Možné světy

Lidé mají zvláštní dar vymýšlet si příhody, které se nestaly, představovat si věci, které neexistují, a bez rozpaků mluvit i o situacích, které jsou veskrze nemožné. Děláme to neustále a vlastně ani nevím, proč jsem napsal, že jde o zvláštní dar. Snad proto, že kameny ho nemají a zvířatům ho upíráme.

Ve vědách, nejčastěji ve fyzice, sehrávají významnou heuristickou, argumentační i problematizující roli myšlenkové experimenty. Jsou jich desítky slavných, například Galileův experiment s padajícími tělesy (k němuž se ještě vrátím), Huygensovy experimenty s rázem pružných těles, Maxwellův démon, Einsteinova zdviž, Schrödingerova kočka. ¹⁾ Myšlenkové experimenty najdeme i ve filozofii; rádi se k nim uchylují zejména filozofové analytického ražení při debatách o povaze lidské mysli: mozek ve zkumavce, Searlova čínská komnata, svět bezduchých zombiů (k nim se rovněž vrátím).

Myšlenkové experimenty, jakožto metoda poznání, jsou svého druhu mostem mezi logikou a empirií, mezi dedukcí a indukcí, mezi testem rozumu a testem světa. Jsou jich rozličné druhy. Jedny hledí od známého k neznámému, jiné si hrají s neznámým, aby ozvláštnily známé. Některé jsou destruktivní, jiné konstruktivní – prvé zpravidla vedou k paradoxu či sporu, aby zpochybnily dříve přijatou hypotézu, druhé nějakou hypotézu ilustrují nebo podporují, popřípadě nás navedou na hypotézu zcela novou. Mnohé myšlenkové experimenty jsou čistě jen náhražkou za neúnosně drahé, zdlouhavé, či jinak bolestivé experimenty reálné. Svým způsobem jsou si však všechny podobny svou konstrukcí: z materiálu světa našeho (pojmů, teorií a skutečného stavu věcí) je vytvořen umělý, „možný svět“ (který se však může posléze ukázat i jako nemožný), a to tak, že některým pojmům je dán jiný význam, některé teorie (přírodní zákony) jsou nahraženy jinými a některé skutečnosti našeho světa jsou vynechány, přidány, či změněny. Co znamená to „některé“, v tom může být problém.

Nejvyšší čas pro příklad: Galileův myšlený experiment. ²⁾ Předpokládejme (s Aristotelem), že těžší tělesa padají s větší rychlostí než tělesa lehká. Představme si nyní, že (ve vzduchoprázdnu) padají dvě tělesa, jedno těžší, označme je T, a jedno lehčí, L, a že jsou spolu spojena strunou. Uvažujme: T urychluje L, ale současně L zpomaluje T, takže výsledná rychlost kombinovaného systému je menší než rychlost těžšího tělesa T. Uvažujme i jinak: kombinovaný systém obou těles je těžší než jedno z nich, a proto jeho výsledná rychlost je větší než rychlost tělesa T. Tedy větší, nebo menší? Jediný způsob, jak se vyhnout paradoxu, je předpokládat (s Galileem), že všechny rychlosti (obou těles i kombinovaného systému) jsou stejné.

Galileův myšlený experiment je destruktivní (pro Aristotelovu hypotézu) a současně konstruktivní (pro Galileovu hypotézu). Proto je slavný. Jeho závěr se zdá být zcela evidentní a zřejmě nic podstatného nebylo opomenuto. Něco však bylo zamlčeno. Je možné, že se paradoxu lze vyhnout i jinak – co kdybychom třeba žili ve světě, v němž se prostým fyzickým spojením těles mění jejich vlastnosti zcela nezvykle, například tak, že se tím zvýší jejich rychlost při volném pádu? Co kdybychom žili ve světě, v němž vůbec nelze tělesa spojovat?

V hypotetických světech myšlených experimentů je záměrně vždy něco „stejně“ a současně něco „jinak“ než ve světě našem. Problém je, že nikdy nedovedeme přesně určit hranici mezi oním „stejně“ a oním „jinak“. Ba co hůř, mezi jedním a druhým se rozkládá nevyčerpatelná říše nepoznaného a nepoznatelného. Proto je namístě opatrnost (ostatně opatrnost podobného typu jako při návrhu a interpretaci experimentů reálných). Například: má smysl něco tvrdit o pohybu bez působení síly, jsme-li ve světě, v němž vše interaguje se vším? Lze mluvit o rotaci tělesa a současně si odmyslit zbytek vesmíru? Lze si odmyslit pozorovatele?

Zvláštní opatrnosti je třeba tam, kde jde o lidské myšlení a vědomí. V současné (západní) filozofii mysli se často mluví o tzv. světě zombiů, hypotetických bytostí v ničem se nelišicích od člověka kromě jedné drobnosti: chybí jim vnitřně prožívané vědomí. David Chalmers staví svůj argument, že vědomí je v našem světě něco jakoby navíc, na myslitelnosti (či představitelnosti) světa, který je do posledního kvarku identický s naším, až na to, že lidé v něm jsou zombiové. ³⁾ Lze si však opravdu představit svět, po němž chodí bytosti stejné jako my, inteligentně se tváří jako my, generují stejně chytré řeči jako my – včetně řečí o vnitřních pocitech a prožitcích, o vlastním vědomí, ba i o zombiích –, bytosti, které však samy nic neprožívají? Snad si to představit lze, jenže takový svět by se musel lišit i v mnoha dalších věcech, například že by v něm neexistovala ani přetvářka, ani upřímnost, ani rozdíl mezi nepravdou a lží. A hlavně by se ten svět lišil v tom, že můj dvojník v něm bych nebyl já.