O dvou kulturách lidství a jazyka především

Oproti libanonským cedrům, které nepřežily starověký holocaust, ono středomořské pobřeží, zahrnující i Sýrii a Palestinu, dalo Evropě a světu něco, co přetrvává až dodnes. Tamější Féničané a jiné příbuzné národy, např. Židé, vytvořili v době cedrové zkázy, tj. kolem r. 1000 př. Kr., písmo, které záhy (během 9. stol.), na úsvitu svého písemnictví, převzali Řekové.

Zde se po staletí toto písmo zdokonalovalo, ale ještě dávno před naším letopočtem, brzy po Homérovi (v 6.–5. stol.) bylo převzato jinak dosti tajemným jazykem Etrusků, kteří ho předali v průběhu své vlastní romanizace (4.–3. stol.) literárně se formující latině. První tisíciletí po Kr. je zásluhou křesťanství svědkem šíření této písemné tradice, kterou Řekové předali Evropě od Féničanů, ať už prostřednictvím latinky, ale též v 9. stol. přímo cyrilici, která s 250 miliony uživatelů je po latince druhé nejrozšířenější hláskové písmo světa. Latinka u nás se objevuje na počátku 9. století (v době cyrilometodějské), chceme-li nějaké přesné datum, pak je to záznam r. 822 o kmeni Moravanů v latinské podobě (gens) Marvanorum.

Fyzický úpadek a zánik, symbolizovaný vyhlazením cedrů, a přežití duchovních hodnot, nesených písmem a gramotností, které vymaňují člověka ze zoosféry (sv. Konstantin), je jistě důležité i pro naše sotva započaté století. Věřím, že na jeho konci budou sotva existovat taková česká ministerstva jako ministerstvo financí, dopravy či průmyslu – jakkoliv dnes zdánlivě dominující v povědomí české veřejnosti – ale určitě se musíme přičinit, aby existovalo české ministerstvo kultury a školství, ale také ministerstvo českého životního prostředí, k němuž jazykové prostředí a jeho ochrana bude muset patřit. Pro ozřejmení absolutní, tisícileté hodnoty jazyka jakožto domova v kontrastu k fyzické pomíjivosti i smrtelnosti jednoho každého smrtelníka dovolím si jako názornou pomůcku tento vtip z knihy, o níž již byla ve Vesmíru řeč (viz Vesmír 85, 432, 2006/7):

V peterburské synagoze se sejdou dva Židi, zavzpomínají na Dachau i sibiřský gulag, a potom jeden prohodí:

– Poslechnou, Brodski, nemají syna v Haifě, jak se mu tam teď daří?

– Nádherně, Rabinovič, nádherně. Ženu mu zabila bomba na tržišti, barák mu vyletěl do povětří a teď zrovna píše, že mu syna vzali na vojnu (že by k hledání cedrových hájů?).

– Poslyšte, Brodski, vy musej bejt ňákej mešuge, co je na tom za nádheru?

– A četli ten jeho dopis, Rabinovič? Ta hebrejština, to je krása, to člověku slzy do vočí stoupnou. Dyť vám říkám, Izrael – jedna nádhera.

Celý vtip stojí za dlouhou sociolingvistickou analýzu. Nicméně – dva muži se závratnou osobní (koncentrační) i národní zkušeností, v relativním peterburském bezpečí sní o nádheře domova a jeho jistot, domova, jímž je krása hebrejštiny (fenomén lingvo-estetický) a její přežití. Bomby, vraždění (kolik takových pogromů a holocaustů již Židé prožili), fyzická devastace jsou pomíjivé, hebrejština je věčná – známe ji z doby kácení cedrů a vzniku praotce našeho písma, ale především ze Starého zákona, známe ji v podobě psané (!) po dvě milénia, z níž v 19. století vytryskla opět jako přirozený komunikační, ale především polidšťující prostředek, za nějž je krásné žít, a je-li to nutné, i umírat.

Záhadu pomíjivosti věcí materiálních (české finance, průmysl, doprava) a stálosti věcí nadmateriálních (české jazykové prostředí, lingvo-ekos) řešili během 20. století ani ne tak jazykovědci, nýbrž přírodovědci, jako byl ruský mineralog a praotec biogeochemie V. I. Vernadskij (1863–1945) a anglický fyzik C. P. Snow (1905–1980). Ten první přiřadil k zavedenému pojmu biosféra pojem noosféra od slova noos, který znamená „mysl“, ale nabízí, jak se na starou řečtinu sluší, celý bouquet významů, nejen „rozum, smysl, přání a záměr“, ale též „rozvaha, srdce a duch“.

Fyzik (a spisovatel) Snow ve své slavné cambridžské přednášce The two cultures and the scientific revolution postavil vedle „první“ kultury vědecké „druhou“ kulturu uměleckou. A označil jejich roztržku za nedorozumění. Tento muž přísných racionálních zákonů (jako náš P. Vopěnka) vnímal jejich fascinující pokrok, ale i jejich hranice a pochopil, že přeceňování jedné z oněch dvou kultur, zejména té první na úkor druhé (jak se dálo předešlému režimu), vede k degradaci lidství, a tedy i k potenciálnímu zániku lidstva a jeho poslání.

Není patrně lepšího pole působnosti, kde se tyto dvě kultury, tyto dva světy stýkají, než je jazyk. Jazykovědec a přední teoretik rétoriky J. Kraus poukazuje na to, že „jazykoví kritikové právě odsuzují“ mezi lingvisty převažující „názory, že výhradním úkolem jazykovědy je prostřednictvím rozsáhlých souborů jazykový úzus“, zatímco veřejnost citlivě vnímá češtinu a péči o ni jako „součást snah o udržení národní identity, za nezbytnou složku národní kultury“ ohrožovanou globalizací. A zde nám Snow sděluje: takováto kritika není oprávněná v tom smyslu, že například Český národní korpus, čítající stovky milionů dokladů, patří nesporně k největším vymoženostem, které bohemistika ve svých dějinách dosáhla. Zároveň však, praví fyzik Snow, fascinace materiální, racionální vědou, má-li být tato věda lidstvu prospěšná, nesmí zastiňovat druhou, nadmateriální kulturu. Bez ní totiž na konci století lidé bez češtiny (a desítek dalších evropských jazyků) budou pramálo rozumět smyslu takovéhoto velkolepého celoevropského usilování, jehož cílem je pravý opak, totiž rozvoj a hluboké pochopení těchto jazyků a jejich staleté solidarity.

Tato kritika kritiků upozorňuje na nedorozumění, tak jasně vystižené Snowem. Je dobře, že Vesmír následuje Vernadského a Snowa a jako přírodovědný časopis vytváří prostor i pro diskusi o „dvou kulturách“ v jazykovědě, a především v jazyce. Třeba právě tato diskuse svou trvalostí pomůže dovést češtinu na práh příštího století a někam ještě dále.