Několik reflexí na Zrzavé téma

Na rozdíl od ostatního světa, jímž rozumím svět "biologicky" vyspělý, je nedostatek informací z oboru evoluční biologie důsledkem, respektive součástí toho, co neváhám označit jako kulturní genocidu. Začalo to "bojem proti reakčnímu mendelizmu-morganizmu". Jistý "akademik" si to poslední nějak popletl, Mendel mu splynul s Mendělejevem, takže tomu nakonec sotva napodobitelným způsobem říkal "menděleizmus-orga/nis/zmus". To není gag - to je tragická, byť zároveň srandovní realita.

Po desítkách let přímých i nepřímých zákazů s tabu kolem evolučních teorií, a hlavně potlačováním kritiků evolucionizmu [včetně těch, jež jsou motivováni ryze ideologicky (např. katolicky)] jsme svědky toho, že už i myšlenka samotné evoluce je znovu - někdy zlomyslně - zamítána a ironizována. Objevily se až naivní "antidarwinistické" články (např. v Lidových novinách a v televizi). To je také názorná ukázka toho, kam vedou podobné zákazy, že totiž nakonec poslouží odpůrcům vědy jako takové obecně.

Článek J. Zrzavého je samozřejmě "konfliktní" jak obsahem, tak formou. Jde o jakousi "hybridní" směs intelektuální literatury s "naturfilozofií" - trochu podobně píše Dr. M. Holub. Touto "literárností" autor zřejmě záměrně zakrývá faktologickou tříšť, a navíc: nedosti zasvěcený "laický čtenář" bude konfrontován s nesrozumitelností žánru . Nepochopí asi, zda jde o  vážnou debatu, nebo - řečeno s Werichem - o srandu.

Řekněme, "filozofický" rozpor článku tkví v tom, že autor sebe deklaruje jako "darwinistu". V tomto kontextu je těžko uvěřit, že - jak přesvědčuje čtenáře na několika místech včetně "Závěru" - biologie bude vědou, jen pokud se bude zabývat toliko testovatelnými hypotézami". (Dodal bych ještě ve smyslu K. Poppera, že musí jít o hypotézy vyvratitelné.) Pokusím se vysvětlit proč:

Na okraj těchto otázek proto připojuji pár poznámek: Sám fakt evoluce je (hlavně zásluhou Darwinovou) stejně jistý, jako každá srovnatelná událost v historii vědy. Do této okolnosti se "strefují" už pouze zapřisáhlí antievolucionisté až kreacionisté faktem, že téměř všechny kmeny živočišstva, tj. základní trendy vedoucí až k jeho nejvyšším formám, které známe dnes, se objevují, jakoby explozivně, velmi dávno - totiž v kambriu.

Celý gnozeologický rozpor v evoluční teorii spočívá v tom, zda hnací silou evoluce byly takříkajíc její slepé síly, nebo síly od počátku "cílené" (což znovu otvírá prostor "kreacionizmu", tj. představě, že tu byl od počátku ve hře jaksi vyšší princip , tedy stvoření se všemi jeho důsledky . Jinými slovy jde o vztah mezi faktem evoluce a teoriemi o jeho příčinách. Klasický darwinizmus se hlásí jednoznačně k první z obou alternativ, a - jako důsledek Mendelovy geniální představy, že vlastnosti se mohou vyskytovat pouze v alternativě buď anebo - vzniká posléze neodarwinizmus. Ten překlenuje zdánlivý rozpor mezi klasickými postuláty Darwinovými a mendelovskou (později také morganovskou - krátce řečeno klasickou) genetikou. Největším přínosem neodarwinizmu je rozvoj tzv. populační genetiky se všemi jejími evolučními a filozofickými důsledky.

Ukazuje se však - alespoň podle mého názoru - že i když do evoluční teorie zavedeme další mechanizmy, jako např. genetický drift, dovedeme tím vysvětlit princip vzniku druhů, tj. speciaci, pouze na úrovni mikroevoluce (tzv. idioadaptaci). Těžko si však lze představit, že na této úrovni pozvolných změn, respektive jejich dlouhodobým trváním, mohlo dojít k tzv. makroevoluci, tj. k oněm evolučním divergencím, jež reflektuje známá rozrůzněnost tvorstva a jež na rozdíl od idioadaptací označujeme jako aromorfózy.

