Válka názorů - kritika

Se zájmem jsem si přečetl článek Vladislava Šolce Válka názorů. „Rusko-ukrajinská krize otevřela staré rány a odhalila vzájemnou skrytou nevraživost Rusů a Ukrajinců. Ukázala ale i to, že konflikt dalece přesahuje hranice obou zemí. A odkryla dosud nepovšimnutý obdiv značné části Čechů k ruskému myšlení a způsobu vládnutí. Kde jsou kořeny toho všeho?“ ptá se. Odpověď potom nachází v analýze kolektivní duše (psýché) ruského národa, respektive jeho současného stavu a také jeho českých obdivovatelů a zastánců konspiračních teorií. Článek mě zaujal, ale také inspiroval k několika kritickým poznámkám. Vzbudil ve mně totiž určité pochybnosti…

 ČTĚTE TAKÉ:  Vladislav Šolc – Válka názorů

Článek je podle mého názoru dokladem toho, jak politika proniká i do tak seriozního vědeckého časopisu, jakým časopis Vesmír bezesporu je. (Vesmír poskytuje prostor pro svobodné vyjádření názorů, a to včetně komentářů zasahujících svým obsahem do politiky. Vítá polemiku na tato témata, je-li vedena věcně, pozn. red.) Podle mě jde o nesprávné použití psychoanalýzy, respektive Jungovy analytické psychologie, protože analyzovat lze jedině člověka, ale nikoli společnost. Nutno ovšem podotknout, že na to hřešil už sám zakladatel psychoanalýzy, totiž Sigmund Freud (viz Nespokojenost v kultuře). A Jung v tom pokračoval (viz Duše moderního člověka)… Navíc sám Jung si poněkud zadal s nacistickým totalitarismem, který nadšeně přivítal (stejně jako třeba Heidegger nebo Spengler) a teprve až po válce ho odsuzoval a analyzoval kolektivní duši německého národa a jeho hlubinnou inklinaci k nacismu (viz Po katastrofě), takže Šolcovy jungiánské ódy na demokracii na závěr článku jsou poněkud úsměvné.

Procesem individuace (uvědomění) podle mě může projít jenom jedinec, ale nikoli společnost či národ. Nedovedu si moc představit uvědomělý či dokonce osvícený národ, stejně jako osvícené století. Osvícená epocha či duše národa (společnosti) jsou očividně pouhé metafory, které dokumentují určité dobové či národní vzepětí, respektive výskyt osvícených jedinců, kteří pozitivně ovlivnili svou dobu nebo národ. Národní sebeuvědomění či obrození se děje prostřednictvím těchto významných jedinců a nikoli skrze sebeuvědomění či obrození samotného tohoto národa, protože národ není žádná bytost a nemá své vlastní vědomí. Kolektivní vědomí, které je předmětem sociologie, i kolektivní nevědomí, které je předmětem hlubinné psychologie, jsou přece součástí individuálního lidského vědomí, jeho nadindividuálních (transpersonálních) vrstev, a nikoli naopak. Kolektivní vědomí i nevědomí je v nás, v naší hlavě (mozku). V tomto smyslu potom Marx správně postavil Hegela zpátky na nohy, protože opravdu stál na hlavě. Dějinné epochy, společnosti a národy se můžou uvědomit jedině skrze jednotlivce, skrze individuální lidské vědomí a nikoli nějak samy o sobě, protože samy o sobě nemají žádné vědomí ani žádného ducha. To platí, i když odmítneme Marxův materialismus.

Národ, respektive společenství se může povznést či upadnout jedině skrze své významné jedince a vůdčí představitele, kteří na něho mají vliv, ale nikoli nějak sám od sebe. V tomto smyslu by byla relevantní psychoanalýza současného ruského „vůdce“ Vladimíra Putina. Ovšem psychoanalýza kolektivní duše ruského národa je podle mě irelevantní, stejně jako psychoanalýza kolektivní duše amerického, německého nebo českého národa. Samozřejmě sociální psychologie je jedna ze základních psychologických disciplín. Sociální psychologie (např. psychologie davu), ale není sociální psychoanalýza. Nekritizuji sociální či skupinovou psychologii, ale sociální psychoanalýzu.

