Rudolf II. a jeho sestra Eleonora

Na exhumaci habsburských panovníků první a druhé generace, kteří vládli na českém trůnu, navázal výzkum představitelů třetí generace. Měděná rakev s pozůstatky císaře a krále Rudolfa II. byla vyjmuta z cínového sarkofágu, přenesena do nové sakristie a zde 10. 7. 1975 komisionálně otevřena.

Pohřeb císaře Rudolfa II.

Mumie císaře Rudolfa II. byla po exhumaci r. 1928 přeložena do nové rakve. Dnes máme možnost srovnat stav zachování mumie se stavem před 50 lety, který byl fotograficky dokumentován (Vesmír 13, 168, 1934/35). Mumie císaře ležela na zádech, hlavu nekryl klobouk (byl r. 1928 vyjmut). Na lebce byly ještě malé nálepy měkkých mumifikovaných částí a zbytky plnovousu (r. 1928 byl vous zachován bohatěji). Rondel odříznutý z temene zapadl pod lebku, dolní čelist byla v anatomické poloze, ale kontinuita báze lební s horní krční páteří byla zrušena. Tělo zemřelého bylo oblečeno do svrchního dlouhého kabátu, dále do krátkého kabátu, spodků, punčoch a bot. U mumie byly volně vloženy dvě viscerální nádoby, ale jejich poloha, jak ukazuje dokumentace z r. 1928, nebyla původní. Mumifikované tkáně byly značně rozpadlé, proto bylo nutno skelet vyjmout po částech. V lebeční dutině, v dutině hrudní i břišní byly mumifikační výplně.

Pohřeb orgánů císaře Rudolfa II.

Ve dnech 1.- 4. listopadu 1974 byl v ostatkové kapli svatovítské katedrály zahájen výzkum pohřbených orgánů císaře Rudolfa II. Byly uloženy v dřevěné, uvnitř železným plechem pobité schránce (60 x 30 x 25 cm) a umístěny pod náhrobní deskou (110 x 88 cm) u paty kenotafu krále Přemysla Otakara I. Pravděpodobně byly původně zabaleny jen do textilií a šlo zřejmě o ty části, které bylo nutno při balzamaci vyjmout z tělních dutin a které se dále neuchovávají. Tedy orgány dutiny hrudní (mimo srdce), zažívacího a vylučovacího ústrojí. Pitva a balzamace těla Rudolfa II. byly provedeny 20. ledna 1612, a poté byla jeho mumie vystavena od 8. února do 1. října v kostele Všech svatých na Pražském hradě. Teprve potom bylo tělo 1. října pohřbeno do nové hrobky českých králů. To byl důvod dřívějšího samostatného pohřbení některých orgánů.

Tělesné pozůstatky arcikněžny Eleonory

Průzkum členů habsburské císařské a královské rodiny pohřbených v katedrále sv. Víta byl dokončen až po mnoha letech prostudováním pozůstatků arcikněžny Eleonory, sestry Rudolfa II. Její tumba umístěná v hrobce českých králů mezi sarkofágem císaře Rudolfa II. a rakví Marie Amalie byla komisionálně otevřena 1. prosince 1991. Vyjmutá kovová rakev, rozdělená přepážkou, obsahovala v části u nápisové strany zbytky z původních rakví obou Rudolfů (Vesmír 72, 689, 1993/12). V druhé příhradě byly vloženy pozůstatky arcikněžny Eleonory zabalené do hedvábí béžové barvy a brokátu. Ke kostem bez ladu a skladu byly přiloženy i zbytky mumifikovaných tkání a balzamačních výplní tělních dutin a zbytky staré látky. Na lebce Eleonory zůstaly ještě části čepce tvořené stříbrným a pozlaceným obroučkem opleteným dracounem a hedvábné stuhy na svázání vlasů. Pod lebkou se zachovaly zbytky vlasů spletených v copánek. O totožnosti pozůstatků není pochyb. V rozpadlé dřevěné rakvi byly r. 1928 objeveny i části starých původních rakví. Na cínovém víku s plochým křížem byl nápis: ELEONORA AUSTR : MAXIM : II. : IMP : FILIA NASCITUR VIENNAE MDLXVIII QUARTO DIE NOVEMB : VESPERI INTRA OCTAVAM ET NONAM + OBIIT PRAGAE LXXX AN. XII. MARTI INTRA SEXTAM ET SEPTIMAM POMERIFIANAS a štítek z rakve z roku 1851 s nápisem ELEONORA MAXMILIANI FILIA. FRANS. JOS. AUSTR. IMP. RENOV. JUSSIT, 1851.

