Stvořitelé novověku I.: Erasmus Rotterdamský

První Evropan se narodil před 550 lety. Jmenoval se Erasmus Rotterdamský.

Je symbolické, že datum narození tohoto filosofujícího humoristy, který pro svůj důraz na vzdělání a panevropské smýšlení dal název programu EU na podporu mezistátního pohybu vysokoškolských studentů a pedagogů ERASMUS, má cimrmanovský ráz: Erasmus Rotterdamský přišel na svět v noci z 27. na 28. října (to víme jistě) v letech 1466-69 (přesněji se to neví, ale v předmluvě českého vydání jeho Chvály bláznivosti z roku 2008 udává jako rok narození 1467).

O Erasmovi bylo napsáno mnoho (například strhující biografie Stefana Zweiga Triumf a tragika Erasma Rotterdamského z roku 1934, česky několik vydání). Zkusme ale jiný pohled – kolik z Erasma v sobě dodnes nosíme?

Především to byl zřejmě vůbec první autor bestsellerů, člověk, který naučil náš svět číst knihy; na každé jeho dílo tehdy krátce po vynálezu knihtisku dychtivě čekali vzdělanci celé Evropy.

Kupříkladu počet vydání hned jeho první knihy Collectanea Adagiorum (1500, Paříž) šel do desítek. Autor zde shromáždil osm stovek (v dalších vydáních postupně přes pět tisíc) myšlenek z děl antických mudrců (do té doby coby pohanů katolickým světem ignorovaných), čímž vytvořil jakousi encyklopedii životní moudrosti.

Vzhledem k tomu, jak dlouho se všude na gymnáziích povinně učila latina, řada obratů zlidověla i po česku, například „nezůstal kámen na kameni“, „není kouře bez ohýnku“, „nutné zlo“, „hora porodila myš“ nebo „mezi slepými jednooký králem“. Navíc Collectanea pravděpodobně inspirovala Komenského k sepsání sbírky přísloví Moudrost starých Čechů.

Kromě toho, že často bezděky používáme erasmovské obraty, my se také z velké části po erasmovsku chováme. Napsal totiž několik vlivných knížek o výchově a vzdělávání dětí. Bere to v nich zgruntu – od péče o zevnějšek (včetně chůze, držení těla, gestiky, mimiky) k chování při různých příležitostech (od her přes stolování po návštěvu kostela). Velmi rozumně netlačí na pilu – chce jen, aby se děti uměly chovat přiměřeně věku a okolnostem. A zase, velký Ámos z něho čerpal, zejména ideu zábavného učení – ve Škole hrou ho dokonce uvádí jako autoritu.

Paní Bláznivost se představuje

Daleko nejznámějším Erasmovým dílem je Chvála bláznivosti, formou chlubný monolog paní Bláznivosti (latinsky Stultitia): „Především podotýkám, že jsou mi naprosto lhostejní ti mudrcové, kteří halasně prohlašují za vrchol hlouposti a zpupnosti, jestliže někdo pěje chválu sám na sebe. Aťsi je to podle nich hloupé, jen když přiznají, že je to v souladu s věcí. Vždyť co může být vhodnější, než aby Bláznivost sama vytrubovala do světa svou vlastní chválu a sama o sobě skládala písně? Neboť kdo mne může zobrazit lépe nežli já sama? Ledaže bych snad byla známější někomu jinému než sobě samé! Ostatně za svou osobu se domnívám, že takové jednání není o nic neskromnější než to, co tak často dělají i velcí a moudří tohoto světa. Ti totiž z jakéhosi zvráceného ostychu si opatří nějakého patolízalského řečníka nebo velkohubého poetu, pak mu dobře zaplatí, aby nakonec slyšeli z jeho úst své vlastní chvály, jinak řečeno, pouhopouhé lži; a přece ten ostýchavý muž jako páv staví na odiv své peří a zdvihá hřebínek, zatímco ten nestoudný lichotník porovnává budižkničemu s bohy, líčí ho jako zářivý vzor všech ctností (přičemž sám oslavenec ví, že je od takového vzoru vzdálen nejméně tisíc mil), cizím peřím vránu šatí, kůži mouřenína se snaží umýt doběla, zkrátka dělá z komára velblouda. Konečně se jen řídím oním otřepaným úslovím, podle něhož ten, kdo nenalezne jiného chvalořečníka, se smí chválit sám.“ (Všechny ukázky pocházejí z překladu Rudolfa Mertlíka, nakladatelství XYZ, Praha 2008.)

