Věda versus tradiční medicína

Už přestalo být módou pojídat gramy vitaminů a lidé místo toho začali polykat tabletky s rybím olejem, mořskými řasami a extraktem z ženšenu. Na obnovenou poptávku po přírodní medicíně zareagovali i vědci. Začali na izolovaných buňkách i laboratorních zvířatech zkoumat účinky čínských bylinek, indického koření, čaje, vína a dokonce medvědí žluči. Hledali v časem prověřených přípravcích inspiraci pro vývoj nových léků na obtížně léčitelné civilizační choroby, které teď nejvíce trápí obyvatele a zdravotní pojišťovny ve vyspělých zemích. Mezi nejvýznamnější patří ateroskleróza (a její komplikace srdeční infarkt a mozková mrtvice), nádorová onemocnění, cukrovka II. typu a Alzheimerova choroba. A skutečně, po počátečních rozpacích, kdy nebylo jasné, jestli používat čisté substance, nebo raději celé extrakty, jaké dávky jsou relevantní pro člověka a jaké parametry se vlastně mají sledovat, vykrystalizovala celá nová koncepce léčby civilizačních chorob – hormeze.

Hormeze není zas až tak nová, spíš znovuobjevená a poprvé skutečně doceněná. Princip hormeze (řecky „posílení“) předpokládá, že nízké dávky toxických látek či záření nejenže organismus nepoškozují, ale dokonce zlepšují jeho fyziologické funkce. Poprvé ji popsali už před sto dvaceti lety v Německu Hugo Schulz a Rudolph Arndt. Hormeze byla a dosud je nesprávně spojována s homeopatií, proto byla celých sto let odmítána nebo jen vlažně tolerována, přestože jinak než hormezí nebylo možné vysvětlit např. jednoznačně léčivé účinky radioaktivních lázní (u nás Teplice a Jáchymov) nebo povzbuzující a „omlazující“ efekt malých dávek arseniku (hlavně v 19. století běžně předepisované tonikum). Až moderní výzkum, který také objasnil molekulární podstatu tohoto jevu, udělal z hormeze jasný a respektovaný teoretický rámec.

Hormeze je vlastně jen vedlejší produkt přirozené schopnosti všech organismů reagovat na nepřízeň prostředí. Chlad, horko, záření, fyzická námaha, toxické látky a nedostatek potravy narušují fungování našeho organismu a představují pro něj stres. Tělo na stres reaguje přizpůsobením – adaptací. Například v chladu se nám stáhnou cévy pod kůží a svalovým třesem se zvýší produkce tělesného tepla. Kromě toho reaguje organismus i na úrovni jednotlivých buněk spuštěním úsporných, opravných a čisticích mechanismů – stresové odpovědi. Ta zahrnuje zrychlenou degradaci nefunkčních proteinů v proteasomu, recyklaci celých organel, jako jsou mitochondrie, zesílenou produkci antioxidačních a detoxikačních enzymů, aktivaci enzymů opravujících DNA a také zvýšenou produkci molekulárních chaperonů, proteinů stabilizujících ostatní proteiny v buňce. Každé působení stresu tak sice organismus poškozuje, ale zároveň spouští tuto odpověď, která tělo od poškozených struktur očišťuje. Při nízké úrovni stresu (eustres) už dochází ke spuštění opravných mechanismů, ale samotné poškození stresem je jen malé. Organismus pak z celé situace vychází v lepším stavu, než byl původně.

Celá situace je však ještě složitější a zajímavější. Protože organismus jako celek hospodaří s omezeným množstvím energie, musí se pečlivě rozhodovat, které procesy budou podporovány a na kterých se bude šetřit. Na esenciální děje, jakými jsou tlukot srdce nebo přenos vzruchů neurony, se musí najít energie vždy. Naopak rozmnožování a imunita patří spíše mezi luxusní služby, na které zbude energie jen v dobách dostatku.

Systematické studium signalizačních sítí odhalilo komplikované propojení mezi energetickým metabolismem a základními buněčnými pochody. Ve stavu komfortu, kdy převažuje anabolismus nad katabolismem, jsou podporovány energeticky náročné procesy, jako jsou buněčné dělení, migrace a imunitní odpověď. Na druhé straně ve stavu energetického deficitu jsou výše zmíněné procesy utlumeny a místo nich nastupuje stresová odpověď. Přepínání tohoto obvodu v závislosti na přirozeném střídání období komfortu, kdy je podporováno hojení ran a obrana proti infekcím, s obdobími stresu, která vedou k očistě buněk od poškozených molekul, tak udržuje integritu a funkčnost celého organismu a zajišťuje mu relativní dlouhověkost a odolnost proti nemocem.