Pozůstatky Eleonory nebyly r. 1928 ani očištěny, ani konzervovány. Vše bylo jen zabaleno do hedvábí a sepnuto pozlacenými spínacími špendlíky. Tento stav byl zjištěn i při posledním otevření rakve. Kosterní pozůstatky byly očištěny, konzervovány a rekonstruovány tak, jak to dovolovalo jejich zachování. Nejlépe zachovanou částí kostry Eleonory je její lebka. Postkraniální skelet se zachoval podstatně hůře, je značně neúplný, ale výpovědní hodnota je pro charakterizaci jedince dostačující.

Pozůstatky arcikněžny Eleonory a císaře Rudolfa II. byly prohlédnuty J. Matiegkou a J. Malým a jejich hlavy byly fotografovány (Matiegka 1930, 1932). Po novém průzkumu byly pozůstatky obou sourozenců uloženy zpět do jejich měděných rakví a ty do sarkofágů v hrobce českých králů.

Kosterní pozůstatky sourozenců

RUDOLF II. (18. 9. 1552 - 20. 1. 1612, 60 let)

Lebka císaře je nápadná svou drobností a utvářením obličejové části. Je hyperbrachykranní (89,5), hypsikranní (79,0) a tapsinokranní (88,3), s malou kapacitou, oligokefalní (1 286 ccm). V normě vertikální má sferoidní tvar, čelo je vysoké, strmé, bez výrazných nadobočních oblouků a zdůraznění glabely, nasion není zaříznut, obrys čelní plynule přechází do hřbetu nosu. Celkově je obličejová kostra mezoprosopní (88,8) a eurynní (46,0). Očnice jsou vysoké, hypsikonchní (97,2), nos úzký, leptorrhinní (39,2), jařmové kosti slabé. Nejpozoruhodnější je malá horní čelist se zcela atrofickými alveolárními výběžky, takže tvrdé patro tvoří vyhlazenou destičku o klenutí jen 3 mm. Vpravo je značně šikmo zasazen jediný zub, špičák. Ostatní zuby horní čelisti byly ztraceny během života. V krajině předních zubů, více vlevo, je v kosti veliký defekt, který odpovídá vyhojenému syfilitickému gummatu. Prodloužená dolní čelist nese úplný zcela zdravý chrup. Podle abraze zadních postranních kvadrantů lze soudit, že horní fronta vějířovitě postavených řezáků dosahovala svým obloukem nejvýše úrovně špičáků dolní čelisti, takže dolní řezáky nebyly vůbec zapojeny do pracovní činnosti. Tato disgnatie Rudolfa II. je mimořádného stupně, ukazuje na kombinaci nepravé a pravé progenie.

Podle výpočtu z délky dlouhých kostí byla postava Rudolfa II. středně vysoká (164 cm), slabší stavby. Na páteřním sloupci nacházíme dosti vyrovnanou bederní lordózu a malou hrudní kyfózu. Toto narovnání působí hyperartrotická deformující (přemosťující) spondylóza hlavně v dolním úseku hrudní páteře, kde rozsahem a typem připomíná morbus Forestier. Jednostranné přemosťující osifikace jsou vytvořeny vpravo v průběhu podélného vazu páteřního. Na velkých kloubech, především kyčelních, jsou produktivně degenerativní projevy odpovídající věku jedince.