O svém původu Bláznivost prozrazuje: „Mým otcem nebyl ani Chaos, ani Orcus, ani Saturnus, ani Iappetos, a vůbec žádný z těch omšelých a opršalých bohů, nýbrž Plútos, to jest Bohatství, onen jediný otec lidí i bohů, ať už o tom cokoli říká Hésiodos či Homér nebo i sám Jupiter. Jen na jeho pokyn, jak dříve, tak i nyní, se vše, svaté i všední, mísí a pohybuje nahoru i dolů; jen podle jeho vůle se řídí války, mír, říše, rady, soudy, sněmy, sňatky, smlouvy, dohody, zákony, umění, radost, vážnost – sotva už lapám dech –, zkrátka a dobře, všechny veřejné i soukromé záležitosti smrtelných lidí; bez jeho pomoci by nemohl existovat celý ten zástup básnických duchů, ba co více, ani sami hlavní bohové, nebo by jen tak v bídě živořili při ubohé stravě; kdo na sebe uvrhl jeho hněv, toho ani Pallas Athéna nezachrání; kdo si však získá jeho přízeň, ten může i nejvyššího boha Jupitera poslat ke všem čertům, třeba i s jeho bleskem. Jsem pyšná na svého otce!“

Erasmus Rotterdamský. Autor Hans Holbein, asi rok 1629. 
volné dílo, CC0 1.0

Jen blázni se radují

Podstatné je, co se zde rozumí pojmem blázen či silněji šílenec. Erasmova Bláznivost říká: „Ve skutečnosti je dvojí druh šílenství. Jedno, které vysílají strašné mstitelky Lítice z podsvětí na tento svět, kdykoli vypustí své hady a v srdcích roznítí buď vláčenou vášeň, nebo neuhasitelnou žízeň po zlatě, nebo neřestnou a hříšnou lásku, nebo otcovraždu, krvesmilství, svatokrádež či nějakou jinou podobnou zhoubu, anebo když s kletbami a s pochodněmi hrůzných vidin štvou zločince, mučeného výčitkami svědomí. Druhý druh šílenství – zcela odlišný od prvého – pochází ode mne a všichni lidé po něm touží z celého srdce. Je to jakési příjemné mámení mysli, jež současně osvobozuje od úzkostných stavů a naplňuje ji slastmi všeho druhu.“

Onen „druhý druh“ (Horatius ho nazývá „rozkošným šílenstvím“) tedy připomíná spíše neovladatelnou zaujatost až posedlost (u vášní) či bezmocné odevzdání se (u slabůstek), v každém případě nerozumnost. A to zpravidla tak lidskou a tak neodolatelnou, že nad ní všichni my „normální“ přivíráme oči a mluvit o ní si dovolí jen blázen té nejvyšší erasmovské kategorie – upřímná, bezelstná duše, taková, jakou má dítě, ale i dvorní šašek, „boží“ člověk, jurodivec...

Obsahem Chvály je v podstatě katalog lidských slabůstek, vášní a neřestí („nikdo se nerodí bez chyb a nejlepší z lidí je onen, kdo jich má poměrně nejmíň“), bez kterých se život neobejde; navíc celá ta maškaráda latentních Falstaffů, Macbethů, Harpagonů nebo třeba Hloupých Honzů či pánů Broučků je podána tak vtipně a čtivě, že navzdory ne zrovna lichotivému obsahu dodnes baví pány i kmány.

