i

Aktuální číslo:

2018/7

Téma měsíce:

Co kdyby…

Stvořitelé novověku II.: Martin Luther

 |  7. 11. 2017

Praotec kapitalismu, Martin Luther, zahájil církevní reformaci právě před 500 lety.

Erasmus jako mimořádně výřečný mistr ironie ve své Chvále bláznivosti z roku 1511 místy nenápadně (šlo o život) pléduje pro církevní reformu. Nejde mu o destrukci církve, ale pouze o její očištění a zušlechtění. Naznačuje, že nezáleží na vnějších formách zbožnosti (půsty, poutě, uctívání ostatků svatých apod.), ale že pravou podstatou víry je opravdovost jejího vnitřního prožívání.

Zatímco Erasmus pouze platonicky konstatoval, další z kritiků už tak umírněný nebyl.

Zbožné slovo do pranice

Zjara roku 1517 se na hranicích Saska, jednoho z německých kurfiřtství a součásti Svaté říše římské, objevil dominikánský mnich Johann Tetzel a začal lidem prodávat odpustky. To byly papírky, jimiž papežská stolice odpouštěla hříšníkům pokání stanovené jejich zpovědníky. Tedy de facto mazala jejich hříchy. Vatikánu šlo samozřejmě o další peníze na pompu a rozmařilost (tehdejší papež Lev X. z nich prý chtěl přestavět katedrálu sv. Petra v Římě).

Pohled na vypaseného Tetzela, jak prodává věčný život jako podomní obchodník, přivedl k zuřivosti jiného mnicha, augustiniána Martina Luthera, profesora teologie na nedávno zřízené univerzitě ve Wittenbergu.

Ten 31. října 1517 údajně přitloukl na dveře místního hradního kostela 95 tezí, námětů k veřejné diskusi o očistě církve (skutečnost byla méně akční, poslal je v dopise arcibiskupovi). To se okamžitě rozkřiklo a díky knihtisku (který za Lutherových předchůdců Johna Wycliffea a Jana Husa ještě neexistoval) se v překladech z původní latiny do národních jazyků rozšířilo po Evropě.

Rozhořely se spory a půtky. Luther totiž skrze útok proti odpustkům zpochybnil autoritu samotné papežské stolice, která podle něj NENÍ nezbytná na cestě člověka k pravdě a spáse. Naopak: Každý člověk může sám sobě být knězem a vykladačem Písma svatého.

Řečeno s Mistrem Erasmem, „Luther sáhl papeži na korunu a mnichům na břicho”. A jak už to u zbytnělé moci bývá, církev místo sebereflexe sáhla k represi a uvrhla Luthera do klatby. Ten ale projevil vpravdě husovskou zásadovost a neuhnul ani tváří v tvář hrozící smrti. Ve zkratce to charakterizuje závěr jeho vystoupení před papeženským římským císařem Karlem V. na říšském sněmu v dubnu 1521 ve Wormsu: …„nemohu odvolat a neodvolám, neboť se nesluší křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím, nemohu jinak.“ (Už předtím Luther veřejně prohlásil, že je – dříve nevědomky, nyní vědomě – husitou.)

Pokud mírný a počestný Erasmus Rotterdamský, Lutherův ideový předchůdce, jak sám napsal, „raději strpěl dosavadní stav, než aby vyvolal nový nepokoj, jehož směr se často zvrtne k protichůdnému cíli“, cholerik Luther se svojí zásadou „pro vítězství dobra a církve se nelze štítit ani pořádné, silné lži“ střet jako by vyhledával.

Během čtyř desetiletí od Lutherova vystoupení se Evropa rozdělila na dva tábory, římskokatolický a protestantský, které spolu začaly porůznu válčit.

