Spor o Darwina

PHILLIP E. JOHNSON: Spor o Darwina

Nakladatelství Návrat domů, Praha 1996; 215 stran, 190 Kč, náklad 5000 ks

Kniha o evoluci napsaná kreacionistou a právníkem k tomu, jen těžko si představit horší alternativu. Jestli jsem v poslední době již předem přistupoval k nějaké knize s velmi negativním očekáváním, potom to byla právě kniha Spor o Darwina od P. E. Johnsona. Po přečtení úvodu, v němž autor píše, že není biolog, ale že získávání odborných informací nepředstavuje žádný problém, neboť všichni velikáni darwinizmu psali pro běžného čtenáře, mé obavy ještě vzrostly. Na klidu mi nepřidalo ani autorovo tvrzení, že, ač filozofický teista a křesťan, ve sporu mezi Biblí a vědou nebude nikomu stranit a že bude pouze zkoumat vědecké důkazy evoluční teorie a pravidla vědeckého výzkumu a vědecké argumentace z pohledu teorie práva.

Hned na začátku musím uvést, že se mé obavy nenaplnily. Ne že by byl předkládaný text nestranný, jak autor v knize slibuje, to tedy ani zdaleka. Celé dílo jednoznačně obhajuje kreacionistický výklad vzniku a vývoje života a útočí na veškeré poznatky a teorie evoluční biologie. Činí tak ovšem vcelku kvalifikovaně a kultivovaně. Rozhodně se nesnižuje k obvyklým praktikám kreacionistů, tj. ke zkreslování myšlenek, argumentace a teorií biologů nepřesnými citacemi a vytrháváním jednotlivých vět z kontextu. Také nenahrazuje útok na určitou teorii útokem na jejího autora, neodbíhá od jednotlivých konkrétních problémů k obecným filozofickým či ideologickým otázkám, nebo naopak od obecných či metodologických otázek k jednotlivostem. Naopak, většinou na začátku kapitoly jasně uvede, s jakou tezí darwinizmu hodlá polemizovat a z jakých směrů, a nikde neopomene citovat i argumenty opačné strany. Kapitola ovšem vždy končí zcela jednoznačným a jednostranným závěrem, v němž Johnson z pozice konečné a nezpochybnitelné autority vyhodnotí sílu argumentů obou stran, aby ukázal, že se evoluční biologové mýlí a že veškerá jejich argumentace je v daném případě (jako ostatně všude) naprosto nedostatečná, scestná, či přinejmenším naivní. Takový závěr mě osobně většinou dost rozčiloval, možná ani ne tak pro jeho věcný obsah, jako spíš pro jeho formu. Snad by stačilo, kdyby autor zahájil příslušný odstavec obratem „Podle mého názoru“ či „Lze se domnívat“ nebo na jiném místě svá tvrzení alespoň trochu relativizoval. Toho se však čtenář nedočká, ač by si to uváděná argumentace určitě zasloužila. Pro evolučního biologa, seznámeného s problematiku oboru do větších detailů, než do jakých mohou zacházet popularizační články určené pro „běžné čtenáře“, jsou totiž většinou Johnsonovy argumenty přinejmenším nepřesvědčivé ve srovnání s argumenty evolucionistů, s nimiž Johnson polemizuje. Problém ovšem spočívá v tom, komu je daná argumentace určena. Rozhodně to nejsou evoluční biologové. Kniha je určena především učitelům biologie základních a středních škol a dále širší obci s vysokoškolským, popřípadě středoškolským vzděláním. Při čtení knihy se člověku na mnoha místech vtírá neodbytný dojem, že autor co chvíli předstupí před soudní porotu složenou ze středoškolských učitelů biologie, tam shrne argumenty své a evolucionistů, co nejobjektivněji, aby ho advokáti žalované strany nemohli nachytat na švestkách, a na závěr z pozice žalobce zahřímá: Vážená poroto, slavný soude, jak z předchozího naprosto nezvratně vyplývá, obžalovaný je vinen (tady může lhát, neboť totéž se očekává i od obhájce).

Kniha patrně prošla kvalitním lektorským řízením. V biologické problematice se téměř nevyskytují závažnější věcné chyby. Místy autor polemizuje se zastaralými teoriemi a v podstatě mu unikl vývoj oboru v posledním čtvrtstoletí. Hlavní problém knihy však vidím v tom, že Johnson zpravidla nechápe význam jednotlivých pokusů a výsledků pozorování, a nedokáže rozlišit, jakou hypotézu testují a jaké závěry je z nich možno či nutno vyvozovat. Tak se stane, že na příkladě pokusu, jenž má prokázat účinnost přirozeného výběru ve volné přírodě (vývoj genofondu druhu), ukazuje, že výsledky pokusů nedokazují možnost vzniku druhu nového. Na příkladě pokusu testujícího možnost vzniku nového druhu ukazuje, že výsledky pokusů nedokazují, že by se druhy mohly v evoluci měnit. Na příkladě pozorování dokazujícího schopnost druhu rychle a drasticky se měnit účinkem selekce zase ukazuje, že vědecká pozorování nedokazují možnost vzniku reprodukčních bariér, a tedy ani možnost vzniku nových druhů. Nejlépe bude uvést několik konkrétních příkladů:

Častý výskyt srpkové anemie u lidí žijících v oblastech s endemickým výskytem malárie podle Johnsona pouze dokazuje, že „nevýhodný znak nemusí být za všech okolností vyloučen“. Ve skutečnosti tento fakt (zvýšená frekvence genu projevujícího se u homozygotů smrtelnou chorobou, srpkovou anemií, a u heterozygotů zvýšenou odolností proti jiné chorobě, malárii, v oblastech výskytu malárie) ukazuje, že selekční tlak prostředí (v tomto případě i vliv jediného faktoru – malárie) může vést ke změnám v genofondu místní populace (zde k řádovému vzestupu frekvence genu pro srpkovou anemii). Toto zjištění není ani v nejmenším triviální, teoreticky by se dalo i očekávat, že geny jsou navzájem ve svých účincích natolik provázané, že fenotypické projevy určité alely se budou zásadně lišit u jednotlivých členů populace v závislosti na jejich genomu. Kdyby byly projevy jednotlivých genů takto „kontextově“ podmíněné, nemohlo by k biologické evoluci mechanizmem přirozeného výběru vůbec docházet (a v daném případě by výskyt srpkové anemie nemohl korelovat s výskytem malárie). Účinnost selekčního tlaku na přírodní populace potvrzuje i další příklad, jemuž se Johnson vysmíval – příklad šíření tmavé formy motýla drsnokřídlece březového v oblastech zasažených průmyslovým znečištěním.

Naopak vznik reprodukčně izolačních bariér mezi dvojími laboratorně chovanými octomilkami pochopitelně není příkladem vývoje a divergence dvou druhů. Johnson má pravdu, když poukazuje na to, že obojí octomilky, jejichž příslušníci se nemohou vzájemně křížit, opravdu nadále zůstávají octomilkami, které na podkladě morfologických znaků od sebe nerozlišíme. Tento příklad nám však dokládá, že rozpad jedné populace vzájemně se křížících jedinců na dva reprodukčně izolované druhy, jež se dále mohou účinkem příslušných selekčních tlaků vyvíjet každý jiným směrem, je v principu možný, a může se tedy v přírodě uplatnit. (Mimochodem, výsledky pozorování uveřejněné loni v časopise Science ukazují, že právě u hmyzu se rozpadá jedna populace na dva druhy velmi snadno a že druhovou bohatost této skupiny organizmů mají možná do značné míry na svědomí symbiotické bakterie ze skupiny wolbachií, které nesmírně rychle způsobují vznik reprodukčních bariér uvnitř jednotlivých druhů hmyzu.)

Vznik plemen psů umělým výběrem skutečně nedokládá, jakým mechanizmem vznikají v přírodě nové druhy. Johnson má pravdu, když uvádí, že příslušníci všech plemen psů se mohou navzájem křížit. Ovšem vznik plemen psů neuvádí Darwin ani jeho následovníci jako příklad mechanizmu vzniku druhu, ale jako doklad vývojového potenciálu v rámci jednoho druhu. Jestliže za soustředěného selekčního tlaku dostačuje normální vnitrodruhová variabilita k tomu, aby se drobný savec podobný dnešnímu šakalu během několika stovek let vyvinul v bernardýna, jezevčíka, dogu a srnčího ratlíka (tedy v organizmy, které by paleontolog na podkladě kosterních nálezů bez váhání zařadil do samostatných druhů či spíše rodů), není divu, že během období o 4 – 5 řádů delšího se může vyvinout předchůdce dnešních savců v žirafu, rejska či delfína.

To, že na podkladě společných mutací v určitém genu můžeme sestrojit fylogenetický strom pro určitou taxonomickou skupinu, skutečně ještě nedokazuje, že evoluce dané skupiny opravdu probíhala podle tohoto schématu a že se v ní vyskytovaly příslušné mezičlánky, druhy představující společného předka pro určité užší podskupiny druhů. Numerické metody konstrukce fylogenetických schémat totiž opravdu s existencí fylogeneze a existencí společných předků předem počítají, takže nám nutně vytvoří fylogenetický strom i na základě vzájemných podobností souboru hodinek od různých vzájemně nezávislých výrobců. Co ovšem Johnsonovi uniklo, a co naopak fakt evoluce a existenci společných předků dokládá, je skutečnost, že fylogenetické stromy vytvořené na podkladě genu pro ribozomální RNA se v podstatě shodují s fylogenetickými stromy sestrojenými na podkladě genů pro kterýkoli enzym, nebo na podkladě sekvence mitochondriální DNA. Ve výše uvedeném příkladě třídění hodinek by tomu tak nebylo. Fylogenetický strom sestrojený na podkladě podobností ciferníků by se naprosto lišil od fylogenetického stromu vytvořeného například na podkladě podobností některé vnitřní součástky.

