Spasení těl

V řadě indoevropských jazyků spadá slovo pro zdraví v jedno se slovem pro spásu a také celistvost, neporušenost (něm. Heil, lat. salus). Je příznačné, že v přítomné době zaujímá medicína – či lépe řečeno medicínsko-průmyslový komplex (MPK), skládající se z lékařských fakult, škol pro pomocný medicínský a technický personál, nemocnic, poliklinik a dalších zdravotnických zařízení, nemocenských pojišťoven, firem vyrábějících léky, zdravotnickou techniku a jiných podobných institucí – ve společnosti to místo, které kdysi zaujímala církev. Podobně jako vleklá církevní krize v období vrcholného středověku vedla k řadě emočně nabitých společenských diskusí a pohybů od Viklefa po Luthera (po karteziánském obratu se začalo jevit, že spása přijde spíše od vědotechniky a náboženské diskuse a války začínaly pozvolna ztrácet na průraznosti), vede chronická krize dnešního medicínsko-průmyslového komplexu k houstnoucímu počtu kritických zamyšlení nad jeho smyslem a funkcí. ¹⁾

Ekleziomorfní struktury

V zmíněném smyslu nese medicínsko-průmyslový komplex mnohé výrazné rysy ekleziomorfní, tj. „církvotvaré“ struktury spravující nějaké paradigma, byť zahrnuje i komerční složku, která těm nejtypičtějším chybí. Jinak představuje expertní autoritu par excellence v její nejcharakterističtější formě a jakékoli prováděné opatření vždy odůvodní odkazem na ultimátní důvod, zdraví. Spasení těl má oproti spasení duší některá specifika – jeho výsledky jsou jakýmsi způsobem hmatatelné a vyléčíme-li pana Vonáska z kostní tuberkulózy, má z toho, alespoň krátkodobě, větší radost nežli z vágního příslibu věčné blaženosti. Na druhé straně je ale evidentní marnost tohoto snažení v dlouhodobé perspektivě. (Cíle medicíny v žádném případě nejsou vědecké, byť by se takovými mohly jevit – z hlediska vědy jsou choroby minimálně stejně zajímavé jako zdraví a jejich odstraňování a potírání, většinou symptomatické, je cíl mimovědecký – bránění smrti všemi prostředky pak už je cíl zcela protivědecký, neboť máloco je statisticky tak jisté jako naše úmrtí – dočkáme se ho v 100 % případů.)

Není účelem tohoto článku „nasazovat psí hlavu“ na moderní medicínu, neboť její dovednosti a úspěchy jsou zcela mimo diskusi – kdo jednou viděl účinek antibiotik na bakteriální onemocnění či psychofarmak na schizofreniky, popřípadě umné znovusešití mladíka havarovaného na motorce, zajisté to nebude popírat. Na novověké medicíně nejvíce fascinuje její dosud nejsilnější osvobození od kontextu – kortikoid účinkuje na dobré i zlé víceméně nezávisle na osobě předpisujícího či lékárníka, postavení hvězd nebo povaze doby – a proto je nejúčinnější ve své nejinvazivnější formě, chirurgii. Takto se také odvíjí prestiž jednotlivých medicínských oborů – kardiochirurgové či transplantátoři jsou hrdiny dne, zatímco řekněme dermatolog se stěží dostane do zorného pole veřejnosti, to už spíš psychoanalytik, provádějící zákroky v hlubinách jiného typu. Je paradoxní, že je zde často snazší vyměnit srdeční chlopeň než si poradit s některým tvrdošíjným exémem. To, co je na pováženou, jsou mocenské nároky, které tato umění oplétají, i nepřiznaná relativní bezradnost tváří v tvář některým případům. Tak jako hlásala církev zásadu Nulla salus extra ecclesiam, vidí medicínsko-průmyslový komplex svět optikou maximy Nulla sanatio extra medicinam, přičemž sám určuje, co medicínou je a co nikoli – paradoxně došly milosti některé praktiky v teorii s evropskou přírodovědou naprosto neslučitelné, třeba akupunktura. Je otázka, do jaké míry medicínsko-průmyslový komplex a jeho služby přispívají k skutečnému prodloužení průměrného lidského života našich dnů. Lze to odhadnout tak v nejlepším případě na deset let, neboť se obecně podceňuje vliv takových jevů, jako je odpadnutí těžké tělesné práce, výrazné zlepšení výživy, bydlení a dalších faktorů, od momentů na hranici běžných technologií a medicínské hygieny (technologie potravin a pitné vody, zpracování odpadních vod a odpadu vůbec) zcela odhlédnuto. Zhruba tak tomu bylo taky u antických společenských špiček, které žily v dostatku, leč bez antibiotik.