V souladu s nápadným nálezem vyhojené destrukce horní čelisti jsme zjistili i zdvojení kompakty na tibiích (monoostickou hyperostózu). Oba tyto nálezy potvrzují pokročilou formu terciální syfilis, v tehdejší době nespecificky léčenou rtutí.

Bohatá literatura si všímá života tohoto zvláštního muže plného protikladů. Mladická nerozvážnost přivedla jeho i jeho nejbližší přátele spolu s Adamem z Hradce k infikovaní syfilidou. Choroba sužovala císaře po celý život. Popisované a různě vysvětlované nervové a psychiatrické poruchy lze zčásti přičíst na vrub právě metaluetickým projevům terciální syfilis. Specifická infekce, zpočátku dráždící zvídavý a vyspělý intelekt Rudolfův, působila v pozdějším věku jako noxa ničící ducha i tělesnou stránku.

ELEONORA (4. 11. 1568 – 1. 3. 1580, 12 let)

Lebka je oligokefalní (1234/1142 ccm), velmi krátká, ultrabrachykranní (91,8), hypsikranní (79,7), tapeinokranní (86,9) a stenometopní (59,3) mozkovna, obličej nižší, eurymesoprosopní (84,8) a mesenní horní obličej (52,7) s vysokými hypsikonchními (102,9 : 100,0) očnicemi a úzkým leptorrhiním (40,0) nosem. Čelisti prognatní (122), patro brachyuranické (139,0), frontomandibulární index 88,4. Lebka Eleonory vykazuje nejnápadnější utváření v normě vertikální. Při pohledu shora vybíhá obrys lebky ze široké základny, kterou tvoří široký a plochý oblouk spojující oba výrazné temenní hrboly, do značně se zužujících čelních partií, jež jsou tvořeny jen malým obloučkem. Tvar lebky v této normě je tedy trigonický. Sergi takovýto tvar ve svém schématu nezná. Obličej má dětské proporce a utváření. Skus není klešťovitý, ale spíše v mírné protrusi dolních řezáků. To dosvědčuje i lehké otření linguálního ohraničení řezné hrany druhého levého dolního řezáku a mírné vestibulární ohlazení řezné hrany druhého levého horního řezáku. Spina nasalis je výrazně hrotnatá a dlouhá, obrys nosních kůstek přechází plynulým obloukem v bodu nasion do glabelární krajiny, která je navíc mírně prohnutá. V úrovni metopionu jsou zvýrazněny a zřetelně ohraničeny blízko sebe stojící čelní hrboly, které jsou spojeny jakýmsi příčným valem. Podobně i temenní hrboly, tentokráte daleko od sebe, jsou mohutně zdůrazněny a zřetelně ohraničeny. Obrys týlu je kurvookcipitální. Spánkové čáry jsou nízké, ale valovité, 2–3 cm široké a 1 mm vysoké, což je pro takovéto dítě zcela atypické. Processus mastoideus je dětsky drobný, mírně hrotnatý a dosud stojící vysoko nad obrysem lební báze. Svalový reliéf v týlní krajině není vyjádřen. Čelo je při pohledu zpředu nápadně zúženo a má blízko u sebe stojící hrotnaté čelní hrboly. Ty jsou navíc zdůrazněny cirkulárně obkružujícím úžlabím a bočně obkružujícími obloukovitými rýhami. Na zbytek zarostlého supranasálního švu (patrného v délce 6 mm) navazuje mírně vytvořený hřebínek vyhlazující se po povrchu kosti v oblasti metopia. Úzkost čela je podtržena vysokými, zaobleně hranatými očnicemi. Kořen nosní je široký, nosní kůstky velmi úzké, podobně i nosní otvor. Nápadná je spina nasalis, která je tvořena dvěma samostatnými hroty vybíhajícími z každé maxily odděleně. Dolní okraj hruškovitého otvoru je ostrý. Drobný zcela zdravý chrup je vyvinut jen slabě, což dokazují rozměry korunek dočasných i trvalých zubů.