V tomto smyslu se totiž ukazuje problematičnost tzv. mezičlánků, které vesměs představují spíše evoluční slepé uličky než skutečné mezičlánky, tedy spíše neúspěšné evoluční testy , jakési experimenty . Radikální evoluční inovace (např. segmentace, peří, chlupy, dvoukomorové a dvoupředsíňové srdce, vznik druhotného čelistního kloubu atd., a jejich důsledky se sotva mohly odehrát formou malých kroků , nebo dokonce mezistadií , která by patrně byla neživotná. Pokusy překonat tuto nesnáz např. makromutačními amplifikacemi apod. odmítají i sami seriózní neodarwinisté, protože to podle současného stavu vědy naráží na nepřeklenutelné interpretační potíže - také proto, že příliš mnoho účelových evolučních hypotéz teorému evoluce spíše škodí.

Zapřisáhlí antidarwinisté (v širším smyslu antievolucionisté) i antineodarwinisté obviňují Darwina samotného i neodarwinisty z netestovatelnosti jeho teorie, tj. z její falzifikovatelnosti a  cílovosti .

Některé směry v moderní vědě trvají na "absolutní" pravdivosti vědy, takže odmítají jakékoliv pokusy o  hodnocení jako projev antropomorfní účelovosti .

Tuto výtku lze ovšem odmítnout s odůvodněním, že např. i některé astrofyzikální teorie jsou takto metodicky těžko ověřitelné. Zdá se spíše, a to platí i o tzv. evolučních teoriích, že jde o určité fáze nebo epochy poznání, že podstatou procesu poznávání je jeho asymptotičnost adekvátní problému nekonečnosti kosmu, jeho vzniku, antropogeneze (jež činí neustále nové pokroky, které zároveň otvírají nové problémy) atd.

Ve svých překonaných sedmdesátinách soudím (i když budu jistě obviňován z  intelektuálské obojakosti ), že tzv. agnostikové stejně jako jejich věřící antipodi by si měli udržovat přiměřený odstup od dogmat - ať religiózních, nebo "vědeckých" (jež rozpoznat bývá občas obtížné).

Literárně jistě zdařilý článek Jana Zrzavého je v tomto smyslu jaksi v rozporu sám se sebou, protože hlásit se k darwinizmu a zároveň požadovat testovatelnost hypotéz jako kritérium jeho vědeckosti nejde dobře dohromady. Myšlenka evoluční - a to je velká Darwinova zásluha a jistě i genialita - sama o sobě je probojována. Co bylo její hnací silou, zda to byla (výhradně) selekce na terénu proměnlivostí organizmů atd., nelze zatím ve smyslu "testovatelnosti", a tedy ani její "vědeckosti", říci. Osobně si myslím, že se tomuto cíli budeme se zdokonalováním nových přístupů a objevů stále přibližovat, že však člověku není dáno rozluštit toto velké tajemství bezezbytku - stejně jako stojíme ve zbožnosti moderního člověka před záhadou života a smrti.

Prof. Ing. Dalibor Povolný

Dovolte mi několik poznámek na okraj toho, co napsal můj přítel Jan Zrzavý. Sdílím mnohé z jeho metodologické skepse. Jeho text se mi líbí. Je napsán stručně a jasně. Nutí nás uvažovat jinak, než jsme byli zvyklí. Kritická syntéza kladistické metodologie, evoluční biologie a poznatků o ontogenezi určitě přinese ještě mnoho nového. Některé Zrzavého výroky však potřebují komentář.

Předně, věda prý není vyprávění příběhů, ale jen a jen testování hypotéz. V jistém (konvenčním, prvoplánovém) smyslu je to pravda. Avšak ty hypotézy testujeme (či přesněněji vyvracíme) proto, abychom mohli vyprávět zajímavé příběhy. Vymyšlené plně v rámci toho, co nám dovoluje náš jazyk a kulturní tradice. Vymyšlené však nikoli zcela libovolně, ale podložené jistými výsledky vědy. Právě o takové příběhy Zrzavému jistě jde, neboť se jako univerzitní pedagog vyprávěním příběhů živí. Ostatně ty nejlepší mezinárodní časopisy, kam píše, by mu nevzaly něco nezajímavého, tj. text bez příběhu literárních kvalit.

Mýtus o mločíkovi (nikoli mlokovi) z rodu Thorius je dobrým příkladem toho, že věda není jen testováním hypotéz, ale také - a možná především - jejich vymýšlením. A právě k tomu nezbytně potřebujeme hlavně porozumnění jevu, který studujeme. Věřím, že ten, kdo přišel na to, že vůbec nejdůležitější pro mločíka je možnost schovat se pod kůru, toho tvora někdy viděl živého. Měl s fenoménem jménem Thorius nějakou bezprostřední zkušenost. Byl schopen empatie. A zároveň věděl, proč je ta hypotéza krásná v kontextu příběhů, které se obvykle vyprávějí.