Nahromadění moci

Žijeme v jistém smyslu v bezprecedentní době, kdy se většina lidí dožívá plné délky života, což v minulosti nikdy nebylo. ²⁾ Problémy, které dnes „medicínská reformace“ řeší, jsou až do neuvěřitelných detailů podobné reformaci církevní. Základním problémem je nahromadění a arogance moci, která zbytek společnosti, „laiky“, infantilizuje a monopolně ovládá, sama nejlépe vědouc, co je jim ku prospěchu a co ke škodě, asi tak jako to vědí rodiče u předškolních dětí. Není vůbec náhodou, že největší zájem o rozmanité celostní a alternativní směry v medicíně projevují lidé vzdělaní, zatímco prostší část obyvatelstva s důvěrou očekává spásonosnou pilulku či řez.

Tím větším jhem je pro probudilejší části národa takový fenomén, jako je všeobecné povinné zdravotní pojištění u medicínsko-průmyslového komplexu nebo potupná nutnost formální návštěvy lékaře se zapletením do všech příslušných osidel, chceme-li s rýmou či lehkou chřipkou zůstat den dva z práce doma. ³⁾ Je těžké si nevzpomenout na feudální závislosti, kdy byl nevolník povinen odebrat měsíčně tolik a tolik věder piva z panského pivovaru a ženit se směl jen s povolením vrchnosti. V tomto směru je třeba vidět medicínskoprůmyslový komplex jako integrální součást sociálního státu, jehož málo přiznávaným cílem je také infantilizace většiny populace a její uvedení do závislosti na centrální mašinerii, podobně jako se slepice průmyslové éry už neobejde bez umělých líhní, klimatizovaných hal a mísíren krmiv. I medicínsko-průmyslový komlex musí v komerčně otevřených dobách své pacienty „lovit“ a udržovat – při každé preventivní prohlídce se najde něco, co stojí za další sledování, zdravý jedinec je jen synonymem nedbale vyšetřeného. Často pak mohou být, většinou pochopitelně mimoděk, poškozováni, ať už lékařovou touhou si „zaoperovat“ či přehnanými preventivními opatřeními. Takto (většinou jen mírně) poškození pacienti jsou pak už k medicínsko-průmyslovému komplexu vázáni doživotně – i vlka, samostatného a nespoutaného, je třeba soustředěnou prací upravit do podoby maltézského pinče, aby nám oddaně lízal ruku. Není vůbec náhodou, že právě vzdorovití pacienti na sebe přitahují obzvlášť špatné lékaře, a tím se jejich postavení dále zhoršuje. Ne nadarmo také římské právo tvrdilo, že závazek, obligatio, vzniká mimo jiné poraněním či jiným ublížením, a tím vytváří vazbu, byť třeba nechtěnou. (Zdaleka to neplatí třeba pro zranění v souboji.)