Zubní věk byl stanoven podle mineralizace jednotlivých zubních zárodků metodou Komínka a Rozkovcové a po odečtu na Vlčkových tabulkách na 12 let, což je v plném souladu s chronologií. Dolní řezáky mají dosud krajkovanou hranu. Abraze, především mléčných zubů, je nepatrná, hrbolky stoliček jsou jen ohlazeny a nikde není odkryt dentin. Postkraniální skelet skýtá obraz  stupně ontogenetického vývoje dítěte. Ze zvláštností stojí za zmínku zdvojení foramen processus transversi u C5 a C6. Ostatní morfologické znaky odpovídá normě.

Kostní věk je však poněkud retardovaný, zvláště menší rozměry neurokrania ukazující spíše na věk 9 - 11 let, splanchnokrania na 11 let. Totéž ukazuje osifikace kostí. Trnové výběžky obratlů nejsou dosud přirostlé, není zcela vyvinuta sternální ploška klavikuly, na lopatkách nejsou přirostlé acromion ani processus coracoideus, na humeru jsou dosud volné horní i dolní epifýzy, podobně i na předloketních kostech. Na pánevní kosti nejsou srostlé jednotlivé kosti a hřeben kosti kyčelní. U femurů nejsou dosud přirostlé horní ani dolní epifýzy, ale ani trochanter maior. Podobně u obou tibií a kostí lýtkových jsou obě epifýzy dosud volné, na krátkých kostech nohou jsou nepřirostlé epifýzy. Špatný stav zachování nedovoluje spolehlivě posoudit stav osifikace nejdrobnějších kostí tarsu a carpu. Výška těla (142 cm) odhadnutá z délky dlouhých kostí je v relaci s věkem 12 let. V rozvoji mozkovny konstatujeme oproti chronologickému věku určitou retardaci. Rozvoj obličejového skeletu, postkraniální kostry a mineralizace chrupu odpovídají dožitým 12 letům věku.

Způsob mumifikace těl zemřelých

Při studiu pozůstatků českých renesančních habsburských panovníků jsme zjišťovali i způsob mumifikace jejich těl.

• U chronologicky starších pohřbů Ferdinanda I. a Maxmiliána II. (třetí čtvrtina 16. stol.) nebyl vyjímán mozek, tedy ani nebyla otvírána lebka. To však nikterak neovlivnilo zachování mumie. Lebka Rudolfa II. byla otevřena a mozek vyjmut (první čtvrtina 17. stol.).
• Dutina hrudní nebyla otevírána rozříznutím sterna nebo sternoklavikulárního kloubu, ale byla evakuována z dutiny břišní rozrušením bránice.
• Tělní dutiny obsahovaly výplň ze směsí herb, rašeliny, impregnačních látek ad., které sloužily jednak k prodloužení impregnačního působení na tělo, jednak jako opora pro udržení klenby tělních dutin mumie.
• V druhé polovině 16. stol. a v první čtvrtině 17. stol. byly jako hlavní impregnační prostředky používány síran sodný a hlinitodraselný a chlorid sodný.
• Výjimečně byl mumifikační masou zakryt i obličej zemřelého Ferdinanda I.
• U arcikněžny Eleonory nebyla lebka otvírána a mozek vyjímán. Exenterace dutiny břišní a hrudní byla provedena řezem ve stěně břišní, což dokazuje nález zašívacího provázku ve zbytcích mumifikovaných tkání stěny břišní. Tělesné dutiny byly zaplněny výplněmi jako u ostatních jedinců.
• Tělo Anny Jagellonské nebylo podle jejího přání pitváno, a tudíž ani balzamováno a do dutin byla konzervační látka aplikována nejspíše malými otvory ve stěně dutiny hrudní a břišní.

