Madagaskar a endemizmus

Madagaskar a endemizmus, to je vlastně synonymum. Téměř vše, s čím se lze v přírodě tohoto ostrova setkat, je endemické. Celé velké skupiny živočichů a rostlin se nevyskytují nikde jinde na světě. Druhový endemizmus se odhaduje na 60–70 % a jde až na úroveň čeledí. Z živočichů jsou vysloveně madagaskarští například lemuři, bodlíni (podivuhodná čeled hmyzožravců), z ptáků třeba čeled Vangidae ap. Endemičtí jsou i všichni madagaskarští obojživelníci, přesněji řečeno žáby, neboť ocasatí (čolci, mloci a příbuzné druhy) ani červoři na Madagaskaru nežijí. Fauna žab je tu přitom neobyčejně bohatá. V současné době je známo něco přes 160 druhů, což je třeba oproti jižní Africe, odkud bylo popsáno jen necelých sto druhů, ohromující číslo. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že za posledních 30 let bylo na Madagaskaru nalezeno na 70 nových druhů.

Způsob života mnohých madagaskarských žab je velmi zajímavý. Dokázaly se přizpůsobit nejrozmanitějším podmínkám. Např. druhy r. Mantella jsou vysloveně zemní. Přebývají po celý den ve vlhké hrabance a na povrchu se objevují jen v noci nebo jen v některých částech roku. Příslušníci rodů Heterixalus, Boophis (na snímcích), Mantidactylus a dalších jsou naopak vysloveně stromoví. Podobně jako jejich jihoamerické příbuzné z rodu Dendrobates si oblíbily „tůnky“, které se tvoří v paždí listů některých rostlin (Typhonodorum, Pandanus, Ravenala aj.). V těchto drobounkých nádržkách se vyvíjí i jejich potomstvo. Některé druhy stromových žab velmi pečlivě opatrují své potomstvo. U druhu Platypelis pulcher například samec krmí pulce až do jejich přeměny v dospělce. Několik druhů se dokázalo přizpůsobit i suchým až polopouštním podmínkách jihu ostrova. Druhy Plethodontohyla tuberata a Tomopterna labrosa se obejdou bez vody během celého svého larválního vývoje. Pulci žijí ve vlhkém slizovitém pouzdře, které jim samice „vyrobí“.

Rozmanitost žabího života a koneckonců i stoprocentní endemizus ukazují na to, že Madagaskar z biologického hlediska už ani moc není ostrovem, ale spíše malým kontinentem, světem, kde může probíhat vývoj celých velkých skupin organizmů, světem, který si prostě vystačí sám se sebou.

Z materiálů Expedice LEMURIA pořádané časopisem Vesmír a magazínem Koktejl

O endemizmu a ostrovech

Některé organizmy žijí skoro všude, jiné mají jen velmi omezenou oblast výskytu. Těm druhým říkáme endemiti. Nejvíce endemitů žije na ostrovech, což je považováno za jeden z dokladů platnosti evoluční teorie. Podle ní je totiž nezbytným předpokladem vzniku nových druhů reprodukční izolace, tedy znemožnění vzájemného křížení mezi dvěma populacemi. (Kdyby se nezamezilo vzájemnému křížení, genetický materiál by se neustále mísil a nové druhy - jakožto geneticky a evolučně izolované jednotky – by nevznikly). Přitom reprodukční izolace se nejsnáze docílí skutečnou fyzickou izolací jednotlivých populací, k níž dochází třeba právě na ostrovech. Ostrovy jsou zkrátka z definice izolované, a právě díky reprodukční izolaci na nich poměrně rychle vznikají nové druhy. Žádný z dokladů evoluční teorie pochopitelně není nezvratným důkazem – stvořitel by mohl stvořit svět dle libosti, tedy i tak, aby to vypadalo jako výsledek evoluce. V každém případě ale platí, že vznikají-li druhy díky reprodukční izolaci dané reálnou izolací populací, budeme na izolovaných plochách (ostrovech) pozorovat řadu forem organizmů odlišných od forem vyskytujících se na pevnině, což skutečně pozorujeme. Endemické druhy navíc vznikají přednostně v těch taxonomických skupinách, které se nesnadno šíří, což naši představu opět potvrzuje: jen pro ty skupiny organizmů jsou totiž ostrovy skutečně izolované.

Existuje řada příkladů vzniku nových forem na ostrovech, od slavných galapážských „pěnkav“ až po havajské drozofily (nejméně třetina, tedy asi 500 druhů těchto banánových mušek žije pouze na Havaji). Doklady prudkého evolučního rozrůznění (radiace) určitých skupin na ostrovech vedly některé biology k domněnce, že vznik druhů způsobený fyzickou izolací populací (tzv. alopatrická speciace) je převažujícím způsobem vzniku druhů. Má to ovšem háček: výskyt endemitů na ostrovech svědčí přesně řečeno o tom, že v okamžiku, kdy jsou populace reálně izolovány, vznikají rychle nové druhy, neříká to však nic o tom, jakým způsobem nové druhy vznikají na kontinentech a jiných rozsáhlých plochách bez zřejmých bariér (to, co bylo řečeno, platí třeba i pro jezera a řeky na jedné straně a širý oceán na straně druhé). Jinými slovy platí, že izolace vede ke vzniku druhů, ovšem nevíme, jak vznikají druhy, když k evidentní izolaci nedochází. Nikdy samozřejmě nelze vyloučit, že v tom také hraje roli nějaká fyzická izolace populací. O ní ovšem nic nevíme, takže na tom nelze nic stavět. Poučení tedy zní: má-li evoluce k dispozici izolované plochy, dělá nové druhy. A když nemá? Však ona si nějak poradí.