Zásahy do tělesné integrity

Takový rozsáhlý klientský systém je podkladem nejen pro uživení a zbohatnutí praktiků, ale i pro shromáždění dostatečného materiálu na publikace a k získání vědeckých hodností. Přebujení rozmanitých vyšetření, odpovídající „principu předběžné opatrnosti“, a rovněž často diskutované umělé udržování starců při životě na okraji hrobu po dlouhou dobu jsou dány mimo jiné i strachem ze žalob pozůstalých za odborné chyby a jejich stížností, že medicínsko-průmyslový komplex „neudělal dost“. Tato okolnost, ve Spojených státech přebujelá do obludných rozměrů, je jedním z přízraků naší doby, jež není schopna akceptovat, že všeho je do času a i mistr tesař se někdy utne. Kromě zcela patologických případů se zřídkakdy vyskytne lékař, jemuž by vyléčení pacienta a dobrá odborná pověst alespoň poněkud neležely na srdci a který by činil záměrně opak. U soudního vyrovnávání všech životních frustrací si nelze nevzpomenout na poměry na některých amerických univerzitách, kde si studenti od svých přítelkyň před každým pohlavním aktem vyžádají písemný souhlas ze strachu před právními komplikacemi – jak blaze bylo ve srovnání s tím za éry loupeživých rytířů!

Činnost medicínsko-průmyslového komplexu upomíná v některých aspektech i na předkřesťanské či mimokřesťanské praktiky, chápané původně většinou jako náboženské. Nadužívání chirurgických zásahů a záliba v nich nápadně připomíná zásahy do tělesné integrity široké škály kultur – obřízku mužskou i ženskou, vytloukání, zabrušování či inkrustace předních zubů, rozmanité perforace boltců, rtů, nosních přepážek, deformace lebek, tetuáže barevné i plastické, deformace ženských nohou v císařské Číně, prořezávání mužské uretry u některých Australců, ba i četné trepanace lebek u kultur starého Peru, neolitické Evropy i jiných. Všechny tyto zásahy se pohybují na škále mezi úkonem náboženským a kosmetickým, většina jich probíhá v pubertě jako nějaká součást iniciačních obřadů a jsou pevnou součástí dané tradice (co bys byl za muže, kdybys neměl… vždyť bys byl ošklivý a smáli by se ti… všichni to vydrželi, tak to musí být… Bůh přikázal… apod.). Hezky je to vidět třeba na pouštění žilou, které bylo původně (např. u Mayů či Aztéků) formou oběti božstvům, později nabylo terapeutický charakter a téměř u všech kultur bylo neobyčejně rozšířeno – právě na tuto lazebnickou praktiku podnes upomíná miska ve znaku holičství – a posléze jako pověra opuštěno. Dnes se zachovalo v zásadě jen v rámci dodávky transfuzní krve, tedy jako „oběť“ jiným lidem (cesta od služby bohům k službě lidem je v mnoha případech jaksi typická – na domácím „oltáříku“ už většinou nestojí ikona, ale obraz manželky či dětí). Naše kultura má tendenci vydávat řadu podobných zásahů za čistě medicínské, a tudíž „nutné“ (abys zdárně přežil, musíš…), zásahy do tělesné integrity mají vzestupnou tendenci i v jiných oblastech – piercingy, tetování… (Co všechno by asi dokázala dnešní chirurgie se svými dovednostmi, kdyby popustila uzdu své fantazii?)

Německý chirurg Berndt Hontschik ukazuje na případu frankfurtské kliniky, že se nápadná převaha mladých dívek mezi adepty na odstranění apendixu vytratila a počet zásahů prudce klesl (o tři čtvrtiny), když se přestalo s velkorysým preventivním operováním při sebemenším podezření a klinika se soustředila jen na případy zcela evidentní. Pubescentky byly nezřídka přiváděny svými matkami, které se zásahu mnohdy téměř dožadovaly – „zlý muž v bílém plášti“ měl jejich neposlušným dcerám penetrovat do břišní dutiny a vyříznout příslušné střívko, „aby viděly“ (i u matek se vyskytuje v tomto věku, kdy jejich dcery dospívají, nápadně mnoho ženských a žlučníkových operací). Něco podobného by platilo o rutinním trhání mandlí.