Sérologické skupinové vlastnosti AB0 systému

byly zjišťovány z kostní tkáně, měkkých tkání, vlasů a nehtů. Vyšetření se prováděla v Ústavu soudního lékařství v Praze u prof. J. Tesaře a v Antropologickém oddělení Národního muzea v Praze (dr. Dobisíková). Ferdinand I. měl skupinovou vlastnost 0, jeho manželka Anna Jagellonská skupinu B. Jejich syn Maxmilián II. opakuje po otci dominantně děděnou skupinu 0, totéž i vnuk Rudolf II. U Eleonory se vedle skupiny 0 objevovala střídavě i skupina A. Pozůstatky Marie Španělské, matky, jsou uloženy v Escorialu ve Španělsku, takže je žel prozkoumat nelze.

Výška a robusticita postavy

Výška vypočtená z délky dlouhých kostí byla u mužů 164 – 168 cm (na hranici střední a vysoké postavy). Rudolf II. měřil 164 cm, Maxmilián II. 165 cm, Ferdinand I. 168 cm. Tato výška byla poněkud opticky snížena pro prokázanou kyfózu hrudní páteře u Ferdinanda I. a Maxmiliána II. Anna Jagellonská byla asi 164 cm vysoká, Eleonora 142 cm. Robusticita byla střední až slabá.

Kraniometricky a kranioskopicky

zaujímá Maxmilián II. postavení mezi znaky otce Ferdinanda I. a matky Anny Jagellonské (kromě očnicového indexu, který je u něj ze zkoumaných jedinců nejvíce hypsikonchní). U Rudolfa II., zástupce 3. generace, došlo ještě k dalšímu zkrácení lebky o 6 jednotek ve srovnání s otcem, 12 proti dědovi a 4 jednotky proti bábě. Proto musíme u Marie Španělské, matky Rudolfa II., předpokládat výraznou brachykranii. Rudolf měl dále snížen celý obličej o 11 indexových jednotek proti otci, a dokonce o 24 proti dědovi. S bábou Annou zůstává v relaci. Nápadné snížení lze u něj konstatovat na kostře horního obličeje, je ovlivněno zaostáváním maxily ve vývoji a patologickým procesem.

Všechny studované generace morfologicky spojuje utváření klenutého a úzkého čela s nezaříznutým nasiem a plynulým přechodem čelního obrysu do nosního hřbetu, nevyvinutí nadobočních oblouků a zachovaní stopy po obliterovaném čelním švu. I týlní obrys je u všech zástupců kurvookcipitální s nevýraznými svalovými úpony. Na utváření processus mastoidei a tvaru obou čelistí je patrný vývin typických mužských sexuálních znaků kostry lebky všech císařů. U sestry Rudolfa II. Eleonory se krátkolebost ještě zvýšila o 2 jednotky proti bratrovi, v jejím obličejovém skeletu však převažují dětské proporce.

Dalším společným znakem pražských Habsburků je malá mozkovna s malou lební kapacitou. Největší obsah má Ferdinand I. 1397/1226 ccm, Maxmilián již jen 1282/1125, Rudolf II. 1186/1128 ccm. Z žen u Anny zjišťujeme 1321/1223 ccm, u Eleonory 1234/1193 ccm.