Národ, stejně tak jako jakékoli jiné společenství lidí, se skládá z jednotlivých konkrétních lidí, kteří jsou velice rozdílní. A to nejenom tělesně a duševně, ale především duchovně a morálně. Jakýkoli národ či společenství se skládá z lidí různé duchovní i morální úrovně, které lze velice těžko převést na nějakého společného kolektivního jmenovatele.

To společné, co odlišuje jednu skupinu lidí od jiné skupiny a co se nazývá národem je především společný jazyk, společně sdílená historie, životní prostor a jazykem nesené příběhy atd. Ovšem to vše je duší národa pouze v přeneseném slova smyslu a existuje pouze ve vědomí těchto jednotlivých konkrétních lidí, ale mimo to nikde jinde.

I ona takzvaná duchovní kronika světa ákáša, o které fantazírují esoterikové (theosofové a antropozofové), pokud vůbec existuje, tak existuje pouze v nás a nikde jinde. Stejně tak vědomosti a poznatky uložené v knihách, knihovnách a počítačových databázích zůstávají pouze virtuálními, pokud nejsou čteny a chápany rozumem. Neboť právě lidský rozum je mikrokosmos, jak praví Aristoteles. Zkrátka na psychoanalytickou pohovku lze položit konkrétního člověka, ale nikoli kulturu, společnost, národ nebo dokonce svět či vesmír, pokud budeme platonsky předpokládat nějakou světovou duši.

Jako je třeba odmítnout princip kolektivní viny, stejně tak je třeba odmítnout i analýzu kolektivní duše národa. To, že se národ dostane pod vliv špatného vůdce, nevypovídá nic o kolektivní duši tohoto národa. A už vůbec nic to nevypovídá o jednotlivých konkrétních lidech tohoto národa. Platilo to o hitlerovském Německu a platí to i o putinovském Rusku. I staré Řecko mělo své tyrany (a samozřejmě také své tyranobijce), i starý Řím měl své zvrhlé císaře (a rovněž také své filosofické a křesťanské mučedníky), ale to nic nemění na antických základech naší evropské či západní civilizace.

Problém je prostě daleko spíš politický než psychologický. A také samozřejmě kulturní, sociologický a ekonomický. Nemůžu si pomoci, ale psychoanalyzovat duši národa mi přijde nevědecké, respektive pavědecké, protože se zde překračují meze dané vědecké disciplíny a její metody. Psychologie je věda o lidské duši, o duši lidské bytosti nadané rozumem, tedy sebeuvědoměním a chápáním, ale to lidská společnost ani národ ve své podstatě nejsou.

Chápat lidskou společnost jako živou bytost je sice staré pojetí, zastávané už Platónem, ale obávám se, že i v Platónově pojetí jde o pouhé obrazné přirovnání, tedy o metaforu. Ani Sokrates a Platón s Aristotelem si určitě nemysleli, že jde o živou bytost v pravém slova smyslu, tedy o tělesnou bytost s ústrojnými orgány a funkcemi, nervovým systémem, mozkem atd. Společnost lze jistě sociologizovat, analyzovat ji pomocí sociologie, ale nikoli ji psychologizovat, protože to prostě není bytost.

Úvahy o nezdravé či nemocné společnosti mi proto přijdou poněkud zavádějící. Stejně tak úvahy o tom, jestli nějaký národ je nedospělý nebo duševně či duchovně zralý. Nemůžu si pomoci, ale to může být jenom konkrétní živý člověk. Představa nedospělého ruského národa inklinujícího ke kolektivismu a totalitarismu, kterou Šulc ve svém článku předestírá a vymezuje vůči představě dospělého evropského nebo amerického národa směřujícího k individualismu a demokratismu, je především politická, ale nikoli vědecká.

Jsem dalek toho jakkoli si současné Rusko idealizovat, natož se zastávat jeho vládnoucích představitelů. Totéž se týká i zastánců konspiračních teorií a přátel putinovského režimu. Tady s autorem článku Vlado Šulcem zcela souhlasím. Nicméně jeho analýzu kolektivní duše ruského národa nemohu přijmout, protože podle mě nemá vypovídací vědeckou hodnotu. Více než 80procentní podpora prezidenta Vladimíra Putina u ruské veřejnosti přece nevypovídá nic o podstatě předpokládané kolektivní duše ruského národa, ale daleko spíš o neutěšeném stavu současné ruské společnosti. Lék na tuto sociální neutěšenost ovšem není psychoanalytický, ale politický!

