neakreditovaná laboratoř „traktoristy Vency“ udělá chybu a mylně určí non-paternitu, tak dítě ztratí tátu, otec své blízké, a tratí na tom nejen oni, ale celá společnost, protože matka samoživitelka má nárok na nejrůznější přídavky a dávky, a ty už platíme my všichni v našich daních.

Takovýto „rádoby genetik“ má tedy obrovskou šanci zásadně ovlivnit životy a osudy lidí a tyto případy se ani před soud nedostanou. Dedukce pana Kožiny je tudíž naprosto mylná. Kapitolou samou pro sebe je problematika kvality znaleckých posudků, na něž se pan Kožina spoléhá. Toto téma jsem ale již rozebral (Soudní znalci ničí lidské životy!, Vesmír 90, 71, 2011/2), a proto na něj nebudu dále reagovat. Myslím, že není od věci zmínit, že Česká republika je ze zahraničí kritizována právě proto, že zde bez jakékoli kontroly či regulace existují a podnikají internetové a garážové laboratoře, které produkují výsledky pochybné kvality a navíc nabízejí i zpracování vzorků ze zahraničí. Takže se nejedná o problém ryze domácí, ale mezinárodní.