Habsburský předkus a habsburský ret

Aby se přispělo k diskusi o znacích považovaných za typické pro Habsburky, byla u všech jedinců věnována pozornost utváření čelistního aparátu. Ferdinand I. neměl vyvinut pravý předkus dolní čelisti (progenii). Je však přítomno typické klinické trias (rhinokyfóza s orlím nosem, bimaxilární protruse a dozadu ubíhající brada). Deficit kostní tkáně v maxile nad horními dvojkami a vypreparování intermaxily s následnou rotací dvojek by mohly napovídat brzdění vývoje maxily snad v důsledku infekční noxy. Dolní čelist je přiměřeně dlouhá, v bradové části vysoká a před odstupem větve značně snížená, její obrys i s vyvinutým hrbolem ustupuje dozadu. Vysoké patro souvisí s adenoidními vegetacemi a dýcháním ústy. Zubní oblouky jsou zúženy a chrup stěsnán. U Anny Jagellonské zjišťujeme progenii frontálních úseků obou čelistí bez známek mandibulární progenie.

Maxmilián II. neměl deficit kostní tkáně v úrovni dvojek horní čelisti zřejmě díky genetickému vkladu matky z rodu Jagellonců. Jeho horní čelist je rozšířena, podobně i horní zubní oblouk. Skus je normální, s protrusí dolní fronty. Navíc je přítomna výrazná arteficiální linguální abraze horních i dolních řezáků, způsobená tvrdým předmětem, snad dýmkou, nebo je projevem jiného zlozvyku.

U Rudolfa II. se vyskytuje kombinace protichůdných znaků. Horní čelist je malá, má zcela atrofické alveolární výběžky, takže tvrdé patro tvoří vyhlazenou destičku, vpravo se šikmo nasazeným jediným zubem, špičákem. Ostatní zuby maxily byly zaživa ztraceny. Dolní čelist nese zdravý a úplný chrup. Zástavou růstu maxily a absolutním prodloužením mandibuly vznikl nepoměr mezi horní a dolní zubní frontou a ve skusu se vytvořila 15 mm široká mezera. Stupeň abraze zadních postranních kvadrantů ukazuje, že horní fronta vějířovitě postavených řezáků nedosahovala dále než do úrovně špičáků dolní čelisti. Dolní řezáky nebyly po celý život v pracovní činnosti. Tato disgnatie je mimořádná a kombinuje pravou i nepravou progenii. K nepříznivému postavení obou zubních oblouků přistoupil ještě destrukční gummatózní proces v horní čelisti. Zástava růstu maxily je důsledkem lues congenita tarda, její gummatózní destrukci způsobila superpozice lues akvisita. Nedostatečný růst maxily a prodloužení mandibuly se může opírat i o genetickou dispozici matky, Marie Habsburské – Španělské. Na jejím portrétu na medaili je jasně patrné prodloužení dolní čelisti a málo vyvinutá horní čelist.

Tento výrazný nedostatek císaře Rudolfa II. – destrukce maxily a tím způsobená těžce srozumitelná řeč – ovlivnil výrazně v pozdější době i styk císaře s veřejností. Stranil se trůnních řečí a konverzací. Kromě jeho psychopatických duševních stavů mohl mít tento nedostatek vliv i na jeho vztah k ženitbě s význačnými nevěstami. Zůstal svobodným proto? Jeho požadavek na sexuální život byl spíše zvýšený, ale řešil ho dočasnými milenkami. Jedinou dlouhodobou mezi nimi byla Kateřina da Strada, dcera dvorního antikváře a majitele pražského nevěstince.

Rudolf II. neměl legitimních následníků, ale nezůstal bezdětným. S Kateřinou da Strada žil v Praze a Brandýse nad Labem. Porodila mu tři syny a tři dcery. Nejstarší Karolina se provdala za hraběte z Cantecroy, mladší Dorothea byla vychována v klášteře ve Vídni a třetí Eliška v Madridě. Jejich další osudy neznáme. Synové se jmenovali Julius, Matyáš a Karel. Oba mladší bratři byli vychováni u jezuitů ve Štýrském Hradci a jejich stopa mizí ve Španělsku. Prvorozený Julius však po sobě zanechal výraznou stopu.