Rusko je zajisté něco jiného než Evropa. Ostatně poslední Masarykovo velké dílo se příznačně jmenuje Rusko a Evropa. Rusko je kulturně i civilizačně odlišné od Evropy, ačkoli se napájí ze stejných antických a biblických kořenů. Jde ovšem o onen odlišný byzantský výhonek Východu, který je alternativou k latinskému Západu. Mluvím ovšem o starém, předrevolučním Rusku.

Myslím, že je třeba rozlišovat dvě věci, a to moderní Rusko a tradiční Rusko, respektive tradiční ruskou kulturu. Současné putinovské Rusko je moderní Rusko, stejně jako jím bylo i bolševické Rusko, které se vůči starému Rusku vědomě vymezovalo a zavrhovalo ho. Současné Rusko se sice snaží navazovat na tradiční ruské hodnoty, ale už je to prostě jiné, moderní Rusko, které se v podstatě zrodilo bolševickou revolucí, a je tudíž těmto tradičním hodnotám vzdálené.

Je to prostě pouhá součást historie, tak jako třeba v případě předrevoluční Francie. Současné Rusko tedy není staré tradiční Rusko, ačkoli by se jím rádo znovu stalo (ovšem cesta zpět už není možná). Proto analyzovat kolektivní duši ruského národa na základě současného dění v Rusku (na základě sociologických analýz současného dění v Rusku) a vydávat tyto analýzy za odhalení podstaty ruské duše je nesprávné a vadné. To není analýza ruské duše, ale politická propaganda v roušce psychologie.

O ruské duši, samozřejmě v přeneseném slova smyslu, se člověk dozví daleko víc četbou výše zmíněné Masarykovy knihy a hlavně četbou ruských velikánů, těch minulých i současných.Rusko je zajisté něco jiného než Evropa. Ostatně poslední Masarykovo velké dílo se příznačně jmenuje Rusko a Evropa. Rusko je kulturně i civilizačně odlišné od Evropy, ačkoli se napájí ze stejných antických a biblických kořenů. Jde ovšem o onen odlišný byzantský výhonek Východu, který je alternativou k latinskému Západu. Mluvím ovšem o starém, předrevolučním Rusku.

Z četby ruských klasiků ovšem nijak neplynou hrůzy stalinismu, stejně tak jako z četby německých klasiků neplynou zrůdnosti hitlerismu. A v tomto smyslu můžeme pokračovat dál… Příčiny totalitarismu jsou prostě složitější než pouze psychologické a netkví v nějaké hypotetické kolektivní duši národa, ale daleko spíš jde o soubor různých příčin, kde politika a ekonomika jsou příčinami hlavními. Jakobínský teror přece také nelze odvodit z nějaké predispozice vězící v kolektivní duši francouzského národa, ale mnohem spíš z obecné náchylnosti lidské přirozenosti k destruktivitě, která propuká, když se bortí vnější i vnitřní zábrany, tedy společenské i etické normy, a to v době války či revoluce. Řečeno psychoanalyticky, když je Superego suspendováno nebo podřízeno Id a Ego má pocit, že se takto osvobozuje.

Ruský národ není duchovně zaostalý ani nedospělý (infantilní), jak se Vladislav Šolc v článku Válka názorů snaží čtenáře přesvědčit. Rusko je prostě jiné, stejně jako je jiná Čína nebo Indie. A tuto jinakost je třeba respektovat. Kritizovat je možné pouze charakterové vady, ale nikoli temperament, ten je vrozený a tedy přirozený. Inklinace ruské kultury ke kolektivismu, který je cizí západnímu individualismu, je prostě ruská přirozenost. Kritizovat je možné pouze ruský totalitarismus, ale nikoli kolektivismus. Ano, ruská společnost je přirozeně více kolektivistická než západní společnost, která je zase přirozeně více individualistická, ale neplatí, že kolektivismus je nutně spojený s totalitarismem (viz Indie). To, jestli Rusko opět směřuje k totalitarismu, tentokrát pro změnu hnědému, rozhodně nelze vyčíst z analýzy kolektivní duše ruského národa, ale daleko spíš z analýzy politické a ekonomické situace ruské společnosti. Ruská duše je určitě euroasijská, ale nikoli totalitární. Západ by měl respektovat jinakost ruské přirozenosti a kritizovat „putinismus“ – a ne Rusko démonizovat.