Korálové útesy na Moravě

Jméno sira Rodericka Impeye Murchisona (1782–1871), skotského geologa, představuje jeden z pilířů geologické vědy 19. století. Murchison vlastně definoval a stanovil staroprvohorní útvar devon, do kterého se nyní proti toku času ponoříme. Tento geolog nám není zcela cizí. Musíme si připomenout jeho návštěvu 9. srpna 1847 v Čelechovicích na Moravě, kde v doprovodu ruského hraběte A. Kayserlinga, P. E. P. de Verneuila a J. Barranda pojal zdejší charakteristické temné vápencové vrstvy plné korálů do základního definičního souboru devonského útvaru. Devonské vápence se svým vzhledem a faunou skutečně odlišují už na první pohled a Murchison to odhadl dobře. Nelze si je jen tak poplést s něčím jiným. Byly uloženy v ordovicko-devonském období, v němž převažovala tvorba a ukládání kalcitu. Analogické období je známo pouze z jury-křídy a zcela se liší od aragonitových období v nejmladším proterozoiku až kambriu, karbonu až permu nebo v třetihorách přes čtvrtohory až po dnešek. Mimo jiné je zajímavé, že tato období lze dobře srovnávat s nejvíce vyhlazenou křivkou změn výšky mořské hladiny v historii Země, a to tak, že kalcitová období se vyznačují dlouhodobě vysokou hladinou moří, aragonitová naopak.

Nakupeniny těchto karbonátů z doby před 380–400 miliony let jsou obrovské. V zemské kůře jich je v nepřeměněné nebo překrystalované podobě asi 1,2 milionu krychlových kilometrů (to zhruba odpovídá krychli o hraně 230 km). Většina moravských devonských vápenců je překryta jinými usazeninami a horninovými celky, které se přesunuly při pohybech zemské kůry. Jen malá část jich vyčnívá na povrch. Severně od Brna, v Moravském krasu nebo na Hané a u Hranic na Moravě vystupují rozlehlejší celky hornin a tvoří unikátní muzeum devonských vápenců. Krasové žleby a rozsáhlé jeskynní trakty jsou průchody mezi muzejními vitrínami. Asi takto je před sto lety vnímal klasik moravské paleontologie Vladimír Josef Procházka a každý, kdo si bedlivě prohlédne navětralé stěny starých lomů a spatří pozůstatky bohaté korálové zvířeny, s ním bude souhlasit. 

Dnešní podrobný výzkum vápenců Moravského krasu také ukazuje, jak neobvykle velké je zde množství jemného zkamenělého vápencového kalu. Ten většinou vlivem tmelení a stálého překrystalovávání karbonátu na mořském dně záhy ztuhl a vytvořil tlusté vrstvy a kupy. Většina zdejších vápenců je tmavě šedá, protože usazeniny nebyly dobře prokysličeny. Mikroorganizmy z těchto uloženin nestačily všechnu organickou hmotu vstřebat a dostat ji znovu do vlastní živé biosféry. Souvisí to s mnoha zvláštnostmi devonského údobí (viz rámeček 1).

Devonští koráli (někteří z nich spíš něco mezi korály a houbami) z Moravského krasu byli považováni pouze za prvohorní evoluční záležitost, která neměla pokračování. Dnes jsou však z moří známy formy velmi podobné jak stromatoporám, tak tabulátům, a je velmi pravděpodobné, že jsou přímými příbuznými a snad i pokračovateli těchto dávných skupin. Zvláště stromatopory a chetetidi byli velmi hojní ještě v druhohorách, najdeme je spolu s novodobými šestičetnými korály v jurských vápencích na Stránské skále u Brna. Stromatopory dnes řadíme k mořským houbám – demospongiím.