Kdyby tomu tak nebylo a kdyby se fylogenetické stromy shodovaly, znamenalo by to nejspíše to, že výrobci nejsou nezávislí, ale že mezi nimi existují užší či volnější vztahy. Např. určité skupiny výrobců vznikly jako dceřiné firmy jedné firmy mateřské, nebo že určité skupiny výrobců z nějakých důvodů (např. proto, že k sobě mají geograficky blízko) nakupují většinu součástek od společných dodavatelů. Molekulární důkazy (konkrétně distribuce neutrálních mutací v jednotlivých genech u jednotlivých druhů) tedy rozhodně nedokazují „pouze to, že skupiny přirozeného řádu jsou navzájem izolované, což znamená, že je nespojují žádné dosud existující přechodné formy“. Naopak, molekulární biologie nám poskytla naprosto přesvědčivé důkazy o existenci fylogeneze a o původu existujících druhů ze společného předka.

Největší chyby se objevují v těch částech knihy, v nichž se autor zabývá metodologií vědy. Johnson sice cituje K. Poppera i T. S. Kuhna, z textu však jasně vyplývá, že ani jednu z obou koncepcí v podstatě nepochopil. Jak jinak by mohl chtít, aby vědci dokázali, že určitá teorie, v daném případě evoluční teorie, je pravdivá, a dokud tak neučiní, že by měli prezentovat své teorie vždy s výslovným upozorněním, že nebyly dokázány, a proto mohou být chybné. Vzhledem k tomu, že pravdivost teorie dokázat nelze – jednoduché teorie či hypotézy lze nanejvýš vyvrátit (Popper), dostatečně složité již ani to ne (Kuhn) – musely by být všechny učebnice (vyjma učebnice matematiky) uvedeny varovnou poznámkou „Pozor, veškeré uváděné poznatky jsou nedokazatelné, mohou být tedy nepravdivé (a jejich konzumace může škodit zdraví)“. Vědci již dávno netvrdí, že co je vědecké, je nutně i pravdivé. Trvají pouze na tom, že vědecké hypotézy – na rozdíl od těch nevědeckých, či chcete-li mimovědeckých – lze testovat, a tedy je časem vyvrátit. Který přístup k poznávání skutečnostnosti je správnější, zda věda či postupy mimovědecké, je otázka spadající snad do kompetence filozofů (epistemologů) a vědci zde nejsou kompetentní rozhodovat (i když na to mohou mít často velmi vyhraněný a vlastními zkušenostmi podložený soukromý názor). Do které oblasti bude společnost investovat více prostředků a ve které bude prostřednictvím školského systému vzdělávat své občany, je zase otázkou politiků a daňových poplatníků (přičemž konečné rozhodnutí nemusí vůbec souviset s tím, který postup přináší pravdivější obraz našeho světa). Ani v této oblasti nejsou vědci kompetentní rozhodovat, a mohou se pouze pokoušet taková rozhodnutí ovlivnit např. popularizací vědy či trpělivým vysvětlováním na příslušných státních úřadech či v parlamentu. Nechci hodnotit, zda je to systém ideální či nikoli. V každém případě jsem si při čtení Sporu o Darwina uvědomil, jak je dobře, že o tom, co se bude vyučovat a jakým způsobem se bude dělat věda, nerozhodují teoretici práva ani výsledek hlasování laické poroty.

Spor o Darwina by si určitě měli přečíst biologové s hlubším zájmem o evoluční biologii. Poučí se, jak může vypadat inteligentní a kvalifikovaná polemika s darwinizmem vedená z pozice současného kreacionizmu. Dále by si jej měli přečíst ti vědci, kterým je vše ohledně vzniku a vývoje života zcela jasné a kteří soudí, že evoluční biologie je již dávno uzavřená kapitola, obor, v němž bylo již vše podstatné objeveno a jemuž se dnes mohou vážně věnovat pouze zvrhlá individua, která neumějí, či snad dokonce nechtějí sekvencovat DNA nebo měřit aktivitu malát-dehydrogenázy. Předem upozorňuji, že čtenář, jenž není dostatečně seznámen se současnou evoluční problematikou, může být po přečtení některých kapitol poněkud zmaten. Jak jsem již uvedl, autor ve svých hodnotících soudech jednoznačně straní kreacionizmu. Jestliže čtenář není odborníkem v dané problematice (a jen málo čtenářů bude zároveň odborníky v paleontologii, populační biologii, molekulární biologii a metodologii vědy), bude jen stěží moci kvalifikovaně posoudit, do jaké míry jsou argumenty evolučních biologů či kreacionistů opodstatněné. Zároveň si nemyslím, že by právě kniha Spor o Darwina mohla podstatněji ovlivnit laickou veřejnost a „vrhnout ji do náručí kreacionizmu“. Na rozdíl od daleko méně kvalitních kreacionistických děl vyžaduje její četba určitý intelektuální vklad a slušné předchozí znalosti biologické problematiky. Navíc neobsahuje žádné barevné obrázky a dále, vzhledem k její ceně (190 Kč), vám ji jen stěží budou amatérští apoštolové kreacionizmu zdarma vnucovat.