Závislost na medicíně

Medicínsko-průmyslový komplex, součást sociálního státu, se chová zhruba podobně jako řekněme hospoda – i šenkýř činí své hosty závislými (zčásti vlastním chováním, zčásti povahou nabízeného produktu), někdy až k chronickému alkoholizmu. Ne že by jim nic nenabízel, naopak – nabízí jim večerní náplň a program, odpočinutí od rodin, přátelské poklábosení, zapomenutí na starosti a boly, příjemné opojení, též i péči o ledviny hojným proplachováním. Obdobně je to ostatně se všemi typy závislostí – jsou tím, co člověka na jedné straně už jako poslední drží na nohou, i tím, co pod ním pomalu odřezává větev. Je pozoruhodné, že stát přítomné doby zuřivě pronásleduje distribuci drog, zatímco činnost výčepů, heren či obchodních řetězců toleruje za patřičného zdanění s úplným klidem. (Islámský svět naopak pronásleduje distribuci alkoholu.) Na alkohol mají evropské státy, jak známo, monopol podobně jako na tabák či dříve na sůl. Mají jej ostatně i na leccos jiného, co jednotlivci-soukromníkovi dovoleno není. Můžou lidi usmrcovat (popravy, válečné akce), zbavovat svobody pohybu (vězení), zabavovat jim část získaného majetku (daně). Určitý díl takto nabytých prostředků je pak možno vydat na boj proti alkoholizmu. Nelze se potom divit, že medicínsko-průmyslový komplex funguje tak, jak funguje (nářky na lékařský stav se pochopitelně ozývaly v každé době stejně jako jeho chvála – přítomná éra je typická právě takovým prokřížením etatizmu technologií a problémů, které s sebou medicína nesla odnepaměti).

Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze často jsou. ⁴⁾ I v církevních dějinách se mnohdy zdálo, že cílem je jenom vybírání desátků (povinné transcendentální pojištění) ⁵⁾ a že zbylé aktivity slouží jen k rychlejšímu vytahování peněz z kapes „oveček“, ale nikdy tomu tak nebylo úplně – holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem. I v ranějším středověku se nerado vidělo, když si kupčík po večerech louskal Písmo svaté, a začal-li je svémocně vykládat, bylo s ním rychle zatočeno. Ne tak snadno umlčitelní, ale o to nebezpečnější byli kacíři z vlastních řad, kteří se tam vždycky nějak vloudí i přes bedlivý výběr dorostu, jeho dlouhé sledování, indoktrinaci a výcvik. Opatrnější či šťastnější z nich mohli v rámci církevní mašinerie po celý život přežít a někde v klidu dokaplanovat, ale svým nadřízeným působili hojné bolení hlavy.

Dojmem zacházení s desetiletými dětmi působí středoevropský zákaz prodeje většiny léků mimo předpis – kuchyňské nože a sirky, jimiž lze způsobit škody mnohem větší, jsou na trhu volně, o autech a sportovních potřebách ani nemluvě. V Turecku, zemi s mnohem menší úrovní vzdělanosti, lze koupit v lékárně cokoli, a přesto Turecko vzkvétá. Jak by asi občané reagovali na všeobecnou ekonomickou péči, kdyby všechna vydání přes 500 Kč revidoval diplomovaný odborník-ekonom a tu zakázal, tu povolil, tu pokáral, tu doporučil? Vlastnoručně si dávkovat v podstatě neškodný penicilin je občanu zakázáno, uzavřít hypotéku na dům za zcela vražedných okolností nikoliv. Mocenské zasahování v oblasti farmak narazilo na podivné úskalí v podobě homeopatie – pokud by někdo vlastnoručně nekoncesovaně „vařil“ třeba analgetika, špatně by dopadl, zatímco není-li z hlediska novověké vědy v roztoku ani molekula účinné látky, nelze prodej dost dobře zakázat. ⁶⁾ Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje medicínsko-průmyslový komplex zcela pozoruhodnou formou. Zdravotnická osvěta jde v posledních desetiletích do absurdních detailů. Viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischemie atd. číhají na každém kroku a v podstatě znechucují všechny smyslové radosti, jak to působivě líčí Le Fanu v knize Vzestup a pád moderní medicíny. Obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz (málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí).