Asi se nikdo nebude divit, že v devonských vápencích Moravského krasu můžeme nalézat stále nové organizmy. Jen z každé ze tří hlavních korálotvorných skupin (tabulátů, rugóz a stromatopor) jsme již určili dobrou stovku druhů. Mnoho práce odvedli paleontologové Radim Kettner a Ferdinand Prantl, na rozmachu výzkumu těchto organizmů má však zásluhu především paleontoložka Vlasta Zukalová.

Před několika desítkami let to dobře umožňoval zájem o moravské vápence a pískovce jako o potenciální pórovité pasti pro naftu a plyn. Ve vápencích uprostřed údolí Křtinského potoka v Moravském krasu jsme například narazili na pozoruhodný, dosud neznámý organizmus. Objevil jsem jej mezi spoustou zpracovávaného materiálu. (Později jsem ho našel i ve vápencích vytěžených z hloubi rudního ložiska u Horního Benešova na severu Moravy.) Jeho tělo nebylo ani centimetr velké, ale mikroskopické preparáty byly přesto ohromující. Organizmus měl tvar jako hruška s ústím na zúžené straně. Vnější kostra se skládala z destiček, které na sebe nasedaly jako lupeny smrkové šišky. Na povrchu se desky spojovaly pružnými membránami a na nich byla ještě vrstva vertikálně postavených lišt s příčnými trámečky. Původní materiál kostry byl nejspíš tvořen z organické hmoty a fosfátů, s obsahem karbonátů a stopami sulfátů.

U ústí jsou zjevné zbytky úponů nějakého silného kousacího aparátu, ten však je většinou rozbitý a přemýváním vodou před pohřbením do usazeniny zmizel. Čím ten poměrně vzácný pružný pytlík býval? Doprovodná fauna spolu s nálezovými poměry nasvědčuje tomu, že to byl jeden z malých predátorů na útesu. Jeho larvy – na rozdíl od většiny jiných organizmů – dokázaly přeplavat i rozsáhlé mořské prostory, které tehdy oddělovaly vápencové plošiny na výběžcích Velkého červeného kontinetu od čedičových hřbetů v širém moři jižně od rovníku. Vzdálenost mezi Moravským krasem a Horním Benešovem byla tenkrát daleko větší, než si dovedeme představit, obří kolize zemských bloků totiž proběhla až v karbonu, zhruba o 50 milionů let později (před 320 miliony let).

Bezpečně víme, že zde není žádná shoda s ostnokožci, jako jsou ježovky, lilijice ad., ani s měkkýši, ani s jinými běžnými organizmy. Napadne nás snad jedině vzdálená analogie s kreaturami přírody vzniklými jako „neobvyklá řešení“ v kambriu. (Mám na mysli světoznámé nálezy naprosto neobvyklých zvířat v burgeských břidlicích ve Skalistých horách Britské Kolumbie.) Fotografie svého nálezu vozím na paleobiologická sympozia, abych je někde v předsálí vystavil jako kuriozitu k anketnímu vyjádření přítomných moudrých hlav. Musíme se zkrátka smířit s tím, že některé zkameněliny nelze zastrčit do žádné ze škatulek běžných skupin organizmů. To, co známe jako hojnější zkameněliny, jsou skutečně jen organizmy, které byly dostatečně početné, žily v prostředí vhodném pro dochování, a zároveň vytvářely tkáně umožňující zkamenění (fosilizaci). Nejspíše to nebude ani zlomek procenta všech organizmů, které tehdy žily. O těch ostatních se můžeme něco dovědět buď složitějšími technickými a modelovacími postupy, nebo rozborem následků jejich činnosti. Problémy s tím spjaté předčí i ta nejnapínavější detektivní pátrání.

Sledujme proto se zájmem praobyvatele devonských moří zkamenělé ve vápencích Moravského krasu, ať již patří mezi korály, konodonty podobné dnešním sliznatkám, či jiné skupiny organizmů. V žádném případě nám ještě nepověděli všechno, co povědět mohou. Přírodní muzeum Moravského krasu bude pro vnímavou duši i nadále zdrojem poučení a úcty k monumentálnosti světa i naší sounáležitosti s ním.