Je tu ještě jeden problém, který je v Zrzavého článku latentně přítomen, avšak nediskutován. Pokud nepracujeme s pojmem evoluční novinky, ale zabýváme se mikroevolucí, pak obvykle zkoumáme existující vnitrodruhovou variabilitu toho, co považujeme za znaky. A doporučuje se nám měřit zdatnost nositelů těchto vlastností. Jenže když se trvale udržuje vnitropopulační variabilita nějakého znaku (třeba strategie páření), pak je to buď variabilita téměř neutrální (není k ničemu), nebo, pokud nevsadíme na nerovnovážný stav, výsledek situace, kdy jsou v dlouhodobém průměru zdatnosti nositelů jednotlivých variant identické (jsou k něčemu, avšak jejich hodnota třeba závisí na frekvenci aj.). Ale pak je nemá cenu měřit. Zbývá ještě stejně neblahá možnost, že to ve skutečnosti nejsou znaky, nebo že se selekce udržující polymorfizmus vede na něco, co s naším znakem nějak nepřímo souvisí (asi jako mločíkova velikost s redukcí počtu prstů).

Nakonec snad jen konstatování. Popisů případů údajně jasné adaptivní evoluce přibývá. Nápadné však je, že zatímco první badatelé, majíce v zásobě dostatek fenoménů, prohlašovali za adaptivní obvykle znaky, jejichž užitečnost pro zvíře se zdála evidentní zdravému rozumu, dnes v době, kdy přibývá vědců stejně rychle jako ubývá zvířat, se bez velkého váhání uvažuje o adaptivitě úplně všeho. Chápu proto Zrzavého snahu výrazně upozornit na úskalí tohoto přístupu, chybí mi jen jeho jistota, že to všechno není ještě úplně jinak.

RNDr. Daniel Frynta

Autor vtipným jazykem a lehkou rukou přibližuje čtenáři nesnáze evoluční biologie. Dobře si uvědomuje, že vědecké hypotézy musejí být testovatelné, a tudíž i falzifikovatelné, jak postuloval nedávno zesnulý kritický racionalista sir Karl Popper.

Několik poznámek k formální logice textu:

• Předem je nutno říci, že užitečný znak může vzniknout náhodně. Vývod autora, že dlouhý krk žiraf je užitečný (tedy nevznikl náhodou) je tvrzením nepravdivým. Je to popření náhody v evoluci.
• Dále, že homologická segmentace nemůže vzniknout nehomologickými procesy. Tady je nutné poukázat na zvlášť pochybný příklad geneze oka vzhledem k současným objevům homeotických genů Pax.
• Doporučení autora, že genetika, vývojová biologie a morfologie by měly být analyzovány odděleně, stojí v kontradikci nejen vlastního článku, ale celé souběžné historie těchto věd. Všechny tři vědy se vždy vzájemně prolínaly a nedošlo by k pokroku v jediné z nich, kdyby nebyla podepřena nálezy ve vědách ostatních.

Příklady platonských idejí žáby a stonožky jsou střetem s oním dávným tajemstvím, které znepokojovalo dobré pozorovatele už od starověku. Je jisté, že organizmus je více, než pouhý souhrn genů. Je to především projekt a samotné geny jsou jen stavebními kameny, o nichž nelze předem povědět, co z nich bude postaveno. Stavitel není znám, ale algoritmus genomu má zkušenost tří miliard let. Změny, keré během evoluce nastaly, mají někdy podobu počítačových her, které nepřipomínají ani platónské ideje, ani produkty přírodního výběru. Opakování tvarů má smysl jen v případě, že příroda šetřila energií natolik, že použila staré prvky i tam, kde to takzvaně nedává smysl.

QWERTY Jana Zrzavého je velmi vhodně zvolený příměr, pobaví, ale také donutí k zamyšlení. Je škoda, že autor na konci článku vyklidil své pozice. Bohužel čtenář, který není příliš orientovaný v současném evolucionistickém myšlení, může nabýt dojmu, že adaptace vznikají účelně. Je s podivem, že tento antropocentrický názor přetrvává v evropském myšlení po staletí, i když správné pojetí účelnosti v přírodě bylo jasné již starověkým myslitelům: Tady se určitě chyby hleď vystříhat pilně,...V těle nevzniklo nic, aby sloužilo lidem, nýbrž to, co vzniklo, je člověku k službám. (Titus Lucretius Caro, O přírodě, Zpěv IV.).

Ovšem na závěr je třeba přesto říci, že podobné provokující články jsou tím pravým olejem do tiše plápolajícího ohně naší vědy. Esej není zas až tak velkou herezí.

RNDr. Ilja Trebichavský, RNDr. Václav Šíma