Systém zasvěcování

Bedlivé předpisy tabuového charakteru, zavádějící dozor nad stravováním, odíváním, sexem a mnoha dalšími oblastmi, měly všechny tradiční kultury bedlivě propracované – vědělo se, co má dělat nemocný, co rodička, co bojovník před odchodem do bitvy. Jako medicínská, nikoli primárně nábožensko-tradiční záležitost se tyto předpisy začaly chápat až v nové době. Plakáty varující před klíšťovou encefalitidou a propagující drahou očkovací látku, které jsem kdysi vídal v Rakousku, předčily svou dryáčnickostí a citovým vydíráním zjevně i nejhorší prodavače odpustků 15. století. Eugen Drewermann dokládá velmi plasticky, že katolická sexuální morálka, jejíž málo realistické předpisy lze v dnešní době těžko dodržet, vyvolává v rodinách napjatě neurotickou atmosféru, velmi příznivou tomu, aby se některé z dětí věnovalo klerikálním povoláním a z hříšného a nechutného světa díky tomu „vyvázlo“. (Že je to iluze, mladá mysl nerozpoznává.) Je třeba jen dodat, že v rodinách věřících silně v medicínsko-průmyslový komplex a jeho osvětu vzniká atmosféra velmi podobná, a budoucí uchazeči o tato povolání (pokud svůj stav „nezdědili“, jak se často stává) jsou právě děti bojující s vlastními strachy a nejistotami takto vyvolanými, vposledku strachem před smrtí a snahou se „pojistit“. Mnohý lékař pak potřebuje „své“ nemocné i z tohoto důvodu – řeší si s nimi nejeden vlastní existenciální problém a tvoří, byť nevědomě, něco jako svépomocnou skupinu, jak bude charakterizována dále.

Medicínsko-průmyslový komplex není celosvětově zcela centralizován jako třeba katolická církev, ale je poněkud rozvolněný podobně jako církve protestantské či sunnitský islám, byť mezi rovnými jsou si někteří výrazně rovnější. Tato decentralizace paradoxně výrazně snižuje možnost jakékoliv reformy medicínsko-průmyslového komplexu, neboť každá změna zde vyžaduje consensus doctorum, jehož se dosahuje mimořádně špatně. Je velmi poučné podívat se na medicínsko-průmyslový komplex a jeho úkony jako na instituci primárně náboženskou.

Už celý systém zasvěcování na lékařských fakultách je v mnoha aspektech vším jiným než praktickou přípravou na budoucí povolání a má neobyčejně mnoho konzervativních a archaických rysů. (Stačí se podívat na úvodní pitevní kurzy – lze si přestavit působivější začátek zasvěcení než rozřezat se sobě podobnými několik lidských těl?) Řada zkoušek je velice obtížná a neobyčejně náročná na paměť, sahá daleko za hranice příští praktické použitelnosti (memorování nejjemnějších anatomických detailů i pro ty, kteří nebudou nikdy operovat či je jinak využívat, absurdně široký záběr předmětů, smysluplný snad v 18. století, ale bez skutečného pochopení pro člověka v jeho celku) – „My jsme se to taky museli naučit“, „Co by to bylo za lékaře, kdyby neuměl…“ Velkou úlohu zde hraje tradice, přísné a přesné dodržování medicínských obřadů, postupů lege artis, jejichž nedodržení může mít pro lékaře v případě soudní žaloby neblahé následky (pak se nezkoumá většinou nic jiného, nežli právě zda se dodržel předepsaný postup).