Novověk definitivně

Až potud je to celkem obnošená vesta, ale Lutherova náboženská rebelie zplodila i méně zjevné, avšak o to závažnější následky. Jeden z Lutherových hlavních pokračovatelů Jan Kalvín totiž zavedl systém, v němž všichni členové obce jsou si rovni a své náboženské vůdce volí. Moc uložená v obci jako celku kalvinistické církve obdařila značnou vnitřní silou a odolností k útisku. K jejich potření bylo nutné vyhladit všechny členy kongregace; samotná likvidace duchovního správce by církev neumlčela, protože komunita by si kdykoliv mohla zvolit nového. Kalvinismus a jemu podobné protestantské církve tedy tím, že emancipovaly křesťana od kléru a zavedly samosprávu, přispěly k rozmachu občanských práv.

Však nedosti. Počátkem 20. století vyšel spisek Maxe Webera Protestantská etika a duch kapitalismu. Proslulý zakladatel sociologie v něm naznačuje, že novodobý kapitalismus nevznikl ve vzduchoprázdnu, nýbrž souvisel s rozvojem protestantismu.

Jde o nesmírně složitou otázku, nad níž se už víc než sto let přou vzdělanci mnoha společensko- i lidsko-vědních oborů (zrovna nedávno se vedla diskuse o faktu, že země s protestantskou tradicí zvládly světovou finanční krizi minulých let zjevně líp než země katolické). Zde můžeme jen naznačovat a doufat, že laskavý čtenář si další domyslí sám.

Weber (i jeho předchůdci, ze kterých čerpal) vyšel z faktu, že tehdejší podnikatelské vrstvy v Německu (ale i nejkvalifikovanější dělníci) byli zřetelně častěji protestanti. Protestanti ve srovnání s katolíky také měli v průměru vyšší vzdělání, v němž pak preferovali spíše technické a výrobní obory než humanitní.

Katolicismus podporuje tradici, ctí normy, které svazují život, určují člověku jeho zakořeněné místo v „přirozeném“ řádu, z něhož se nelze nikterak vymanit a svobodně rozvíjet vlastní životní plány, tím méně pak obchodovat, podnikat, vydělávat peníze.

„Katolík,“ píše Weber, „… je klidnější, vybaven menším pudem po zisku, sází více na co možná zajištěný průběh života, i když s menšími příjmy, než na ohrožující, rozčilující, ale eventuálně slávu a bohatství přinášející život. Lidová moudrost to formuje žertovně: buď dobře jíst, nebo klidně spát. V daném případě protestanti rádi jedí, zatímco katolíci rádi spí.“

Pro protestanta je každodenní cílevědomá práce příležitostí osvědčit svoji víru, a pokud se práce daří, je to signál boží přízně, požehnání, větší čáky na věčnou spásu. Naopak nadměrné osobní utrácení bere jako hřích. Což logicky vede ke kumulaci bohatství a k větším investicím do vědy, techniky. Určitě není náhoda, že vědeckotechnická revoluce, zřejmě největší přeměna v novodobých dějinách, vycházela ze zemí převážně protestantských (Anglie, Skotsko, část Severní Ameriky, Nizozemsko, severní Německo, Skandinávie, Švýcarsko).

Nejen slovo

Je tedy dost pravděpodobné, že evropská náboženská reformace vytvořila psychologické podmínky ke vzniku klasického kapitalismu, který pak umožnil vznik demokracie.

Proto je její vznik v roce 1517 vedle vynálezu knihtisku (1455) a objevení Ameriky (1492) třetím hlavním mezníkem mezi středo- a novověkem. Symbolicky vzato, Erasmus završil středověk, Luther zahájil novověk. (V mládí jsem za zrod novověku jednoznačně považoval Kolumbův objev, po letech u mě převládl Gutenbergův vynález a teprve v poslední době oba tyto velevýznamné počiny zcela převálcoval muž víry Luther... Je takový zvrat hodnot s věkem jevem obecným, nebo zvláštním?)

Tady všechny „lutherstory“ většinou končí a filosofičtí idealisté a nábožníci (protiklad to bezbožníků) všech církví si spokojeně mnou ruce: To koukáte, jak duchovno dokázalo změnit svět! Jenže to není tak docela pravda. Kolik jiných neméně výtečných plodů lidského ducha zmizelo v propadlišti! Každá myšlenka, má-li se ujmout, totiž musí padnout na úrodnou (fyzickou) půdu.