„Jak pestré je to hemžení bláznů! Vždyť i já sama leckdy si tak sednu ve společnosti vybásněných bohů. Tenhle hyne láskou k děvence, a čím méně je jeho láska opětována, tím šíleněji miluje. Tamten se žení ne s manželkou, ale s jejím věnem. Onen posílá manželku na ulici, aby si přivydělala láskou, jiný ji žárlivě střeží jako Argus. Jaké hlouposti, proboha, mluví a dělá tento člověk ve svém zármutku? I herce si najal, aby sehráli smuteční divadlo. Onen lká nad hrobem své – macechy. Tento věnuje vše, co jen sežene, svému břichu a za krátkou chvíli umírá hlady. Ten zase pokládá za vrchol štěstí spánek a lenošení. Jsou lidé, kteří ze zásady mají hlavu plnou starostí o cizí záležitosti, ale o své vlastní se nezajímají.

Někdo si myslí, že může zbohatnout půjčkami a dluhy – a záhy se ocitne na mizině. Jiný vidí největší štěstí v tom, jestliže, ač sám umírá v chudobě, učiní boháče ze svého dědice. Jeden se pro nepatrný a nejistý výdělek neustále plaví po všech mořích a dává vlnám a větrům na pospas svůj život, jejž si nemůže ani za všechny peníze světa koupit zpět. Druhý se raději snaží získat jmění ve válce, než aby žil doma v bezpečí a klidu. Jiní se domnívají, že si nejsnáze pomohou k majetku tím způsobem, že se vetřou v přízeň osamělých starců. Dosti je i takových, kteří sledujíce stejný cíl, snaží se ulovit nevěstu z okruhu zámožných stařen. Obojí tento druh lidí způsobí přihlížejícím bohům báječné potěšení teprve potom, když sami uváznou v síti těch, které chtěli ulovit. Nejbláznivější a nejšpinavější plemeno jsou však kupci, poněvadž provozují věc ze všech nejšpinavější a používají přitom nejšpinavějších metod; ačkoliv na každém kroku lžou, křivě přísahají, kradou, šidí a podvádějí, přece sami sebe považují za výkvět společnosti, protože mají ruce plné zlatých prstenů.

A kolem nich se hemží plno fráteříčků, kteří jim podkuřují, kteří se jim obdivují a před veřejností je titulují ctihodní pánové – samozřejmě jen proto, aby nějaký ten drobeček z hanebných zisků se dostal také do jejich váčků. Jinde zas můžeš spatřit jakési pythagorejce, podle jejichž mínění všechno je do té míry společné, že přijdou-li na něco nestřeženého, klidně si to vezmou, jako by to patřilo k jejich dědictví. Někteří lidé jsou bohatí jen svými zbožnými přáními, stále spřádají jakési líbezné sny a domnívají se, že to postačí ke štěstí. Jiným dělá náramně dobře, že je veřejnost považuje za boháče; a doma jim zatím kručí v břiše. Tento má naspěch, aby honem utratil všechen svůj majetek; onen jej zas stále shrabuje na jednu hromadu, ať poctivě, či nepoctivě. Jeden se ctižádostivě honí za čestnými funkcemi a popularitou, druhý se cítí šťasten a spokojen u svého krbu. Mnozí lidé vedou nekonečné soudní spory a obě strany přitom jako o závod usilují o to, aby obohatily jak soudce, jenž úmyslně proces protahuje, tak advokáta, jenž mu hraje do ruky. Ten usiluje kde co napravit, onen se obírá různými velkolepými plány.

Někdo putuje do Jeruzaléma, do Říma nebo ke svatému Jakubu do Compostelly, ač tam nemá co na práci, a manželku i s dětmi nechá doma. Celkem možno říci: kdyby ses mohl podívat na tento lidský zmatek a na to hemžení odněkud z Měsíce (jako kdysi Menippos), myslil bys, že máš před očima roj much nebo komárů, kteří mezi sebou vedou hádky a války, strojí si úklady, loupí, baví se, laškují, rodí se, ochabují a umírají. Je takřka neuvěřitelné, jaké bouře a jaké tragédie dovede vyvolat ten červíček, jemuž je souzeno žít tak krátce....“

Co nám tedy Erasmus typicky dobově květnatě říká? Že „Jupiter do lidí vložil rozum a vášně asi tak v poměru haléře ke koruně“. Že celý ten náš slavný rozum je sice báječná hračička, ale v reálu za nitky našich životů tahá Bláznivost v čele družiny „průvodkyň a služebnic“ – Sebelásky, Lichotivosti, Zapomnění, Lenosti, Rozkoše, Šílenosti (která zde může i za manželství), Poživačnosti, Hněvu, Žádostivosti a dalších. Ctnosti jsou dobré jen k tomu, aby ztrpčovaly život, naopak jen díky tomu, že lidé podléhají vášním a příliš se nezdržují rozumem, mohou být občas šťastní. Vlastně vůbec mohou být, vždyť „bez jistých hloupostí bychom nepřišli na svět“... A tak všechno, co děláme, od každodenních banalit k osudovým krokům, od nejhroznějších zvěrstev až k jímavým vzepětím dobra, je šmrncnuté bláznovstvím. To kvůli ní – navzdory tomu, co všechno víme a umíme – je svět „pouze“ takový, jaký je.

Chvála vyšla roku 1511 v Paříži a jen za Erasmova života se dočkala sedmadvaceti vydání v různých městech i jazycích (česky poprvé už 1513). Obtiskla se i v Komenského Labyrintu světa a ráji srdce.

Cesta do hlubin Erasmovy duše

U každého uměleckého díla založeného na nadsázce hrozí jedno nebezpečí. Autor jako by nenesl odpovědnost za jeho obsah (Bláznivost může říkat cokoliv, od toho je bláznivá, a my ji nemůžeme brát vážně), jeho starostí je pouze forma (literární ztvárnění), pročež často podléhá ztrátě míry či dokonce soudnosti a ujede za pomyslné hranice nevkusu, nečestnosti, ošklivosti.

Předpokládejme, že všechen text Chvály je míněn ironicky a že sice atakuje, leč nepřekračuje hranice tehdejších mravů. Kupříkladu ženy tam Erasmus líčí coby „stvoření hloupá a ztřeštěná, ale zato veselá a příjemná, jež můžou v domácím soužití rozjasňovat a zmírňovat svou hloupostí onu zasmušilost, která tkví v povaze muže“.

Na vědce (tehdy v ranku filosofů) neshlíží příliš vlídně: „Jak roztomilá je jejich pomatenost, když budují nesčetné světy, když palcem a nití jakoby určují rozměry Slunce, Měsíce, hvězd a jejich oběžných drah a když vysvětlují příčiny blesků, větrů, zatmění a ostatních nevysvětlitelných jevů – a to vše bez sebemenšího zaváhání, zrovna jako kdyby byli tajemníky přírody při stavbě vesmíru nebo jako by k nám zavítali přímo z porady bohů. ... Ačkoliv nevědí vůbec nic, přece prohlašují, že vědí všecko. Ačkoliv kloudně neznají ani sami sebe a leckdy nevidí ani jámu nebo kámen přímo na cestě před sebou, a to buď proto, že jsou většinou krátkozrací, nebo že jejich duch se kdesi toulá, přece tvrdí, že vidí ideje, obecniny, podstatné formy, pralátky, principy, podle nichž vznikají druhy a jednotliviny, vesměs to věci tak subtilní a jemné, že by je, myslím, nedovedl rozpoznat ani Lynkeus (argonaut vynikající bystrým zrakem, FH). Nejvíce však dávají najevo své pohrdání prostými lidmi tenkrát, když méně vzdělaným oslepují zrak tím, že rýsují trojúhelníky, čtyřúhelníky, kružnice a jiné podobné matematické útvary jeden přes druhý a spletené jako v labyrintu...“