Podle utváření čelistí a mohutnosti klenutí kostry trupu lze u Ferdinanda I. předpokládat spěšnou řeč s nízkou nosní rezonancí, prsní hlas o vyšší poloze, poruchy výslovnosti addentálních sykavek. U Maxmiliána a Anny Jagellonské byla řeč v normě. Rudolf II. měl podle rozboru prof. K. Sedláčka řeč těžko srozumitelnou.

Historicky zmiňovaná špatná hybnost jazyka Maxmiliána II. je vysvětlitelná nálezem 7 cm dlouhého processus styloideus elongatus vpravo. Tento abnormální výběžek mohl vyvolat klinické projevy styloidního nebo stylokarotického syndromu s neuralgiemi trojklanného nebo jazykohltanového nervu. Bolesti se projevují v hltanové úžině a krajině hrtanu, jsou časté při kousání a maximálním otevření úst, provází je pocit omezené hybnosti jazyka, zvýšená salivace, poruchy chuti, bolesti v uchu, krajině spánkové, ev. vystřelují až do sterna. Potíže mohou mít i charakter poruch vegetativního nervstva, pocitu hořkosti v krku, pálení v obličeji a spánkové krajině, slzení, zduření nosní sliznice ad.

Základní onemocnění a genetická zátěž

U všech zkoumaných mužských jedinců lze prokázat nápadnou přestavbu kostní tkáně (eburnizaci kompakty) v těle holenních kostí a kouřově fialové proužkování kompakty jako pozůstatek zabarvení po nespecifické léčbě rtutí. Stupeň eburnizace je vzestupný v řadě Ferdinand I. – Maxmilián II. – Rudolf II. Tento nález, hlavně u Rudolfa II., odpovídá monoostotické hyperostóze vyskytující se při orgánové syfilis postihující kostru. Naprosto shodné nálezy známe např. u série luetiků pohřbených na hřbitově u dřívějšího kostela Benedikta a Norberta v Praze, v místě dnešního Paláce Kotva. Stejně tak můžeme u nich sledovat vyhojená syfilitická gummata jako na maxille Rudolfa II. Nervové a psychiatrické chorobné projevy Rudolfa II. zaznamenané v historických pramenech lze tedy zčásti připisovat i progresivní paralýze, která provázela dlouholetou cyklickou maniodepresivní psychózu.

Pro diagnózu lues a jeho léčení hovoří i kostní valy alveolárních okrajů obou čelistí Ferdinanda I. Vleklý zánět sliznice dásní mohl být výsledkem nespecifického léčení – chronickou otravou – rtutí. S tím souvisí i historicky popisovaná bledost tváří studovaných jedinců. Z tohoto hlediska by bylo velmi vhodné prostudovat ještě kosterní pozůstatky prvorozeného nemanželského syna Rudolfa II. dona Juliana Cesara, markýze d’Austria, jako reprezentanta čtvrté generace.

Don Julio se narodil kolem r. 1586. V Praze vedl tak prostopášný život, že jej otec r. 1600 vykázal z Prahy na zámek v Českém Krumlově. Vlivem nastupující duševní choroby zabil svou favoritku, dceru krumlovského ranhojiče. Zavražděné uřezal uši, vydloubal oči a mrtvolu před očima sluhů znásilnil. Od té doby byl držen v izolaci. Choroba postupovala a r. 1609, ve věku 23 let, zemřel. Jeho smrt není zcela objasněna. Zemřel na pneumonii po perforovaném abscesu v hrtanu, nebo byl na příkaz otce násilně odstraněn? Pohřben byl ve františkánském klášteře sv. Víta v Českém Krumlově. Zatím nebyly jeho pozůstatky objeveny, takže nevíme, zda syn Rudolfa II. nesl mimo pečeť rozvinuté schizofrenie i dědictví specifické choroby svého otce.

U Eleonory se prokázala těžká avitaminóza D s typickými rachitickými projevy ve stavbě mozkovny a hypoplazií ve sklovině řezáků a vyvinutou trigonocefalií.