Odzbrojující bylo v souvislosti s diskusí o devitalizaci zhoubných nádorů prohlášení jednoho z lékařů, že úplná resekce novotvaru je „dávnou chirurgickou tradicí“ (odhlédněme teď zcela od toho, zda devitalizační metoda je účinná nebo ne). I v císařské Číně musel lékař, byl-li žalován za nedbalý či smrtící zákrok (stávalo se zřídka, ale přece), před komisí svých kolegů dovodit, že léčil podle starých a uznávaných postupů. Takzvané „doporučené postupy“, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fetvy, nábožensko-právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak vede k unifikaci celého systému, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně a lokální, jakkoli kreativní klerik nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatněji myslící jedinci a zbývají „administrátoři“, ať už zásvětní či časné spásy. ⁷⁾

Svoboda rozhodnutí a dohled shora

Církev od svých počátků zdůrazňovala, že svátosti neuděluje kněz, často slabý a chybující, ze své vlastní síly, nýbrž z moci Bohem propůjčené (církevní interdikt, spojený s nepodáváním svátostí v dotyčné oblasti, byl nesmírně mocnou zbraní, asi jako by dnes byl zákaz poskytování první pomoci – tuto zbraň ovšem medicínsko-průmyslový komplex neužívá, i k úplné stávce se uchyluje spíše výjimečně). Podobně je tomu s novodobým lékařem, který (na rozdíl od léčitele či třeba psychoanalytika) neléčí vlastním charizmatem a mocí, ale silou celého medicínsko-průmyslového komplexu. Ten třeba syntetizuje příslušný umělý hormon a vlastně se na něj váže pacientův ontologický dluh, jak o něm byla řeč už dříve. Mluvím-li s lékaři „z praxe“, často mi říkají, že takové postupy jsou nutné, neboť co všechno by pacienti dělali, kdyby nad nimi nebyl bedlivý dohled… Tento úhel pohledu, zajisté odpovídající středověké církevní praxi i osvícenskému vrchnostenskému státu, zcela neguje úhelný kámen moderních západních demokracií – představu, že jedinec je sám za sebe odpovědný a má svobodu i k tomu, aby konal věci pro sebe skutečně či domněle nevýhodné či škodlivé. Je jistě otázkou, zda se sčítáním hlasů nekompetentních amatérů správně hledá nová vláda pro zemi, ještě víc mne však děsí představa, že vládu dosazuje grémium odborníků na politologii. Jestliže už jednáme tak, že občan pro některá rozhodnutí kompetentní je, nemůžeme mu tuto kompetenci upírat ve věcech jiných, zejména týkají-li se jeho samého. Můžeme se oprávněně tázat, zda je dobře, že některé sekty odmítají krevní transfuzi. Je-li tomu tak, je ale ostudné podávat ji jejich příslušníkům násilím, podobně jako bylo pohoršením nedobrovolné „křtění“ Židů za středověkých pogromů, spojené někdy i s násilným vecpáváním konsekrovaných hostií lůzou. (Domnívám se, že odpovědnost rodičů za děti se týká i způsobů jejich léčení, byť někdy může vést k věcem kontroverzním. Připustíme-li, že do oblasti rodiny může stát či medicínsko-průmyslový komplex neomezeně zasahovat, je po svobodě západního typu.)

Lze se obávat, že Evropská unie, kde alespoň v celku převládá prvek byrokratický nad demokratickým, ponese v tomto směru nejproblematičtější květy. Je paradoxem, že Čína, která demokratické principy tradičně nectí, je zcela benevolentní ve věci léčení – vychází z toho, že každý si zajisté z přepestrého spektra evropských i tradičních metod vybere pro sebe i své blízké to optimální. Reformace v medicíně začíná zcela podobně jako reformace v církvi – voláním po větší kompetenci poučených laiků, jejich svéprávnosti, vyvázání z železné nutnosti předepsaných institucí, možnosti plurality názorů a toleranci vůči nim, v budoucnu i po možnosti tvorby alternativních medicínsko-průmyslových komplexů a po jejich skutečné odluce od státu. ⁸⁾ Teprve když si tyto problémy alespoň zhruba vyjasníme, má celostní pohled na člověka opravdovou šanci pro majoritu společnosti. Vysokým činovníkům medicínsko-průmyslového komplexu pak lze v první řadě doporučit ke studiu nějakou vhodnou příručku církevních dějin.