Stejně tak problematický (z dnešního pohledu) je Stultitiin (tedy Erasmův) názor na vědění samo. Ježíš přikazuje apoštolům, „aby se v ničem nespoléhali na vlastní moudrost, nýbrž aby celou duší lpěli jen na něm. Zde lze uvést to, že Bůh, stvořitel světa, hrozí prvním lidem, aby ničeho neokoušeli ze stromu vědění, jako by vědění bylo jedem jejich blaženosti. Ano, i Pavel zavrhuje jasnými slovy vědění jako zdroj pýchy a záhuby. V jeho stopách, tuším, kráčí svatý Bernard, když označuje onu horu, kterou si Lucifer vyvolil za sídlo, za ´horu vědění´“.

Strašně, strašně rád bych věděl, co si Erasmus doopravdy myslel! Bral Chválu jen jako zrcadlo, nebo i jako skrytou výzvu? Věřil v zušlechtitelnost člověka? Oficiálně jako křesťan ano, ale na mě spíš dělá dojem rezignace... Ať tak či onak, ve své Chvále náramně postihl onen pikantní rozpor, který lidstvo provází od samého jeho počátku: Na jedné straně je rozum rozhodujícím činitelem vzestupu lidstva, generátorem uspokojení a pohodlného života, na druhé straně tentýž rozum nedokáže zabránit člověku nejen v drobných (příjemných) hříšcích, ale ani v hříších devastujících, doslova smrtelných...

Posel snášenlivosti

Naproti jisté rezignaci stran člověka je na Erasmovi obdivuhodná jeho neutuchající víra v lidský rozum, z něhož – jak si představoval - povstává napřed porozumění, poté dorozumění, a to napříč státními hranicemi, rasami, národy, věroukami, vždyť přece „celý svět je naší společnou vlastí“.

Brojil proti válkám („určeným pro příživníky, kuplíře, lupiče, řemeslné vrahy, neotesance, hňupy, lidi topící se v dluzích a podobnou lidskou spodinu; nikdy však pro filosofy, co vysedávají při noční lampě“), děsil se násilí, nenáviděl fanatismus, nabádal k toleranci, k níž mělo lidi postrkovat vzdělání. Marná však jeho snaha. I náboženská reformace, kterou svým dílem inicioval, se typicky zvrhla k nenávisti a násilí, pročež se od ní distancoval.

(Nakolik asi byla Erasmova umírněnost a smířlivost dána nutností dlouholetého podlézání mecenášům a celoživotním mindrákem z nelegitimního původu a brzkého osiření? Byl by tak „hodný“, i kdyby se narodil se stříbrnou lžičkou v puse?)

Erasmus Rotterdamský zemřel roku 1536 v Basileji. Kromě sympatií ve mně jeho osobnost vyvolala dvě obecnější otázky.

Dá se vůbec žít, natož vládnout výhradně mírumilovně, se všemi se dohodnout, na každého brát ohledy, nikomu neublížit? Kde leží hranice mezi dobrovolností a přinucením?

Za druhé: Je pro rozhodování opravdu nutné znát každý relevantní fakt, rozumět každému názoru, zohlednit každý detail? Kde leží hranice mezi závěrem vědeckým a většinově nejpřijatelnějším?

Erasmus i bez arzenálu a terminologie evoluční biologie odhalil a popsal, že pošetilost je všudypřítomná a věčná a že rozum od ní dostává na frak. Pochopil, že vysmát se tomu (třebas i skrze slzy) je asi tak jediné, co s tím může dělat. My dnes, v časech demokracií, zase z vlastní zkušenosti víme, že čím víc lidí chce někdo získat na svou stranu, tím víc se musí spustit s jejich dominou Stultitií, v dobrém i zlém. Mistr Erasmus by asi cítil pochmurné zadostiučinění.