Renomovaný publicista, původně fyziolog a posléze vědecký univerzál Jared Diamond napsal před dvaceti lety úctyhodnou knihu Osudy lidských společností (česky 2000), kde se pokouší objasnit, proč některé oblasti světa prosperují lépe a jiné hůř.

V předmluvě shrnuje obsah své knihy jednou větou: „Rozdílný průběh historického vývoje jednotlivých lidských skupin vyplynul z jejich odlišných životních prostředí, nikoli z biologických rozdílů mezi samotnými lidmi.“

Je to opět nesmírně složitá otázka s bezpočtem dílčích parametrů z mnoha oborů (přičemž na styku věd exaktních a neexaktních to občas pořádně jiskří).

Diamond konkrétně o Evropě našeho letopočtu nemluví, nicméně zkusme si představit kostru toho, co se asi stalo: Když moderní člověk před nějakými pětačtyřiceti tisíci lety dorazil ze své africké kolébky oklikou do Evropy, byl geneticky i epigeneticky víceméně homogenní (nakolik to dovoluje přirozená biologická variabilita).

V Evropě pak postupně obsadil oblasti s různými životními podmínkami danými především zeměpisnou šířkou, tedy délkou dne a „silou“ Slunce. Ve středomořské oblasti se žilo relativně dobře; dostatek tepla a vláhy umožňoval bohatou úrodu, plodiny rostly takříkajíc samy od sebe. Nároky na obživu, bydlení a odívání přijatelné. Však také není náhoda, že první vyspělejší evropské civilizace vznikly právě tam (Řekové, Římané, Mauři).

Naproti tomu v severní Evropě nebylo nic zadarmo, všechno si lidé museli pracně vydobýt, vše získané neustále obhajovat, o všem důkladněji přemýšlet. Víc spoléhat na spolupráci a vzájemnou pomoc. Aniž bychom hned mluvili o biologických rozdílech (tedy „rasovali“ lidi), selekční tlak severu nakonec zformoval člověka s poněkud jiným vztahem k životu, k práci, ke spotřebě, k odpovědnosti, ke komunitě. (Řeč je o takovém klimatu, které sice nedává nic zadarmo, ale zase ne natolik krutém, aby samo přežití vysávalo z lidí úplně všechny síly. Tedy mírné pásmo mezi, řekněme, 50. a 60. rovnoběžkou.

Extrémně zjednodušeno – na mapě „nahoře“ Germáni – racionální technici, „dole“ Románi – emocionální umělci.)

Když si tohle všechno v duchu představíme, vychází jako naprosto zákonité, že střídmější, dělnější, pospolitější protestantismus se ujal právě v klimaticky drsnějších zemích, zatímco v končinách vlídnějších se udržel volnější, ležérnější, teatrálnější životní styl.

Ano, myšlenka může působit. Ale míru jejího účinku určuje hmotný svět.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5) či zatím poslední Od pluhu do senátu a zpátky (s Josefem Římanem).
Houdek František

Doporučujeme

Peníze z chemie, peníze pro chemii

Peníze z chemie, peníze pro chemii

Ondřej Vrtiška  |  16. 7. 2018
Manželé Hana a Dalimil Dvořákovi se seznámili v laboratoři. A nebylo to naposledy, co zaujetí pro organickou chemii ovlivnilo jejich životy i mimo...
Co když se probudí sopky pod antarktickým ledem?

Co když se probudí sopky pod antarktickým ledem?

John Smellie  |  16. 7. 2018
Antarktida je rozlehlá pustina pokrytá největším ledovým příkrovem světa, který obsahuje asi 90 % globálních zásob sladké vody. Funguje jako obří...
Ztracený potápník

Ztracený potápník uzamčeno

Josef Lhotský  |  16. 7. 2018
„Konference jsou od toho, abys tam navazoval styky a chlastal,“ řekl mi kdysi… — Povídka proplétající osudy tří velkých postav biologie.

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné