Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 1

Mám-li rozmýšlet o jazyku před publikem složeným alespoň částečně z učenců a většinou pak z těch, kdo se o vědění a učenost zajímají, je dozajista přiměřené volit projev uspořádaný a vyrovnaný a začít zrovna od toho, čím se jazyk učenosti dotýká, ba čím ji vyzývá. Přiznám bez mučení, že do učence mi hodně chybí, nejen rozpoložení, především založení, jasně řečeno jsem lajdák – v tom smyslu, že nedokážu nahromadit vědění a k tomu pak ústrojně a návazně přičiňovat další prověřené poznatky; co jednou stranou naberu, to mi druhou stranou utíká, a co si sám nevymyslím, to nemám. Podle toho si také musím zařizovat živobytí, tedy jako „umělec“, s naprostou nejistotou výsledku, která k tomu patří; slovy zacházím a scházím, něco s nimi „umím“, ale jen proto, že jim vyklízím pole, že jim zůstávám napospas; že si se mnou při tom všem také smějí dělat, co je napadne.

Nějakou dobu ještě potrvá, než vědci převedou do nějakých rovnic to, co jsem tu vyjádřil způsobem cílevědomě nevědeckým. („Nějakou dobu“ je v tomto případě litotes nezjistitelného rozměru: také my blázni máme své míry a váhy.) Neznamená to, že dosavadní práci jazykové vědy podceňuji a že mi její smysl uniká. (Zase litotes, na vážkách tentokrát dost jemných: snad by se mohlo zdát, ale…) Naopak: opravdu hodně mě znepokojuje, že lidé v dnešní době přijímají tak důvěřivě Tajemství ve všech podobách, včetně těch nejpraštěnějších, zato nedůvěry k vědecké racionalitě projevují až příliš; a ještě více mě znepokojuje, že vědě je to zřejmě jedno, jako by měla vystaráno. Bez výtěžků vědy by dnes lidstvo ovšem nepřežilo ani den, ale jak to, že mentálně se začíná propadat do pověrčivosti od pravěku nevídané (dvě hyperboly za sebou, co do hyperboličnosti zvolna tíhnoucí k nule: hyperbola třetí) – a to možná zase účinkem vědy, neproniknutelné a všemocné, jíž stejně nelze vzdorovat ? (Všimli jste si, jak v některých televizních seriálech, jimiž nás podmiňuje Amerika, splývají božstva s „technologiemi“? Nesnaží se tak tmářství uzavřít temný pakt s onou vyspělou racionalitou, do níž obecné vědomí už neproniká?)

Dokud si věda nevytvoří novou koncepci sjednoceného poznání, když koncepce redukcionistické se podle všeho vzdala, nemůže být pojem „Tajemství“ rozumně vyloučen, ale ani poezii neprospívá, dospěje-li k Tajemství lacino. Tajemství (ať provizorní, či nikoli) začíná teprve tam, kam jasné poznání nemůže; což nejsou jen přetrvávající záhady vesmíru či hmoty neživé a živé, ale také „zážitkové komplexy“, jak o nich mluvil Robert Musil – včetně těch vědcových. Umění se namáčí s člověkem do toho, v čem je namočen; věda si někdy namýšlí, že jí to nepřísluší, ale ona člověka „namáčí“, takže nemá vyhnutí; a s mravními důsledky biotechnologií se to bude jen zesilovat. Poznání nestojí mimo bytí, a to znamená, nejen že nese odpovědnost za to, co do bytí vnáší, ale že ručí za bytí jako takové, ve všem všudy: jen kvůli tomu tady je, ne kvůli nějakému nezávislému nadhledu ústícímu případně do nekonečné prázdnoty minerálního vesmíru bez vědomí, a tedy i bez poznání.

Věda nemůže jen poodstoupit, z povzdálí pozorovat a nezúčastněně konstatovat, že se něco nějakým více či méně přesně určitelným způsobem děje. To je pouze jeden z prvních, nezbytných kroků, ale ne poslední účel a smysl. Pozitivistická vůle – která se zpětně jeví málem jako ochota – vzít osudy lidstva na bedra vědy byla snad ukvapená a vycházela z přehnaného sebevědomí, ale opačný stav je povážlivější, zvlášť při současném vývoji světa. Dnes se věda zdržuje návrhů týkajících se obecnějšího životního způsobu, a pokud se nějaké takové úvahy v rámci naší civilizace ještě vedou, hlas vědy v nich příliš slyšet není – s výjimkou ekonomie, která však jednostranně a tendenčně tlumočí zájmy kupců a nemá protiváhu. Jinak je tomu u jednotlivých vědních oborů: mnohé z nich se ke své odpovědnosti za budoucnost země a lidstva hlásí jednoznačně, a tu soudného ducha dost zaráží, že tak činí převážně disciplíny spadající do věd přírodních – kdežto názorovou absencí, alibizmem a hodnotovou rozbředlostí se vyznačují vědy, které mají člověka a společnost přímo v popisu práce, obory společenské a „humanitní“. A je tedy zvláštním paradoxem, že tuto širší úvahu jsem musel předeslat kvůli jazykovědě – aby bylo jasnější, na čem zakládám své výhrady a své představy, a že to není ve zlé vůli.