Je celkem dobře známo, že chronická zátěž (třeba u přetrénovaných sportovců) oslabuje imunitu, ale až v poslední době začíná být jasné, že i druhý extrém, chronický komfort našeho civilizovaného života, může způsobovat problémy. Výzkumy naznačují, že moderní civilizovaný člověk dokonce strádá nedostatkem fyzického stresu (psychického stresu ve smyslu duševního napětí má zase nadbytek, ale to je něco jiného). Náš organismus je totiž na základě podmínek, v nichž se miliony let vyvíjel, přizpůsoben spíše neustálým změnám prostředí a působení stresu. Ranní chlad, polední žár, zimní hladovění, dlouhé pochody, strádání v době válek a toxické nebo nestravitelné látky v potravě (třeba dnes žádané flavonoidy nebo vláknina) jsou pro naše tělo svým způsobem přirozené podněty, rozhodně přirozenější než naprosto jednotvárný stav mírného zasycení, mírného tepla a téměř žádného pohybu, který je charakteristický pro život většiny obyvatel rozvinutých zemí. A právě tato jednotvárnost a nepřítomnost stresu je zřejmě nejvýznamnější příčinou vzniku civilizačních onemocnění.

Chronický komfort udržuje náš organismus ve stavu, který podporuje nepřiměřený zánět a množení buněk. Zároveň je utlumena stresová odpověď, což způsobuje pozvolnou akumulaci denaturovaných proteinů, oxidovaných lipidů a nefunkčních mitochondrií. Důsledky této mírné nerovnováhy zůstávají mnoho let (či spíše desítek let) skryty, až se – typicky kolem padesátého roku života – projeví ve formě závažných onemocnění. Ateroskleróza, některá nádorová onemocnění, Alzheimerova choroba a cukrovka II. typu jsou přes naprosto odlišné projevy a velmi komplikovanou etiologii ve své podstatě způsobeny chronickým zánětem určité tkáně doprovázeným zesílenou akumulací poškozených molekul a sníženou funkčností mitochondrií.

Z toho všeho plyne, že nejlepším lékem na civilizační choroby je občasná dávka fyzického stresu. Nejúčinnějším, ale také nejnáročnějším známým způsobem, jak toho dosáhnout, je systematicky hladovět. O něco méně účinné a méně drastické řešení je pravidelně sportovat. Bohužel obojí je jen obtížně slučitelné s moderním životním stylem, který požaduje léčbu pasivní a příjemnou, nejlépe pouhé spolknutí tabletky nebo krátký pobyt v kosmetickém salonu.

A tady konečně přichází ke slovu hormeze. Působení malých množství toxických látek, tepla či záření také představuje fyzický stres, spouští stresovou odpověď a tlumí zánět. Na to přišli už před tisíciletími naši předkové a zakomponovali hormezi do systému přírodní medicíny. Vůbec nejlepším příkladem jsou koupele v horkých pramenech a různé varianty sauny. Krátké přehřátí způsobuje mírnou denaturaci proteinů a tepelný šok. Kromě toho z čerstvých minerálních vod do těla proniká radioaktivní radon a toxický sirovodík. To všechno dohromady spouští stresovou odpověď a vede k hormezi. Podobně funguje i mírná konzumace alkoholu. A hlavně je na tomto principu principu založen účinek celé řady léčivých rostlin, respektive jejich extraktů, jejichž účinné složky poškozují biologické molekuly a vyvolávají stresovou odpověď. Právě na ně se intenzivně zaměřil moderní biomedicínský výzkum. Vědci si oblíbili především silymarin z ostropestřce mariánského (Silybum marianum), resveratrol ze slupek vinných hroznů, kurkumin z kurkumy (Curcuma longa), quercetin z jablek a katechiny ze zeleného čaje. Většinu z nich si dnes můžete koupit v lékárně jako tabletky.

Kromě časem osvědčených postupů přicházejí na svět i úplně nové metody hormeze. Velkým hitem je léčba červeným (povrchová) a infračerveným (hloubková) světlem, která výrazně urychluje hojení ran, potlačuje zánět a tlumí bolest. Princip působení je založen na přechodném poškození cytochromů světlem a následném spuštění stresové odpovědi. Světelná léčba je dostupná ve většině laserových klinik a kromě toho si můžete certifikovaný zdroj záření koupit i domů. Jestli tento trend vyústí ve vznik celého nového odvětví medicíny a vznikne třeba profese hormetického lékaře nebo lékárníka, ukáže čas. Zatím stačí, že počet vědeckých prací na téma hormeze exponenciálně roste a spolu s nimi i počet odborníků, kteří v hormezi věří. Pokud se naplní velké naděje vkládané do tohoto výzkumu, budeme schopni skutečně účinně léčit civilizační choroby, průměrná délka života se zase o deset let prodlouží a hlavní příčinou úmrtí se stanou nové nemoci, které si dnes neumíme ani představit.